Josif Brodskij

(anglicky Joseph Brodsky)

Datum narození: 24.05. 1940 Leningrad, Rusko

Datum úmrtí:     28.01.1996  New York, USA

 

Sovětský básník a disident ruské národnosti, později americký esejista a literární kritik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1987.

 

Z jeho prací je známá například esej z roku 1989 Vodoznaky - Zrcadlení času. Jde o hold Benátkám, věčnému městu na vodě, městu, které mu tolik připomínalo rodný Petrohrad. Je to manifest autorova pojetí estetických hodnot. Hovoří o prožívání emigrace, literatuře, lásce a umění. Autor žil po vyhoštění ze Sovětského svazu ve Spojených státech a každý rok v zimě se uchyloval do Benátek

 

               

Životopis

Josif Alexandrovič Brodskij se narodil v židovské rodině v Leningradě. Jeho otec Alexander Ivanovič Brodskij (1903-1984) byl fotografem, matka Marija Mojsejevna Volpert účetní. Brodského teta Dora Mojsejevna Volpert byla herečkou v leningradském divadle. V raném dětství zažil blokádu Leningradu, která se později negativně projevila na jeho zdravotním stavu. V patnácti letech zanechal studií a po neúspěšném pokusu o přijetí na námořnickou školu se šel učit frézařem. V šestnácti letech pomýšlel na studium medicíny, měsíc dokonce asistoval na patologii. Místo studia však nadále střídal povolání: pracoval v kotelně, na majáku, či se účastnil pěti geologických expedicí. Zároveň se učil anglicky a polsky - především kvůli překladům svého oblíbeného básníka a přítele Czesława Miłosze. Také se začal hlouběji zajímat o klasickou filosofii, náboženství, mytologii a anglickou a americkou poezii.

Vlastní literární dráze se začal věnovat v druhé polovině 50. let. Jeho ranou tvorbu výrazně ovlivnilo přátelství s básnířkou Annou Achmatovovou. V roce 1964, kdy po nástupu Leonida Brežněva došlo k utužení sovětského režimu, byl Brodskij obviněn z "parazitismu" a odsouzen na nucené prace. Po protestech prominentních sovětských i zahraničních umělců - např. J. Jevtušenka, D. Šostakoviče a J.-P. Sartra mu byl jeho trest zmírněn. Po vyhnání ze Sovětského svazu 4. června 1972 se usadil v USA, kde o pět let později získal americké občanství. V USA přednášel literaturu na několika unverzitách a věnoval se umělecké a publikační činnosti. Zemřel 28. ledna 1996 ve svém newyorském bytě, pohřben je na hřbitově Isola di San Michele v Benátkách.       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autorovy citáty:                                                                                  

"Rasismus? Ale nejde jen o jinou formu misantropie?"

"Koneckonců je těžké zvládnout stejně dobře život i práci. Jestli jste nuceni jedno z toho předstírat, tak ať je to raději život"

Dílo:

Jeho dílo zahrnuje kromě básní také eseje, překlady poezie z mnoha jazyků včetně češtiny (Halas, Nezval) a dvě divadelní hry. Česky knižně vyšly výbory z poezie Velká elegie (Svědectví, Paříž 1968), Konec krásné epochy (Mladá fronta, Praha 1998), cyklus básní Římské elegie (Opus, Zblov 2004) a dále eseje ve svazcích Vodoznaky (Prostor, Praha 2005) a Míň než jeden (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998). Posledně jmenovaná kniha obsahuje také obě ­dramata.Brodského poezii do češtiny překládali Maita Arnautová, Petr Borkovec, Václav Daněk, Jiří Kovtun, Jan Zábrana, slovenské ­verze ­básní ruského neoklasicisty pořídil Ján Štrasser.                                   

Ukázky:                                                                          

 

Elegie                                                                          

Uběhl asi jeden rok. Navrátil jsem se na místo bitvy
ke křídlům, jež se naučila se čechrat u brutální břitvy
či - v lepším případě - stačilo zvednuté obočí.
A ptáky stín soumraku do špatné krve namočil.                                                                 

Nyní se zde kupčí s ostatky tvých kotníků, s bronzy
opálených prsou, se zhasnuvším úsměvem, s hrozným
nápadem o rezervách, s upomínkou na dávnou nevěru
a s otiskem mnohých těles na vypraném praporu.

Vše zarůstá lidmi. Sutiny - umíněný amok
architektury, a rozdíl mezi srdcem a černou jámou
není velký natolik, abych se snad bál,
že se jednou srazíme jak slepá vejcata.

Ráno, když se nikdo nedívá, k soše modly
se odeberu pěšky. Památník je odlit
z těžkého snu. Na něm nápis: „Dobývá životy".
Ale čteš to jak „od piva". Anebo jako „sklerotik".

 

Romanu Kaplanovi den po jeho pětapadesátinách

Romane, promiň mi ty věci,
dej mi ránu.
Povedlo se opít se pěvci
včera k ránu.

A ve tvém pokoji nábytek
tak prázdný stál.
Romane, byl jsem vždy dobytek
a budu dál.

Nemůžeš odpustit jidáši,
staré svini.
Není pro mě místo u našich,
mezi svými.

K sobě si darebného synka
nebudou zvát.
Tam, kde se blýská
Lidka, Ninka,
byl bych tak rád.

Jídlem je pro mě, bezpochyby,
slabý vývar.
Ne šašlik, ani žádné ryby,
natož piva

malá sklínka se nepřipouští.
Duševně stár,
žíznivý jako Mojžíš na poušti
najdu si bar

a šeptnu, přitisknuv rty k láhvi,
marný souboj,
„55 let Roman slaví!
O boy! O boy!"

***

Jiný pomník jsem si vztyčil tady!

Ke století obrácený zády.
Ke ztracené lásce svojí tváří.
Hruď jak kolo od bicyklu září.
Bobule se k moři polopravd popíná.

Ať mě obklopí jakákoliv krajina,
i kdybych se měl bůhvíproč omlouvat,-
do jiných bot nezačnu se obouvat.
Ta výška a póza jsou mi milé.
Sem mě vynesla znavená chvíle.                                                         

Múzo, nejsem za to odpovědný.
Můj rozum děravý je jak cedník,
a ne bohy naplněný kornout.
Ať mě klidně pokácí a svrhnou,
ať mě z diktátorství obviní,
ať mě zboří, počmárají, pošpiní,-

ve velké zemi, pro radost dětí
ze sádrové bysty mezi smetím
skrz bílé nevidoucí oči
do nebes budu proudem vody zurčit.

1960

Prameny:

http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=061&clanek=010620

wikipedie