English is easy, neusneš-li na vavřínech

 

Nastínění hodin angličtiny, ze kterých osm let tuhne krev v žilách, ve kterých se maturant stává děckem a na které dnes člověk s úsměvem vzpomíná…

Zvonění ohlašuje, že do začátku hodiny zbývá ještě pět minut. Všichni otočí stránku a s povzdechem, kolik slovíček ještě neumí, ji zase vrátí zpět. V tom se rozlítnou dveře: „No děcka, co to má znamenat?! Zvonilo a vy ještě nejste ve třídě!“ „Paní profesorko,“ ujímá se slova Boris „Hodina začíná až za čtyři a půl minuty.“ „Jen aby! Vy všecko zapřete, bando nekáraná. Nemám pravdu?“ Nemá. Ale protože si jsou všichni vědomi, kdo tady rozhoduje o známce, nikdo se neodváží nic namítat. Naopak. Mlčky a zcela rezignovaně vstupujeme do jazykovky. Název jazykovka je pro tuto učebnu odvozen od jejího účelu – vyučují se zde cizí jazyky. Ovšem pro její typickou teplotu a náladu, která v ní často panuje, se můžete setkat i s označením mrazák nebo krematorium.

Hodiny angličtiny podléhají zvláštnímu fyzikálnímu zákonu – o kolik minut se dříve začne, o tolik minut se déle skončí. A tak je za dvě minuty čtvrt na devět a učitelka nám přeje „Good morning“ a řekne, abychom si sedli. V tu chvíli nastupuje osm let neměnný scénář. Do třídní knihy je zapsána Kufnerová, nato se otevřou dveře a v nich – Kufnerová. Ztěžka vydechuje. Má za sebou zápal plic a dvacet minut běhu. Následuje kázání ohledně pozdních příchodů. V této vypjaté situaci Markl obvykle zjišťuje, že nemá domácí úkol. V tom zvoní. Všichni se kousnou do rtu, což představuje záchranu před zakázaným výbuchem smíchu. Hodina začíná až teď. Učitelka cosi utrousí o hodinkách jdoucích napřed a Nela si jde vítězně sednout. Tím ale legrace končí.

Hrobové ticho přeruší listování v klasifikačním bloku spojeného neodmyslitelně s větou „Tak kdopak se hlásí?“ Zatímco o přestávkách si ze zkoušení utahujeme a nešetříme legráckama typu „Kdo dnes usedne do horkého křesla?“, „Kohopak Boženka vyzve na souboj?“, „Kdo bude nejslabší?“, „Kdo dostane padáka?“, nyní si vyměňujeme mrtvolné pohledy. „Tak třebas…kocourka Mikeše si sem zavoláme. Co tomu říkáš, Honzo? Dobrý nápad, že?“ A aniž by pustila chudáka Honzu k řeči, potvrzuje mu, že si též myslí, že se jedná o „dobrý nápad“. Zatímco bude Honza přemýšlet nad nejznámějšími citáty od Williama Shakespeara, my –abychom nezaháleli- si zapisujeme věty na překlad.  

Zkoušení přeruší výkřik. „No Pavlíno! Co to má znamenat?!“ Pavla se začne vyděšeně ohlížet kolem, když v tom jí to docvakne. Drží v ruce láhev s pitím a požívání jakékoli tekutiny během hodin angličtiny je v rozporu s prvorepublikovou etiketou. Za svůj společensky odsouzeníhodný čin je přirovnána k žákovi první třídy, který nevydrží patnáct minut bez napití. „Odkdy má hodina patnáct minut?“ pronese Martin polohlasem. K jeho smůle ho učitelka zaslechne a vynese ortel: „Ta tabule bude jako brčál.“ Jedná se o ustálené slovní spojení, kterým obrazně vyjadřuje příkaz k perfektnímu smazání zmiňované tabule. Poté se obrací zpět k Honzovi. Nepotěšil ji. Z padesáti slovíček uměl jen čtyřicet osm a Shakespearova Hamleta si dovolil o dvě věty zkrátit. Za tento výkon obdrží tři mínus, přičemž je hleděno na to, aby mínus bylo větší než sama známka.

Do zvonění zbývá deset minut, takže do konce hodiny takových čtrnáct. „Děcka, je na čase zkontrolovat domácí úkol. Tak mi ho ukažte.“ „Kristýnko, kde máš okraje?“,  „Alice, říká ti něco číslo domácího úkolu?“ Vladan předkládá to, co se mu podařilo sesmolit během zkoušení. „Že tys to psal o přestávce?!“ „Opravdu ne, paní profesorko,“ hájí se pravdivě Vladan. Lukáš, přezdívaný Áda, má číslo úkolu, úkol samotný i okraje ale podle paní profesorky na maturanta příliš neupravený účes. Účes druhého Lukáše je upravený zase přespříliš. Tedy – prý.

Po této kontrole si otvíráme učebnici a pouštíme se do cvičení. Nejprve si ho přečteme potichu sami pro sebe. Pak si ho poslechneme z magnetofonu, následně si ho projdeme ve dvojicích, nato si ho všichni řekneme nahlas a nakonec je nám zadáno coby domácí úkol. Víc už nestihneme, neboť zvoní. „Takže děcka, úkol máte, nezapomeňte si ale projít těch šest témat, která máte na čtvrtek, zopakujte si slovíčka a…“. Náhle si učitelka všimne, že Vladan už má sbalené věci z lavice, tedy dříve než k tomu dala svolení. Je zbytečné se rozčilovat, a tak ho pouhým pohledem ujistí, že Martin nebude tu tabuli mazat sám, a vrátí se k výkladu. „…a doufám, děcka, že vám nemusím připomínat, že se blíží Den díkuvzdání.“ Tento severoamerický svátek my, studenti oktávy,  tradičně uctíváme  zhruba stovkou slovíček, ze kterých se já -při cestě do školy se sešitem v ruce- naučím jen krocana a dýni. Pak mám pětku. Zasvětím-li jim celý víkend, tak ve jménu  stupnice: Umělas to na dvojku, dala bych ti trojku, ale abys neusla na vavřínech, budeš mít čtyřku, nepropadám. Systém je to prostý stejně jako English is easy...