Vidino snová z dětské doby
ty přízraku mých šťastných let
neznal jsem slzy, nepotkával hroby
kráse se učil nazpaměť
a z hloubky duše, tolik malé
že vešla by se do dlaní
líbal jsem matku na rty okoralé
když hřála mléko k snídani
To co dnes vídám jenom ve snu
bylo tak živé, mělo jas
nenech mne prosit… nečekej, až klesnu
vidino z dětství, znám tvůj hlas
a neříkej mi, že zas zmizíš
v oparu mlhy nad zemí
proč vlastní život zdá se mi tak cizí
vidino dávná, vrať se mi…