Kafe s Arthurem a Friedrichem

Schopenhauer a Nietzsche se často staví do jedné linie jako inspirátor a inspirovaný, nicméně nutno podotknout, že to, co říkal Nietzsche bylo vlastně skoro opačné tomu, co tvrdil Schopenhauer. Resp., abych byl přesnější, bylo to opačné, co do postoje. K metafyzické podstatě světa zaujali poměrně podobného stanoviska a tady by se i dalo říct, že Nietzsche byl svým předchůdcem inspirován, ale zatímco Schopenhauer toto pronášel naříkaje, Nietzsche si v tom liboval.

Šlo o vůli či život, chceme-li, kterážto je jedinou podstatou a hybnou sílu světa, ba co víc, je světem samým. U Schopenhauera byla na počátku jakéhosi metačasu vůle – vůle a nic (naskýtá se otázka „nebyl snad krom vůle ještě ten metačas?“ – k té ale snad později). Jelikož však tím základním, co je typické pro vůli, je objektivizace či sebeprosazení, tak se vůle začala „objektivizovat“. V čase a prostoru, mnohostí jsoucen (to, že jsoucno nesplývá z jinými je tím, že se jim „vytrhlo“, postavilo na své nohy a „objektivizovalo“ – srovnejme s novoplatónským vycházením, s „tolma“ jako hříšnou touhou po sebeprozasení, ale v neposlední řadě také tolik z Schopenhauerovy strany kritizovaným hegelianismem). My, lidé a vnímající bytosti vůbec, jsme pak nejvyšší formou objektivizace, tím nejvzdálenějším od čisté vůle, byť jsme stále její součástí – jsme „představa“, tedy „čití“. Zde může leckdo mít problém s tím, že se Schopenhauer ani příliš neobtěžuje vysvětlovat individualitu – pro znalé alespoň základů hinduismu je však jeho příměr k „Májině závoji“ dostatečně uchopitelný. Jednoduše – individualita je klam daný opět objektivizací. Mimo jiné proto také říká Schopenhauer, že smrt jednoduše neexistuje nebo alespoň ne jako něco, co by nás mohlo osvobodit.

A to jsme již u osvobození. Pro Schopenhauera totiž je vůle zároveň utrpením. Po orientálním způsobu (připomeňme čtyři vznešené pravdy buddhistů) říká, že neustálé chtění, směřování a touha po sebeprosazení jsou utrpením a proti tomu se dá obrátit jediným způsobem – popřením vůle, ukončením našeho „objektivizačního pohybu“ – šanci viděl ve filosofii, umění, nirváně. Jeho cestu by Nietzsche dost možná nazval „reakční“ či „apollinskou“ a vysmál by se ji, přičemž by namítl, proč nazývat utrpením něco, co nám je přirozené, proč se přirozenosti stavět a řekl by, že právě v té objektivizaci, ve vůli k žití a boji je ta správná cesta.

Pro oba z filosofů mluví mnohé. U Schopenhauera bychom mohli říct, byť on sám to neřekl nikdy, že staví-li se proti vůli, pak vlastně stále volně – je totiž součástí vůle a snaží se opět „proti něčemu vymezit“ – teď vůli. Nutně tedy musíme říct, že vůle si v sobě nese spor a autodestrukci a že celý vesmír je o boji vůle proti sobě samotné. Abych tak tedy sloučil úvahy obou filosofů a spojil se se svými myšlenkami – zdá se být jedno, zda půjdeme ve šlépějích Apollóna či Dionýsa, zda budeme „akční“ či „reakční“ a zda se vůli postavíme nebo ji naopak přijmeme, jak to jen půjde. Obojí bude ve shodě s přirozeností a zdá se, že vůbec nevadí, že jsou přirozené opačné věci, protože jak bylo řečeno, podstatou vůle je spor, koexistence protikladů v jednom universu.

Máme volbu, kterým směrem chceme kráčet, víme proč a přinejmenším dva velcí filosofové přímo o těchto cestách krásně psali. Není to skvělé?