Moje přítelkyně bývají většinou svěží a voňavé. A mívají i něco v hlavě. Buď za mnou odněkud přijdou, nebo je k sobě domů zavedu sama. Některé jsou štíhlé, jiné korpulentnější. Některé mají jen tak přes sebe hozený ležérní župánek. Najdou se však i takové – v nákladné róbě. Jejich oděv se nazývá přebal, někde mu říkají obálka. (Teď se možná některým z vás trochu ulevilo).
„V budoucnosti stejně nebudou,“ říkal mi jeden známý počítačový vývojář.
„To si koupíš takovou malou krabičku s obrazovčičkou (on ví, jak na mě netechnicky a s výkladem pro idiota), a tu si budeš nosit třeba v kabelce. A to bude knížka. Do té krabičky si budeš pouze vyměňovat něco jako DVD. Ono to nebude DVD, ale dávám jen takový příklad pro tvoji představu. No, a pak si budeš moci číst.“
(To mě zarazilo.V první chvíli jsem sice byla polichocena, že dále návod čtení knih v budoucnosti nerozvíjel a nechal tam prostor pro další duševní kroky mé zbytkové inteligence, ale pak mně to došlo).
To už nebudou knížky jako takové? To se již nebudu kochat jejich vůní, něžným závanem z jejich stránek? Nápaditostí grafiky, přebalu a polygrafickým zpracováním? To se nebudu těšit z jejich přítomnosti v posteli? On se zbláznil! Nechť si nechá své úžasné vize, nechť si nechá ty svoje poznámky o dřině mého partnera o dovolené s mým kufrem plným knih.Tohle přeci nemůže nikdo, NIKDO knížkám udělat!!!
Rozhodla jsem se ještě to odpoledne. Zajela jsem do prodejny nábytku a koupila domů tu úplně největší knihovnu, kterou tam měli. A víte, kdo mi s ní pomáhal? Můj partner. A kupodivu, i ochotně.