Vešel vznešeně jako dáma.
Jak líbezná kráska
s dokořán otevřenýma očima
nevinné dívky.
Její půvab vyrašil z marastu
studeného března,
aby ošálil šeď rán.
Pod závojem drobného mžení,
co chvílemi schovává zeleň
putovala sama.
Letmo se dotkla pramenů v hlubinách,
svou jasností provoněla vzduch,
co očaroval lesy
a když sem tam nechala odpočinout
své unavené schránce,
povalovala se buď jako bílá mlha
na horských loukách
nebo váhala pohledem na pučících stromech.
Škádlivě polaskala jiskření vod,
mávnutím paží provlála nové listí
a když půvabně přešla v žlutém taftu
dovolila si přepych - ukázala pravý,
proteplený a nezapomenutelný úsměv
měsíce dubna.