Také přidávám něco do soutěže. Původně jsem to chtěl dále rozvinout, ale nakonec se mně to zdálo zbytečné a zůstal jsem ležet se spacákem a Zuzkou pod pouličním světlem. S myšlenkou na Romocikána. Psal jsem to a umázával, přepisoval pár týdnů - a je to poprvé, co nevznikal celý text v jednu chvíli, ale psal jsem jej v různých náladách. Bylo mi líno věci vykreslovat delšími dialogy či zamyšleními, tak jsem občas dohodil surovou myšlenku. Jsem zvědav, jak se se čtením něčeho trochu více pohrdavého poperete.
Pajdavá vinotéka
Buď se hrabal ve vlasech, ve vlastních kapsách, nebo kontejnerech v ulicích. A Měl rád víno.
„Ti, co se jim držka křiví u popelnic, se odcizují sami od sebe.“
Tenhle nápis má nažehlený na zádech. Dal mu jej jeden ze studentů žurnalistiky, který se pokouší vžít do role dokumentaristy po jeho boku.
Vše má svá tajemství a v každém svinci je po odhalení mechanizmus dávající logiku. Jsou lepší a horší prostředí. A jsou lepší a horší kontejnery. Zkrátka každý se cítí dobře jinde. Studentu stačilo opravdu velmi málo na to, aby pochopil, že objekt jeho zkoumání je vlastně stejně lenivý, jak lidstvo samo a využívá toho, že leccos ví a tím i ušetří spoustu námahy. Uvelebil se na nádvoří Fontánovy vinotéky. Několikrát denně se zde vyhazovaly desítky nedopitých flašek.
„I ty hochu jedna zvědavá, ve víně je energie, že by člověk zvracel. Takže jen kam až rozum dosáhne. Jak nepochopím etiketu, ruce pryč.“
Student svou první větší samostatnou práci nazval
„Pajdavá vinotéka“.
„Chci trochu víc poznat svět z tvé perspektivy. Ale zase, přece nebudeme celou dobu u toho kontejneru na sklo.“
„Až pochopíš, že tohle je moje perspektiva a nepociťju, že bych měl dělat víc, tak můžem jít i dál. Ale ty mi nebudeš vnucovat, že jenom hékám a hrabu se ve skle.“
„No dobře, ale pochop mě. Potřebuju příběh, ne psát verše, ve kterých bych vnukl smysl celoživotního nazírání přes nazelenalé sklo.“
„To nechápu. Tak snad raději vyrazíme, inženýrku.“
„Každý koš je jiný. U školy se najíš. Tam jsou denně čerstvé svačiny. U policajtů zase najdeš prolistované porno časáky, co zabavili u Vietnamců. V nemocnici prochcané pleny, někdy i deky. Ale není nad koš u kostela. Na jeho dně je nakreslený farář s jeptiškou. Tomu skutečnému je stydno do něj ruku vložit. Proto do něj po vyvezení pravidelně strká překrývající pytlík. Když jsi ten novinář, mohl bys vyzkoumat, kdo to do toho koše nakreslil. Musel to být sympaťák, že se nestyděl. Sáhnul až na samé dno.“
„Proč ne, vyrazíme tam a zeptáme se přímo faráře.“
„Fajn. Po cestě potkáme děvky. Ty mi poraděj, kde se osprchovat. Veřejný záchod u parku svobody mi zrušili.“
Děvky. To to nemohl říct jinak? /pomyslím si/
1. zvědavka: „Nazdar frajírku. Máš něco dobrýho?“
„Od každého vína trochu, jako vždycky.“
2. zkumavka: „Tak co holky, co si dáme? Archivní polosuché červené – to tě muselo přijít draho.“
/smích ženský/
3. zvěrolékařka: „Holky, ale kdoví, který chlap už tu sklínku měl v hubě.“
„No zrovna Vám by to mohlo být jedno, jestli je o jednoho víc, nebo míň, kterého měla předtím jiná v hubě.“ /Pajdavá vinotéka/
„Máš pravdu. Dej to sem.“
Nefalšovaný bohém s 12 kapsami vybídl i mě.
„Lokni si taky, studentíku. Můžeš si vybrat podle původu. Mikulov, Chile, Brazil, Espana, nebo dokonce slovenskou stoku. A neškleb se, jak kdybys měl kousnout do plesnivého chleba.“
„Tak studentík. Už jsem se Tě chtěla zeptat, jak se máš, mladej.“
„A co děláš.“
„A jak se jmenuješ.“
„A přijdeš taky někdy obchodně, mladý muži?“
„Nejdříve se poradím s panem farářem, slečny. Dám totiž hodně na jeho radu.“
„Dělá si z nás pšouka, nebo patří k těm 4% věřících?“
„Věřících? Spíš zoufalých. Já vždycky říkala, že faráře může dělat jedině homosexuál. Teda toho od katolíků. Od šukačky ke kukačce, říkám já. Něco nakukávat, očumovat mladé věrkyně a přitom životní zkušenost žádná. To je zmrzačení ve jménu Boha. Boha jého.“
„No, není to tak definitivní. Pamatujete ještě tetu Alžbětu?“
/Pokyvování, zamyšlení se a mlčení = souhlas/
„Tu si objednával ten farář od Svatého ducha. Ale to se nemůže veřejně říkat. Jen tak potajnu a s každym. Protože farář je svatý. Tož on by chudáček za to nemohl. To ta kurva jedna proradná, čarodějnice, v ní byl ďábel, kterému se hošánek nemohl ubránit.“
„No jasné. Farář musí zůstat čistý. Jinak by to s ním nebylo takové vzrůšo.“
„Melete nesmysly, děvčata. Ať si dělaj faráři co chtějí. Proč by to mělo trápit zrovna nás. Mě by potěšilo jedno. Pokud má farář promlouvat ke všem lidem, měl by se každý den vydat na pouť za jiného člověka. S jinými zvyky a citem pro jiné řemeslo. Až by pochopil i mou choutku pro nalézání dobrého vína v kontejneru na nádvoří, řekl bych mu: Pane farář, mám Vás rád a nelíbí se mi, jak se o Vás mluví. - Ale takhle je mi to u řiti.“
/Lehká Erika má popsané kalhoty!/
„Co to máš napsané na kalhotách?“
„Ty, kteří se mi líbili, jsem nechala podepsat se, studentíku.“
„A proč?“
„Chodím tak po světě. Koukám se kolem. A když je mi smutno, ohnu se ke kalhotám. Protáhnu v pánvi a vzpomenu na toho vyděšeného kluka, trochu ulítnutého Itala nebo kreslířku Ditu.“
„Ditu říkáš?“
„Byla fajn.“
„A vlastně jo. V čem nejvíc?“
„Bála se, že skončí v šedi normálních lidí. Vynést koš, aby nesmrděl, učesat se, nalíčit se, usmívat se, nehrbit se. Vždycky říkala, že lítá mezi panely a sběrnou barevných kovů. Tam je prý veselo. Po smrti chci být rozprášená ve sběrně barevných kovů. Říkala, že je to stejný, jako kdybych jela do Ameriky. Taky spousta barev a nesmyslů.“
„A nechceš být rozprášená ve světě sušících se popsaných kalhot?“
„A kde by se věšely?“
„Ve světě s červeným sluncem. Vyvolávaly by se tam spousty vzpomínek.“
„Tvoje nápady se mi líbí.“
„Za to mohou ty podpisy na kalhotách. A možná trocha vína od Pajdavé vinotéky.“
„Víš, nechápu, kde na ty nápady chodíš. Jak jsi spojil moje kalhoty s fotokomorovým světem, červeným světlem a lehkou holkou.“
„Asi máš na sobě něco těžkého a to se mi líbí.“
„Studente, pojďme už, ať nezmeškáme Lenku.“
„Lenku?“
„Jo. Vidím, že máš trochu jiné zájmy, než faráře. Musím ti ji ukázat.“
/Erika je zklamaná. Jdeme prý za Lenkou. Erika konec. Škoda. Ale co Lenka?/
Zahýbali jsme nočními ulicemi, kde tramvaje už pár hodin neprojely a náhradní autobusy se mihly jen co půl hodiny v trochu veselejší konstalaci, než je přes den obvyklé. Občas si někdo z nastupujících zvrtl nohu, nebo se praštil do chytlavých trubek. Po pár minutách jsme z nejasných důvodů prošlapali cestu až k poněkud opuštěnějším ulicím.
„Ahoj pajdavko,“ ozvalo se z keře pod pouliční lampou.
„Nazdar Zuzko.“
„Nemáš cigáro?“
„Na.“
„A nějaké vinné výplachy?“
„Pro tebe vždycky.“
„Sedneš si?“
„Jestli chce i mladej…“
„Co tu chceš?“ Obrátila na mě pozornost.
„Poznat Zuzku?“
/Trochu ostýchavým pohledem naznačila, abych si přisedl./
„Co rád děláš?“
„Poslední dobou píšu. Ale chci něco zažít, abych něco napsal.“
„Cos napsal naposled?“
„Zamyšlení, co vše se může stát v tramvaji Škoda 14T.“
„Například?“
„Potkat hezkou holku.“
„A teď?“
„Nemůžu přeci každé hned lichotit. To bych ti lezl do zadku.“
„To co prožíváš teď, taky zapíšeš?“
„Asi jo.“
„A promítnu se do toho i já?“
„Jo, a hezky barevně.“
„Ale co když ti o sobě nic neřeknu?“
„Ani neříkej, stačí mně koukat. Můžu si tak víc vymýšlet.“
„Co třeba?“
„No. Šel jsem noční ulicí a viděl mladou bledou holku s rozcuchanými vlasy v zaprášeném spacáku, jak spí a spokojeně a úzkostlivě v jednom se usmívá. Teď totiž není s tím fotrem alkoholikem, ale večerními lampami. Ne, lampiony, které se rozostřují a koulejí jako její oči po probuzení. A pak se otřepe a její vlastní svět se na chvíli zúží na starost, co dneska sní a kde ten zatracený chleba nebo rohlík vzít. Není to žádná otravka, co by měla žaludek na to žebrat na nádraží. A tak čeká na svou Pajdavou vinotéku, se kterým si dá vinný výplach a je zase jeden večer spokojená. Protože je večer a naštěstí zrovna není zima. Ta holka chtěla vždycky víc a proto má na první pohled málo. Ale její upřímný úsměv se nedá zaplatit. A ten, na kterého se usmívá, si to ponese až do hrobu.
Víš. Líbíš se mi. Já si připadám jako kolejní prdel, která konfrontuje hlouposti s profesorem a teď se potkala konečně s životem. Mám pokrk normálního života, ale moje závazky mě drží v kleštích a proto bych chtěl alespoň prchat k holce ve spacáku, ať už spí pod lešením v Londýně, nebo tady, v Brně, na Zahradní ulici.“
„Dík. A proč takhle vůbec skládaš slova, jak to děláš?“
„Jedna holka mi kdysi řekla, v tobě je pořád ten malý kluk, který chce jít ven. Tak žije alespoň v mých slovech. Občas jsem zkoušel hrát tu snivou klukovskou roli i v realitě. Jenže se za chvíli ozvala o to silněji destruktivní část osobnosti. Ta řekla: chováš se trapně, jsi to vůbec ty? Co jsi ty? Děláš co chceš? Ví ta holka s kým je? Co bude, až půjde malý kluk spát, ale já zůstanu vzhůru?“
„Myslím, že teď už věci zbytečně řešíš. Nech kluka spát. Probudí se, až se vyspí. Každý kdo je unavený, je stejně mrský, tak co…“
„Jo, asi máš pravdu.“
„Nechci Vás rušit, ale Lenku už asi nestihnem,“ ozval se Pajdavá vinotéka.
„Aha.“
„Nechám vás tady, už jsem unavený. Studentíku, Lenku navštívíme příště, co ty na to?“
„Ano pane.“
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou.“
„Ty Zuzko?“
„No?“
„Tahle pouliční lampa se asi nedá zhasnout co?“
„Naposledy nesvítila, když ji znásilnil nějaký romocikán.“
„A tebe ne?“
/úsměv/
//Lenka se učí parciální derivace//