Hledání

Krátké zamyšlení nad tím, proč tady vůbec jsme. V této době mám občas i já pocit, že bych občas své myšlenky mohl sepsat, než se rozpustí s příštím ránem.

Ne nadarmo se říká, že celý náš život je jedno velké hledání.
Narodili jsme se, abychom hledali to, co jsme v minulých životech ztratili.

Semínka, která byla v jedné makovici se rozhodí ve větru, abychom se pak proplétali labyrinty vůní, barev a tvarů. Nejdřív nás ta změna nadchne. Hltáme všechny barvy, vodu i sníh. Ale po čase proplétání se světem přicházíme na to, že nám něco chybí.

Že někde tady musí být i další semínka z makovice.
Víc se rozhlížíš a hledáš indicie. Snažíš se poslouchat, co je ti blízké.
Chceš znova zhasnout svět.
A usnout s vůní máku.

No a pak zase zestárneš a usneš napořád. A zase se narodíš do světa plného barev, tvarů a vůní. Jen… občas si někdo pamatuje, že ho vyhodili z makovice. A je pár let smutný, než alespoň jedno semínko ve světě tolika zbytečných věcí zase najde.

„Už můžu zhasnout?“
„Ještě chvíli vydrž.“