DŮM ZTRACENÝCH DUŠÍ

Máte pocit, že váš život není nic než nudný stereotyp, který vás už nemůže ničím překvapit?
Myslíte si, že upíři, vodníci a vlkodlaci patří jen do mýtů a bájí a magie že je pouze prachobyčejný podfuk?
Jste přesvědčeni, že spravedlnost máchá svým mečem naslepo a málokdy zasáhne skutečného viníka?
Pokud jste na všechny otázky odpověděli ANO, pak je načase, abyste otevřeli tuto knihu.Ona vám na oplátku otevře oči.
Protože VŠECHNO JE TROCHU JINAK, než se na první pohled zdá...

Ahoj Postřeháci,

ráda bych vám představila svoji knížku povídek, kterou jsem nedávno vydala. Některé příběhy jste měli možnost číst přímo na Postřehu, jiné nikoliv. Povídka HNÍZDO, ze které je následující úryvek, patří k těm druhým....

 

-----------------------------

Do večera dal telefon o sobě vědět ještě pětkrát. Nebyla to ta ženská, ale Vanda jej stejně nezvedla, i když volal podle čísla stále týž člověk.
Trvalo dlouho, než té noci usnula, s rukou prostrčenou mezi mřížemi Vašíkovy postýlky, s nataženým ukazováčkem, který pevně svírala synkova dlaň. 

Seděla v kuchyni, nohu položenou na dřevěné stoličce a kojila.
Za okny se pomalu smrákalo. Václav vešel dovnitř. „Všechno nejlepší k svátku, lásko." Čekala kytku, čokoládu, nějakou drobnost, ale rozhodně ne  talíř satelitní antény, který Václav nesl před sebou jako rytíř svůj štít.
„Jsme tady sice na konci světa," prohlásil, „ ale nic nám nezabrání, abychom si ten svět nepozvali k nám obýváku. Až tohle nainstaluju, budeme chytat nejmíň padesát programů. Už tady nebudeš přes den samotinká a opuštěná."
Musela se usmát. Dárek pro mě? Ani náhodou. Chlapi dobře vědí, jak zabít dvě mouchy  jednou ranou. Obdarovat manželku něčím takovým vypadá sice galantně, ale radost tím udělají hlavně sami sobě. Ach jo, tyhle hračky velkých kluků - hlavně když jsou nadupané a výkonné. Vlastně mám štěstí, že jsem nedostala tu příklepovou vrtačku, co o ní Václav před týdnem  básnil, pomyslela si a opáčila: „A na co nám to bude? Když neumíme anglicky, německy, francouzsky, o španělštině ani nemluvě?"
„Bez obav, těch pořadů v češtině je tolik, že budeš kanály přepínat celý den a stejně to všechno nestačíš skouknout."
„Ty si vážně myslíš, že mám celý den čas sedět u bedny? Mám práci," připomněla mu.
„Práci? Když jsi na dovolené? Děláš si legraci?"
„Nevím, kterej mudrc  tomu dal název mateřská dovolená, ale klidně bych si to s ním vyměnila. Ať si to na chvíli zkusí ..."
„Jasně," kývl. „Tak já jdu na tu střechu."
„Už na to nebudeš vidět," namítla.
„Hloupost. Podívej, jak je venku jasno." Měl pravdu. Slunce už sice zapadlo, ale krajina zářila zvláštním bělostným třpytem čerstvě napadaného sněhu.
„A navíc mám čelovku," dodal." To bude úplně stačit na tu chvilku. Všechno jsem připravil, jenom ten talíř upevním a hotovo."
„Omrznou ti prsty," nehodlala mu nechat poslední slovo. Vůbec se jí nelíbila představa, že Václav poleze na kluzkou střechu kvůli pitomým pár programům navíc. „Omrznou, zčernají a upadnou. A čím mě pak budeš hladit?"
Obdařil ji spikleneckým pohledem. „Nech se překvapit."
A vyšel z pokoje i z jejího života.
O chvíli později, zrovna když si přendala dítě ke druhému prsu, se mihl za oknem  temný stín a něco prsklo, jako když z tuby kečupu vyletí spolu se vzduchem posledních pár kapek. Žádná rána, ani výkřik. Koho by napadlo, že život končí prsknutím?

Vanda otevřela oči.
Každou noc jí paměť  jako pokažený gramofon přehrávala tuhle scénu. Znovu  a znovu. A pokaždé se vzbudila dřív, než mohla vykročit ke dveřím, vyjít před dům a uvidět svého muže, tu velkou polámanou loutku s groteskně rozhozenýma rukama a mozkem kečupovitě rozcáknutým na dlažbě. Satelit na střeše svítil do šera jako měsíc v úplňku. Sem už ji vzpomínky milosrdně nepouštěly. Zahalily do tlustého kokonu i ty hrozné dny, které následovaly pak. Hysterický křik Vencovy matky uprostřed pohřebního obřadu Zabilas  mi syna, ty vražednice... i chladnou nenávist ve tchánových očích... Za to zaplatíš....
Ale úleva v tom nebyla žádná. Zapomnění se nekonalo. Všechno živé a bolestné dál zůstávalo pod povrchem času a Vanda se děsila chvíle, kdy to vyhřezne ven. Ani na okamžik ji ale nenapadlo, aby z vesnice odešla. Před některými věcmi se stejně neschováte. A pak - dlužila to Václavovi. Vždycky si přál, aby jeho děti vyrůstaly tady .
I když to dítě nakonec bylo pouze  jedno, Vanda se rozhodla, že zůstane. To ještě netušila, jak těžké to může být.

Opatrně vymanila prst z Vašíkova sevření a vstala. Věděla, že teď nejmíň hodinu neusne, a tak si zašla do kuchyně uvařit trochu kakaa. Cestou zahlédla na stole rozsvícený display mobilu. Další nepřijatý hovor. Zvláštní, neslyšela ho zvonit. Ten člověk je hodně neodbytný. Na okamžik byla v pokušení zavolat mu zpátky, ale místo toho jen vypila hrnek teplého nápoje a zavrtala se znovu pod peřinu. Namísto obvyklého převalování se ocitla zpátky ve snu.

     Čekala, co přijde, zatímco dítě bezstarostně sálo dál. A pak jí vnitřnosti zkameněly hrůzou. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Václav... Místo montérek měl na sobě tmavohnědý oblek, ve kterém se ženil a ve kterém ho pochovali. Hlava na zlomeném krku mu přepadávala na prsa a odhalovala roztříštěný vrchlík lebky, ze kterého trčely úlomky kostí jako zubaté ostří. Jedna oční bulva mu chyběla úplně a druhá, zalitá krví, zběsile  rejdila v důlku v marné snaze zaostřit pohled
na Vandu místo na kuchyňské linoleum.
Bezhlese zírala, jak se k ní blíží a v duchu si opakovala dětskou mantru proti strachu: To se mi zdá, nic to není, probudím se, je to sen, není to skutečné, není... nesmím křičet... nesmím...
„Co na mě tak čumíš?"
Nebyl to jeho hlas, co vyšlo z úst, naběhlých k nepoznání. Cosi cizího navléklo na sebe Václavovo tělo jako maškarní kostým. Možná to byla Smrt.
Václav se náhle popadl oběma rukama za tváře a zdvihl hlavu tam, kam patřila. Zahlédla jeho  temně fialový obličej. Desítky jedových váčků, které zdobily jeho tvář jako bizarní tetování, se téměř ztrácely v nestvůrném otoku. Anafylaktický šok, řekl lékař. Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.
„Co to je?"  Václav ukázal na dítě ve Vandině náručí. Pustil přitom hlavu, která se  zakymácela a s nechutným křupnutím spadla na pravé rameno. Vandě se zvedl žaludek... opakuj si - je to sen, není to skutečné... Nevěděla sice jak, přesto ze sebe dokázala sípavě vypravit:
„Náš syn přece. Vašík."
„Nelíbí se mi. Dej ho pryč."
„Ne." Vanda couvla před rukou, která znenadání hrábla po dítěti. Do nosu  ji udeřil závan neskutečného puchu. Při tom pohybu mu  z dlaně odpadly kusy zetlelého masa  a odhalily záprstní kůstky. Jenom na konečcích prstů se ještě držely nazelenalé cáry kůže.
Rozkládal se jí před očima. Mantra byla k ničemu. Bylo to skutečné. Sny nesmrdí. A nerozkládají se.

----------------------------------

Zajímá vás, jak Vandina noční můra dopadla? Pak by možná stálo za to přečíst si ten příběh celý...