Ruce spjaty v bolestivé ostří
vnikají do hrudi města.
Na plátně za sklem Antiquy
sténá bičovaný Kristus.
Když večer
v strakatém rumišti
kvetou studené lampy jak máky,
plačtivý opilec v dutkách zří palmu slzet
nad sladkým synem snu
Noc tě pohřbívá za roletou
fušerský obraze
Dva tisíce roků
na cestách, sněmech, po krčmách
o čí úsměv vlastně hraješ?
A pak časně zrána
namísto dutek,
namísto palmy,
střapatý smutek.
Člověk jak zelená sedma
další den podává ti
na kopí
očí svých.