I když oba vypadali velice nesourodě, patřili k sobě. Jako by je někdo odlil z jednoho starého, puklého, bronzového zvonu. Jozef byl starý, paže potetované a Alena křehká mladičká blondýnka, přesto k sobě patřili navždycky a neoddělitelně. Jejich dosavadní životy byly jenom cucky a cáry, jako sběrné suroviny. Snad proto skončili právě tady. Snad proto měli skončit právě tady. Vypadali šťastně za hranicemi teritoria, za tou dřevěnou ohradou se prohánělo několik dětí. Měly snědou pleť. Jedno z nich vjelo do vrat na aluminiové koloběžce. Zastavilo se a zíralo na Aleniny i Josefovi oči, mhouřící do sluníčka.
„Harante jeden vypadni nebo ti udělám ze zadku tatarskej biftek!“ Vykřikl Josef a rozběhl se proti vetřelci. Klučina začal vyplašeně couvat, až mu zadní kolečko sjelo z obrubníku chodníku a on spadl do prachu.
„Proč jsi to udělal?!“ Utrhla se na něj Alena a běžela dítě zvedat.
„Protože je černej a protože tu jeho táta se svýma bráchama nadělá vždycky strašnej guláš! Protože na mě řvou a nadávají mi, když jim dávám za ukradenou měď málo! Můžou bejt rádi, že vůbec něco dostanou! Zloději jedni uchlastaní!“
„No, hlavně že ty jsi vzor počestnosti! Odsekla mu, zatímco malému cikáněti oprašovala kolena. Klučík nebyl nikde odřený. „Počkej!“ Řekla mu a jako by se bála, že neposlechne, ještě pro jistotu výrazně zopakovala. „Stůj tady a ani se nehni!“ Taky můj kámoš Josef se ti omluví. On to tak nemyslel a já ti přinesu nanuka, chceš?“ Klučina se na ní vděčně podíval. Nebrečel, byl zvyklý snášet rány od rodičů i od života. Sám věděl nejlíp co je to za boj, narodit se v téhle čtvrti.
Josef přišel k dítěti a natahoval ruku. „Tak všechno dobrý? Jo?“ Chlapec se nebál a rychle natáhl tu svou. Stiskl potetovanou paži plnou drobných jizev.
„Na“ Natáhla mezitím Alena ruku. „A klidně zase přijeď na návštěvu!“ Chlapec se pustil do nanuka a odjel.
„Přece nejsi takovej hajzl aby si se mstil na dítěti!“ Nevěřícně vmetla Josefovi do obličeje. Ten se nestyděl. „Jo! Já jsem taky podrážděná. Včera byl v baráku mejdan! Ještě ráno tam chodili po chodbě opilí lidi a já prožívala to samý co ty! Nebyl to absťák, ale měla jsem chuť. Hroznou chuť. Ne na panáka, ale pořádně se sjet! Rupnout si to do žíly a nechat se vystřelit do vesmíru. Jsme odpadky a patříme právě sem, na smetiště! To by sis měl uvědomit! Jsme horší odpad, než byl on! A možná do toho dřív nebo pozdějc zase spadneme. A jestli se to stane, díky za každej čistej a krásnej den! Naproti přijela parta grafiťáků a začali svou práci. Podle toho, že klidně za bílého dne, vypadalo to, že si je to pako z truhlárny asi objednalo. Není nad to být „in“.
„Koupím ti odpoledne kytku!“ Utrhl se překvapivě Josef.
„Nechci kytku! Potřebuju džíny. Klidně od Vietnamců. Budou levnější než ta kytka!“
„Jenže já ti toužím koupit kytku! Nikdy jsem nikomu nemohl koupit kytku.“ jeho hlas dostal plačtivý nádech.
„A proč vlastně? To přece není moje chyba!“ stále ji ještě ovládala zlost z toho, jak se zachoval k tomu lidskému mláděti.
„V kriminále nebylo květinářství a taky, nehodilo by se kupovat spoluvězňům kytky. Někdo mi za ně mohl i natrhnout prdel!“ Smál se, jako by tu k žádně tragédii před chviličkou nedošlo a taky že vlastně nedošlo. Z jeho pohledu ne. Ani se blbec neodřel, tak proč se v tom pitvat.
„Nemám na kytku i džíny! Když chceme jít na oběd a večer do hospody – N E M Á M!“ Vyhláskoval poslední slovo. Alena věděla, že kecá. Každej bejvalej feťák se topil v penězích. Byl zvyklej žít zadarmo, skoro za darmo, skoro bez jídla, protože co měl potřeboval na drogy. Když je nekupoval, byl bohatej. Moc bohatej. Ale on se prostě rozhodl pro gesto a kytku! Blbec!
„Hele vyděláváme spolu, tak budeme taky spolu utrácet! Kytka počká. Už začíná podzim a do kytky se neoblíknu! Jinak s tebou nejdu večer do hospody!“ Začala vyhrožovat ale on věděl že stejně půjde. Herák chlast sice nebyl, ale pořád dokázal mozek slušně oblbnout a člověku bylo lépe.
„Ale půjdeš! A ráda! Jinak nemáš na panáka!“
„Sráči!“ Vyštěkla a zmizela ze dvora. Utekla tak rychle, jako by utíkala před požárem.
„Počkej! Ještě nepadla! Máš tady práci!“ Slyšela Josefův štěkavý hlas. Zvedla ruku nad hlavu a ukázala mu aby nekecal. Zatočila za roh a cítila se jako první běžec v cíli. Ale sama dobře věděla, že to není nadlouho.
Vyšla z palačáku a zamířila k místní dominantě, Hotel Gomel. Nikdy nebyla vevnitř. A proč by tam chodila. To nebyla její cenová skupina.
„Panebože, jestli mě máš alespoň trošku rád, tak mě ty místní kurvy nevyštípou, tak mě jejich pasáci nerozpárají hubu, tak sbalím rychle nějakýho kořena! Prachatýho kořena, co nebude chtít nic moc a zaplatí!“ Sepjala cestou ruce a v duchu se modlila. Bůh asi existoval.
„Tak co děvče? Pošpásujeme?“ Na to že bylo dopoledne, byla to sakra klika.
Zašustila před staženým bočním okýnkem prsty. „Záleží kolik na to taky máš!“ Dodala ještě.
„V klidu!“ Odtušil. „Vandráci nejezdí v SUV-čkách.
„Jo, ale taky často platí kreditkou a já jak vidíš v sobě nemám bankomat!“ Usmála se. Vypadal dobře. Naleštěně a kurva dobře. Lepší než nějakej starej smraďoch.
Za dvě hodiny vcházela do dvora sběrných surovin. Boky jí zdobily úplně nové Lewisky. Seděly, jako by je šily podle ní. Josef na ní vyvalil oči.
„Ty kurvo“ Zařval afektovaně. Alena se ale začala smát. Šíleně smát.
„Kurva si ty, když mi vnucuješ blbý kytky místo oblečení!“
„Jenže já bych si na ty kytky s někým zašukat nepotřeboval! To mi věř“
„Ti veřim! Držíš kasu! Si lakomej! Nedáš musim dát já tomu, co mi dá! Jednoduchý počty. A když jsi chtěl na heráček, to ti byla moje kunda dobrá, co?“ Zmínka o Heroinu jí rozpraštěla klouby. Luplo jí v nich, jako kdyby se už blahodárně roznášel žilami a měl přijít ten hlavní náraz... Došel až k ní a obejmul ji. Ne nijak divoce, láskyplně. Obyčejně, ale ona za tím ten jeho skrývaný cit přes to dokázala poznat.
„Potřebuju se ožrat jako prase!“ Vylezlo z ní.
„Hm! Tak v lékárně nad lisem je flaška myslivce!“ Podívala se na něj, jako by jí tajil, že pro ní má francouzský parfém a vytáhl ho měsíc před narozeninami jenom pro to, že se neměla čím navonět na ples.
„Je skoro plná. Polknul jsem z ní nanejvýš dvakrát.“ Dodal a šel od ní pryč. Osiřela ve slunci. Nestála tam dlouho.
Za pár okamžiků slyšel suché klapnutí překližkových dvířek. Jenže když za přišel dovnitř, lahev na stole nestála.
„Klopíš to do sebe rovnou z flašky?“ Zeptal se.
„Seru na tebe i celej svět! Jednou to musí jít bez chlastu! Jednou to přece musí jít jinak. Kurva nefetuju a makám. Dřu a na blbý riffle zase musím roztahovat nohy! To není fér!“ Už ji znal tolik, že věděl kdy musí odejít. „Blbý cikáně! Všechno to beztak bylo kvůli němu.
Uvnitř bylo skoro nedýchatelno Taky výčep se snadno mohl minout a člověk by tak zatočil na špinavé záchodky. Do pískání a tůtání výherních automatů křičela televize a opilé hlasy. Zatím peklo, s každým panákem se poznenáhlu měnící na ráj... „Bože už aby tu ten ráj, se šumící příbojovou vlnou v hlavě byl“, toužil právě Jozef a už neuvažoval o tom, že příbojová vlna bude k ránu plná surfařů, kteří budou neomaleně zevnitř narážet do jeho čela. Alena byla oproti jiným večerům velice střídmá. Plné půldecáky se před ní vršily jako trpasličí čepičky a ona nad nimi opovržlivě ohrnovala nos. Jozef přemýšlel, že se muselo něco stát, cokoli co ji zlomilo a změnilo. Ale přemýšlel o tom jenom chvilku. Věděl že při pití je filozofie vcelku zbytečná.
„Mám hlad!“ Pronesla Alena. „Kurva já mám ale hlad!“ Jozef povytáhl obočí.
„Si kup čokoluádu nebo bonbony!“ Jenže Alenu popadl poctivý hysterák. Už podruhý za den.
„Si blbej? Říkám hlad! Nevíš co je to hlad? Nevíš co je to když se ti žaludek kroutí jako by to byla rozdivočelá kobra?“
„Jenže tady nevaří! Ani rajskou, ani utopence! Nic! A to nic sekl tak prudce, že to muselo být úplně jasné. Nebyla kráva, aby nevěděla, že se tady nevaří. Ale mohli jít někam, kde se vařilo. Kousek vedle, k „číňanovi“. Mohli se tam jenom najíst a vrátit se zpátky. Jak to, že ho taková blbost nenapadla? Taková jednoduchá skutečnost.
„Tak mi dej kurva aspoň prachy! Nějaký prachy! Du se najíst sama!“ Vyvalil na ní oči. To neznal, takhle jí neznal. Rozcitlivělou a emotivní. Znali se dost dlouho a probrodili spolu spoustu sraček na to, aby si mohl dovolit tvrdit, že ji zná. A najednou ji nepoznával.
„Kolik chceš? Zeptal se stroze. Po příhodě s rifflemi už rezignoval a neústupné držení kasy a rozhodování o účelu nákupů.
„Co já vim? Asi stovku!“ Podal jí stovku.
Když se Alena vrátila, už mu příliš buněk, kterými by ji mohl vnímat, nezůstalo. Tvářil se zasněně a právě ten melancholický výraz jí na něm učaroval. Ten i přes jeho minulost mluvil o malém chlapci, spravedlivém malém chlapci uzamknutém kdesi hluboko. Ale teď ji to ani trošku neuchvacovalo. Lezlo jí to na nervy. Zahrádka trpasličích čepiček na ni stole čekala, tak se do nich pustila.
Ráno ale bylo najednou všechno zase jinak. Den se přetavil do zlatého valounu. Všude. Tedy i ve sběrných surovinách vedle čínské restaurace na Palackého náměstí. Alena i Josef stáli na dvorku, a užívali všech paprsků posledního srpnového dne. Stáli a chytali blaženě ten zlatý déšť. Čekali na prvního dnešního zákazníka a vypadali šťastně.