Jak mi železnice zachránila pověst vzorné studentky

Autor: Karolína Maxová <karolina(at)postreh.com>, Téma: Humoreska, Vydáno dne: 21. 04. 2009

rychlik.JPG„Andělíčku můj strážníčku zařiď to nějak!“ úpěnlivě skučím, dřu si kolena o koberec, dlaněmi o sebe šoupám sem a tam a očima probodávám mračna na obloze. Dvakrát do roka (období zkouškového čistě náhodné) se stávám přesvědčenou věřící, která si sliby, že se příště bude opravdu ale OPRAVDU učit, snaží naklonit na svou stranu Boha, Alláha, Jehovu, Budhu, Brahmu, Višnu a Šivu.



S vírou, že i člověk, který celý život zájem o studium pouze předstírá, má nárok na pomoc, uléhám do postele. Kouknu na hodiny – jako na potvoru jsem nezaspala. Kouknu na zpoždění vlaku - jako na potvoru jedou všechny spoje načas. Kouknu na témata zkoušky - jako na potvoru si nic nepamatuju. Kouknu na horoskop…je to tam! Je to tam! Něco mezi nebem a zemí, zde to vypadá na hvězdnou konstelaci čili něco mezi Mléčnou dráhou a černou dírou, mi dává naději, že promrhat víkend původně určený ke studiu bylo smysluplnější.

I když s blížícím se příjezdem do Jaroměře, kdy mám téměř polovinu cesty za sebou, ztrácím naději a pomalu začínám souhlasit s docentem Zátkou, jenž zastává názor, že astrologie je královnou pavědy. Pro samé konejšení sebe samé respektive hledání záminek, proč jsem se španělské gramatice a slovníku vyhýbala obloukem, ani nepostřehnu, že vlak stojí, ačkoli Jaroměř je ještě dva kilometry daleko. „Baba to byla, bláznivá baba!“ práskne průvodčí dveřmi takovou silou, že by ta rána  vzbudila i mrtvého. Po chvilce vše pochopím a ze svého konstatování jsem nucena slevit. Prý jsme přejeli nějakou paní, která teď nejeví známky života. „Ty vole, chci spáchat sebevraždu, tak si vyberu náklaďák a ne rychlík, vole,“ rozčiluje se ztepilý výletník, kterému nebožka evidentně zkazila plánované poznávání krás barokního Kuksu. „Proč nejedem?“ neopouští ho amok. „Tak asi se to bude vyšetřovat,“ odpoví mu mdle pán u okénka. „Co na tom chtěj šetřit? Jedna fotka a frčíme!“ Policie to ovšem vidí jinak. „Na tom mostě buď někdo volá pomoc nebo NOVU,“ suše konstatuje můj spolucestující. Stojící vlak skutečně postupně přiláká pohledy kolemjdoucích a zakrátko i televizi. „Co tam stojíte? Co se stalo? Cože? Přejeli jste člověka?!“ „Né, ty vole, králíka!“ neudrží se mladík sedící proti mně.

Způsobem ne zcela běžným zato naprosto nepopsatelným opouští vlak průvodčí. Když se vyškrábe k okraji silnice, začíná bojovat o naši pozornost. Něco mezi kankánem, pohybem hokejových roztleskávaček a Bosákovými „Tyrši“ během minuty způsobí, že se v celém vlaku nenajde nikdo, kdo by železničáře ignoroval. „Slyšíte mě? Haló! Věnujte mi chvilku!“ a v rámci svého originálního čísla vede monolog o nutném opuštění vlaku, které nás za chvilku čeká. Komplikace ohledně přilehlého příkopu z obou stran koleje nám prý pomůže zmírnit zavolaný hasičský sbor. „Cože? To nás jako hodlají evakuovat po žebříku? To přibude mrtvých!“ stěžuje si jedna paní. „Pravda, pravda. Na tom žebříku se spíš někdo natáhne,“ neváhá ji v této ponuré myšlence podporovat paní druhá.

Přítomnost televizního štábu, složek integrovaného záchranného systému a mírného zmatku ovšem nadšeně vítá skupinka školáků podle všeho mířící do Dvora Králové. „Pančelko, to je supr výlet. Kam se hrabe ZOO!“ „To je fakt sranda, vole. Uvězněni na kolejích.,“ baví se. „Kdepak. Budou natáčet jak polezem, to bude největší sranda!“ „Nekoukejte se dolů! Dívejte se na mě! Jsem elita českých hasičů!“ snaží se stařenku uklidnit velitel zásahu. „Kdo je zavolal? Proboha kdo z vás je zavolal?“ spílá jednou nohou na žebříku, druhou ve vlaku, berlí tak na půl a místo aby sledovala elitu, nespouští oči z nováckého kameramana. „Kdo by je volal? NOVA má špióny všude,“ konstatuje naše superstar jménem průvodčí…

Během půl hodiny je ve vlaku mrtvo (všichni sedí v autobuse), pod vlakem rovněž (zaklíněná zůstává na místě). „České dráhy se nám očividně snaží vynahradit zpoždění,“ neskrývá nadšení pán, když se důchodovou karosou  řítíme do Jaroměře. „Takovej starej typ a jak to jede!“ pochvaluje si. „Bodejť by takovýmu starýmu typu ještě fungovaly brzdy,“ kontruje paní sedící vedle mě. Toho se s nadšením chytají školáci „Nezastavujem! Máme zpoždění!“, „To zas bude v álejích nablito!“ „Stříkeeeeeeeeeeeeeej!“ Učitelka nestačí vyhrožovat poznámkami a já zapisovat jejich hlášky. Do čtvrt hodiny jsme na jaroměřském nádraží, odkud se po vyfasování potvrzení o zrušení vlaku vracím domů. Na zkoušku došlo o týden později. Tři kredity v indexu doplněné o autogram magistry mluví za vše… . se džbánem se chodí tak dlouho pro vodu, jak postavení planet dovolí.


Na závěr ovšem vzorně podotýkám: příští měsíc mám zkoušky dvě. Modlení a další prosby však protentokrát vystřídají Habsburkové a vývojová psychologie. Opravdu se teď půjdu učit. Radši na dvě zkoušky odpočívající andělíček než paní odpočívající navěky…

http://tn.nova.cz/zpravy/krimi/prejeta-zena-zastavila-vlak-s-detmi.html