Prvňáček

Začíná nový školní rok a pro někoho dokonce poprvé. Někteří rodiče tuto situaci prožívají mnohem hůř, než jejich prvňáček.

Tomášek Ryšánků už týden chodí do první třídy. Jardovi je přes čtyřicet, ale s Tomáškem, svým synkem, opravdu omládl. Těší se, že mu bude pomáhat s učením. S kamarádem (sousedem Pavlem) ho uklidňujeme, že první třídu Jarda s klukem možná zvládne, ale potom mu raději pomůžeme. Ryšánkovi (Jarda s Jarmilou) včera absolvovali seznamovací rodičovské sdružení. Čekali jsme, že k nám Jarda hned zaskočí, aby se pochlubil s prvníma jedničkama. Ale Jarda nikde. Vypadá to, jako by se nám vyhýbal.

 „Tomáši, kde máš tátu?“ volám na jejich zahradu.

 „Schovává se v kuchyni za ledničkou,“ odpoví popravdě Tomáš.

 „Já tě slyšel!“ ozvalo se od sousedů.

 To bude Jarda.

 Pavel mává lahváčem přes plot: „Jardo, tak co je? Ty už k nám netrefíš?“

 Jarda si dává na čas, a už z dálky vidíme, že není ve své kůži. Rozvalil své mohutné tělo na naší lavičce pod lípou.

 „Chlapi, já se z toho našeho kluka zblázním,“ stěžuje si Jarda.

 Hned se ho snažíme uklidňovat: „Tak neblbni... Jestli ve škole zlobí, nebo má špatný známky... Vždyť je ještě brzo se rozčilovat. To se časem doladí.“

 „Co chcete dolaďovat, blbci!? Učitelka je z něj úplně hotová,“ Jarda si drží hlavu v dlaních. Pak zřejmě z rozrušení a omylem dopil Pavlovi desítku, kterou před něj neopatrně postavil.

 Musím honem vytáhnout něco moc špatnýho na moje holky: „Víš, co mně, první týden ve škole, vyváděla Markéta? Málem tam pravítkem přizabila spolužáka!“ hodně jsem si přidal.

 Jarda je ale pořád skleslý: „A já se těšil, jak s ním budu dělat úkoly... Všechno je v hajzlu.“

 Koukáme na něj nechápavě.

 „Jardo, co je v hajzlu?“

 „Co? Všechno! Podívej se na tohle.“

 Podstrčil nám na čtvrtce pastelkama namalované cosi. Jak bych to popsal? Vlnící se různobarevné kuličky, prapodivně do sebe zapletené. Ale ne bez ladu a skladu. Určitý řád v tom byl.

 „Jardo, co s tím?“

 „No, blbci... co s tím. Učitelka dětem řekla: děti – namalujte, kde žijete, kde jste se narodili, atakdál. Všechny děti prý namalovaly domeček, v něm mámu, tátu... i nějaká porodnice se tam objevila. A náš Tomáš? Namaloval spermii z profilu, jak se dostává do vajíčka!!... A tohle...“ mává nám čtvrtkou s kuličkama před nosem. „Tohle je dvoušroubovice s deoxyribonukleovou kyselinou. A to ještě tý učitelce – chuděrce vyděšený – vykládá, kde ta kyselina putuje, a do kterých chromozomů... chlapi, držte mě... Já se tak těšil, jak mu budu vysvětlovat písmenka a číslice...“

 Ani jsme si nevšimli, že k nám přišly děti.

 Tomáš se vyšplhal Jardovi na klín: „Tati,“ hladí Jardovy vousy, „táto... já jsem chtěl udělat paní učitelce radost. A víš, že jsem to málem nestih? Právě jsem domalovával poslední nukleotidy, když zvonilo.“