Tak už mu, sakra,
někdo konečně seberte to kladívko! Nebo mu aspoň hoďte Kitkat, ať si dá pauzu -
ten šílenej permoník v mojí hlavě! Už hodiny bez přestání kutá, doluje na povrch jednu
mozkovou buňku za druhou a přetrhává
nervové synapse jako ožralej bagrista telefonní kabely. Ty údery mi duní zevnitř
do uší a jejich síla vytlačuje bulvy z očních jamek.
Už dost!
Ještě chvíli a mé
malé šedé buňky se promění v šedou kaši, kterou by nežral ani hodně
hladovej toulavej pes. Ještě chvíli a nebudu nic cítit, nebudu myslet, nebudu
ovládat své tělo, prostě a jednoduše - nebudu...
Už jsem na toho
hajzlíka vystřílela celou artilerii a pořád nic. Krabička analgetik je
bezútěšně prázdná a každýmu doktorovi by vstaly vlasy hrůzou, kdyby věděl,
kolik už jsem toho spolykala. Asi bych už měla být mrtvá anebo přinejmenším
ležící - spící...
Jenže nejsem a ten
malej mizera uvnitř taky ne. Možná na něj budu muset jinak - zvenčí... pěkně
hlavou o zeď, jednou, dvakrát, třikrát... ne, to nepůjde, máme čerstvě vymalováno
a mozkomíšní vzorek na stěně by se mému manželovi nejspíš nelíbil.
Zatřepu krabičkou -
a hele - ještě tu zbyl poslední mohykán
v posledním platíčku. Kulatej, běloučkej - smutně kouká. Co s tebou, hochu?
Sníst či nesníst? To je otázka...
A odpověď se ozve
z mé lebky - buch... buch... buch...
Takže sníst. A je
tam, slastně se koupe v žaludeční šťávě a pomalu, pomalu se rozpouští...
Co to? Že by se nám
permoníček, skříteček jeden upracovaná, unavil?
Ručičky mu umdlévají
a hrot kladívka se taky otupil, už to nezní jako rány z děla, to jen někdo
nesměle klepe na dveře a pak - konečně ticho...
Hlava mi těžkne,
rozhostilo se v ní dutoprázdno.
„ A mám tě, ty
šmejde!" vykřiknu vítězoslavně a zevnitř se jen slaboučce ozve:
„Tak jo, dostalas
mě... odcházím..."
„Bylo načase,"
utrousím ledabyle, už zase silná v kramflecích, a skoro přeslechnu poslední slova: ..." Ale ty taky..."
Dutoprázdno se mi
rozlézá do celého těla, jsem jako měňavka a s úsměvem idiota pozoruju, jak
se mi ruce a nohy přelévají do břicha, břicho do hlavy a hlava ...
A hlava mě už
konečně nebolí. Je to nádherný pocit, skvělý a jedinečný. Doufám, že mi vydrží
až do smrti - těch pár zbývajících minut...