Lokomotivy jezdící na tratích, které patřily ČSD, měly černý nátěr včetně pojezdu i kol. Existovalo sice několik výjimek, ale ty zmizely po roce 1908, kdy státní dráhy převzaly provoz nebo garanci nad všemi vedlejšími tratěmi.
Pro snadnější a kvalitnější fotografování natíraly výrobci některé lokomotivy šedivě. Přitom došlo k potlačení stínů a temných míst, zanikly nerovnosti na plechových plochách, jako například na stěnách tendrů či vodních van u tendrových lokomotiv. V některých případech byla šedivě natřena jenom ta strana lokomotivy, která připadala v úvahu pro zobrazení. Po vlastním vyfotografování se celý nátěr změnil na černý. Bylo to praktické vzhledem k prostředí, v němž se parní lokomotivy ošetřovaly, opravy a renovace nátěrů mohly provádět všechny služebny.
V letech 1927 a 1928 převzaly ČSD z ČKD osm lokomotiv řady 423.0 a z lokomotivky Škoda třináct lokomotiv řady 524.1, všechny natřené nazeleno s černým pojezdem i koly. Tento elegantní nátěr však neměl dlouhého trvání - již při prvních generálních opravách se v dílnách ČSD jednotně přeměnil na černý.
V sousedním Německu byl tehdy nátěr také normalizovaný. Černé lokomotivy měly červený nátěr pojezdu, včetně kol i pohonu. Řešení se zdůvodňovalo tím, že při údržbě pojezdu, kol i tyčoví lze snadno zjistit lom namáhané části. Tento způsob nátěru parních lokomotiv DR byl jednotný, kromě proudnicových lokomotiv.
Podobné provedení se na našich lokomotivách objevilo v letech 1939 - 1945, i když pouze u těch, které byly dočasně v provozu DR v odstoupeném pohraničním území. Neosvědčilo se však, stejně jako některé odebrané bronzové části - koruny litinových komínů a tabulky s čísly.
Na počátku třicátých let u nás výrobci doplňovali černý nátěr nových lokomotiv z výroby červenými linkami na okrajích větších ploch. I když se jednalo o příjemný estetický prvek, dílny ČSD jej při první generální opravě lokomotivy odstraňovaly a stroje natíraly černě.
Barevné parní lokomotivy zavedly ČSD od roku 1932. Byly to stroje řady 387.0, 386.0 (proudnicová), 475.0, 486.0 a 486.1, k nimž po roce 1945 přibyla ještě 475.1142, aby rozšířila počet zelených lokomotiv s červenými koly a žlutým linkováním ploch.
Po roce 1945 se dále rozšířily barevné lokomotivy. Stroje řady 498.0, 498,1 a 477.0 měly modrý nátěr, červenohnědá kola a krémově bílé pruhy. Podnětem k tomu byla naše národní trikolóra, když akademický malíř Kreibich upravil odstíny nátěrů s ohledem na provozní prostředí.
Jistou výjimku tvořily tři lokomotivy řady 476.0, které byly červenohnědé. Obě lokomotivy 464.2, zelené, 01 původně s černým pojezdem a černými koly a 02 již s červeným po jezdem a s červenými koly výjimkou nebyly. Měly svou barevností zahajovat větší skupinu lokomotiv, včetně nerealizovaných řad 469.0 a 569.0.
Pro zásady nátěrů historických lokomotiv, ať již provozních či exponátů platí, že lokomotivy ČSD byly v zásadě celé černé, až na zelené, modré a červenohnědé nátěry, které tvořily výjimku.
Přehled by nebyl úplný, kdybychom neuvedli různé jiné nátěry parních lokomotiv po roce 1945, zvláště v období, kdy končil jejich provoz. V této době se zvláště na 556.0, ale i u jiných strojů, objevovaly různé barevné nátěry dříků ojnic i spojnic, středů kol i kola. Větrníky na dýmnicích, znaky měst a jiné doplňky měly lokomotivy zdobit. Zapomínalo se přitom, že skutečnou ozdobou stroje je dokonalá čistota a technický stav. Při náročném obsluhování parní lokomotivy na to však vždy nezbývalo dost času.
Takové zdobení lokomotiv mělo povahu jakéhosi neexistujícího folklóru a ani dnes by k němu nemělo docházet, ať už se jedná o historické lokomotivy provozní či exponáty. Bílé nátěry ochozů u lokomotiv řady 475.1, 534.03 a 556.0 do toho nepočítejme. Ty měly i jistý bezpečnostní význam, a proto se v železničních opravnách a strojírnách zřizovaly. Tvořily jednotný a vkusný prvek celkového barevného laděni.