Luigi Pirandello

Autor: Pavel Kotrba <koziii(at)seznam.cz>, Téma: Osobnosti, Vydáno dne: 18. 11. 2008

pirandello_anotace.jpgItalský básník, prozaik ale především významný dramatik. Nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1934.

* 28. června 1867 - Agrigento  (Sicílie)

+ 10. prosince 1936 – Řím

 



 

 

pirandello_portret.jpgLuigi Pirandello se narodil na Sicílii ve městě Agrigento 28. 6. 1867 v zámožné rodině majitele sirných dolů. Jeho domovem byla usedlost jménem Chaos (jak později poznamenal „Jsem dítě Chaosu, ne však alegoricky řečeno"), kde měl svého vlastního učitele. Pirandellův otec jej nejprve zapsal na technický institut, ale po dvou letech odešel na reálné gymnázium. Po maturitě studoval práva v Palermu, ale se stále se rozvíjejícím literárním talentem se, i přes nesouhlas otce, rozhodl studovat na filozofické fakultě v Římu, kterou nastoupil v roce 1871. Během studií se nepohodl s profesorem latiny a musel fakultu opustit. Studia dokončil v roce 1891 na univerzitě v německém Bonnu, kde získal doktorát v oboru románská filologie. Jeho dizertační práce se týkala nářečí jeho rodného kraje, v nichž později vytvořil mnoho divadelních her.    

Po promoci se Pirandello usadil za otcovu apanáž v Římě, kde přeložil Románské elegie od J. V. Goetheho a vydal svá první básnická díla (ovlivněná Giosuou Carduccim a též J. V. Goethem). V Římě se Pirandello dostal do užších literárních kruhů, v kterých poznal i svého krajana Luigiho Capuanu, který jej nasměroval od poezie k próze. Roku 1898 se stal profesorem italské literatury na dívčí univerzitě, kde pracoval po 24 let.  V roce 1901 vydal Pirandello první román - Marta Ajala - a odstartoval tak úspěšnou spisovatelskou kariéru. Pirandello se oženil v roce 1894Antoiettou Portulanno - dcerou partnera otcovy společnosti. Tento vztah nebyl ovšem příliš šťastný, Pirandellova žena byla značně labilní a musela být umístěna v sanatoriu pro duševně choré, protože trpěla chorobnou žárlivostí. Další ranou v životě Luigiho Pirandella byla ztráta dvou synů na bitevních polích První světové války, kteří padli do zajetí. S těmito tragédiemi se vyrovnával psaním. Do jeho děl pronikal humor, kterým bojoval proti depresím. Nejprve se věnoval románům a povídkám poté přešel k psaní divadelních her. V roce 1924 se Pirandello přiklonil k Mussolinimu režimu, zřejmě z vypočítavých důvodů, aby jeho hry mohly být hrány v Národním divadle v Římě. Bohužel se jeho hry setkávaly s nepochopením díky hereckým výkonům na jevišti, později byly ovšem velmi uznávány, což mělo za následek udělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 1934 s odůvodněním Švédské akademie: „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění".

Během natáčení filmu podle předlohy Luigiho Pirandella Nebožtík Mattia Pascal Pirandello prochladl a zemřel na zápal plic 10. prosince 1936 v jeho bytě v Římě. Dílo Luigiho Pirandella ovlivnilo mnoho pozdějších literátů - Jeana Anouilha, Samuela Becketta, Eugena O'Neilla, Edwarda Albeeho a mnoho dalších.

 

prandello_mlady.jpgBásnické sbírky

Próza

pirandello_u_stolu.jpg  pirandello_pomnik.jpg
Pirandellův pomník v Římě

Divadelní hry

Filmové adaptace

Česká vydání

Citáty

Nikdy nepochopím, proč vlastně psychiatři studují medicínu. Měli by si vybrat práva. Jenom řeční. Čím větší žvanil, tím větší kapacita.

Myslíme si o sobě to,co se nám líbí a nevidíme se takový,jací jsme ve skutečnosti,ale jací chceme být podle ideální představy, kterou jsme si o sobě vytvořili.

Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít.

Někteří čtou, aby přemýšleli; těch je málo. Někteří čtou, aby psali; těch je víc. Někteří čtou, aby hovořili; těch je nejvíc.

Jeden blázen, to je legrace, ale většina bláznů přijde draho.

 

Obsah díla Šest postav hledá autora

V divadle se připravuje nová hra od Luigiho Pirandella. Při té příležitosti na jeviště přichází Šest postav - Otec, Matka, Nevlastní dcerka, Syn, Hoch a

Holčička. Tito lidé jsou pouhým zhmotněním představ autora, jak by měly vypadat jeho postavy, aby se jich pak před dokončením hry vzdal. Tito členové rodiny znají své osudy a ačkoliv jsou poměrně tragické, rádi je prožívají znovu a smějí se, když se jich chce režisér ujmout jako vlastních. Představitelé - čili herci kolem nich - totiž nejsou podle jejich postav a dělají z jejich životů parodie. Postupně poznáváme jejich osudy, ačkoliv jejich vztahy jsou nesmírně spletité. Matka měla s Otcem Syna, pak ji tento muž opustil a ona se znovu vdala a opatřila si další děti.

Nyní je vdovou, ale na scénu se vrací její bývalý manžel, který se blíže seznámí s nevlastní dcerou v nevěstinci Madame Kochanské, kam ji dohnala chudoba celé rodiny. Další tragédií v rodině je smrt malé holčičky v bazénku následující zastřelením se chlapečka. Krátce nato pirandello_rukopis.jpgnevlastní dcerka uteče a doma zůstane pouze původní rodina, bez příslušníků rodiny nové.

Pirandello přivádí na jeviště živoucí osoby, které znají svůj osud a prožívají jej, jak jim bylo předepsáno, aniž by se například snažili zabránit smrti malé holčičky i chlapečka. Dcerka je šťastna za svou postavu plnou utrpení, což je v naprosto jasném kontrastu s opravdu trpící matkou, která si nepřeje, aby hra dále pokračovala v tomto duchu. V postupu dopředu poznáváme, že dcerka je vlastně stejná jako otec. Ráda obviňuje ze všeho zlého prvorozeného syna, který je jediný vlastním. Ten nechce mít se hrou nic společného a všem se straní, aby nakonec svou litanií obhájil vlastní existenci, jíž například již vzdaly děti - přestaly mluvit. Tak je nastíněn svět samotné hry a pozdější předvedení herci. Ať je herec jakýkoliv, vždy může být postava pojímána autorem jinak než režisérem (a možná se jí to ani nemusí líbit).

 

Popis knihy Humor

Zásadní esej na téma humor, humorismus, postavení a chápání klasického a moderního humoru, ale i smích, směšnost a ironie - a především jejich kořeny v širokých literárně-historických souvislostech. Esej se sestává ze dvou částí: v první autor sleduje vývoj humoru zejména z pohledu literárněvědného a na základě hlubokých znalostí porovnává, jak se s tímto jevem v té které době ten který spisovatel či básník vyrovnal; v druhé části pak Pirandello na základě těchto konkrétních zjištění zobecňuje a vyslovuje teorie, které lze aplikovat dodnes.

 

 

  * V roce 1935 neudělila Švédská akademie Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1936 ji získal americký dramatik, mimojiné i několikanásobný držitel Pulitzerovy ceny, Eugene O'Neill*