Derek Walcott

Žijící karibský básník, dramatik a vizuální umělec

Píše převážně anglicky. Je zatím jediným umělcem Karibiku, který získal Nobelovu cenu. V jeho případě jde o NC za literaturu v roce 1992. („za poetické dílo neobyčejné zářivosti opírající se o historickou vizi, jež vychází z multikulturní angažovanosti“.)

 

Narození:

23. 1. 1930 - Castries, ostrov Svatá Lucie v souostroví Malých Antil

 

Studoval v Castries a na Jamajce. Poté působil jako učitel. Při pobytu na Trinidadu založil divadelní soubor. V roce 1981 odešel natrvalo do USA. Žije střídavě na ostrově Santa Lucia a v New Yorku.

Dílo:

•  Hlas Sv. Lucie (The Voice Of St. Lucia), 1944
• 25 básní (25 Poems), 1948
• Epitaf pro mladé: Báseň o XII. zpěvech (Epitaph For The Young: A Poem In XII. Cantos), 1949
• Básně
• Blues
• Moře U Dauphina (The Sea At Dauphin), 1954
• Ti-Jean a jeho bratři (Ti-Jean And His Brothers), 1958
• Malcochom neboli šest v dešti (Malcochom, Or Six In The Rain), 1959
• Trosečník a jiné básně (The Castaway And Other Poems), 1965

- Crusoeův deník (Crusoe's Journal)

- Crusoeův ostrov (Crusoe's Island)

• Sen na Opičí hoře a jiné hry (The Dream On Monkey Mountain And Other Plays), 1970
• Jiný život (Another Life), 1973

- Hold Gregoriasovi (Homage To Gregorias)

- Jediný plamen (A Single Flame)

- Odcizující se moře (The Estranging Sea)

- Rozpolcené dítě (The Divided Child)

• V zelené noci: Básně 1948-1960 (In A Green Night: Poems 1948-1960), 1962
• Záliv a jiné básně (The Gulf And Other Poems), 1969

 

• Království Hvězdnatého jablka (Star-Apple Kingdom), 1979
• Omeros, 1990

 

 

S hudebníkem Paulem Simonem napsali muzikál The Capeman. - 1997

 

 

 

 

Seamus Heaney, další básník odměněný Nobelovou cenou o tomto obdivuhodném básníkovi řekl: „Walcottova řeč je darem Shakespeara a Bible – téměř hydraulické síle jeho slov lze stěží odolat.“

 

Poezie:

 

V básních Dereka Walcotta, ovlivněných historií evropské kolonializace západoindické kultury i rodinnou minulostí potomka někdejších otroků, se prolínají odkazy k anglické básnické tradici se symbolikou a imaginací, jež čerpají z vnitřního umělcova světa i jeho karibských kořenů.

Je autorem reflexivní lyriky, jejímž hlavním tématem je izolace člověka. První báseň publikoval již jako čtrnáctiletý.

 

 

Trosečník a jiné básně – 1965. Ve sbírce se autor zamýšlí nad kulturním a historickým dopadem izolace ostrova.

Crusoevův ostrov, Crusoevův deník - básně, v nichž symbolické postavy Robinsona Crusoea a Pátka představují důsledky kolonialismu.

Blues – 1969
Jiný život – 1973 - autobiografické básně naznačující složité rasové vztahy.

Království hvězdnatého jablka – 1979, sbírka zachycující současnost na Jamajce na pozadí koloniální minulosti.

Problémům současnosti v karibské oblasti se věnoval ve sbírkách:
Šťastný cestovatel – 1981
Letní slunovrat – 1984

Omeros – 1990, rozsáhlá skladba zachycuje minulost a současnost Karibiku. Obzvláště se zaměřuje na významné mezilidské vztahy. Při psaní se inspiroval Homérem.

 

 

Dramata:

 

Čerpají rovněž ze života ostrovanů. Napsal dvacet osm dramat, z nichž k nejznámějším patří soubor čtyř her, vycházejících z místního folkloru:

Sen na Opičí hoře a jiné hry – 1970

Muzikál:

Šprýmař ze Sevilly – 1974
Ó, Babylone! – 1976

 

 

 

Ukázky:

 

 

Preludium

 

S nohama zkříženýma přes denní světlo obzírám

skvrnité pěsti mračen, jež se shlukují nad

buranskými rysy tohoto mého svažitého ostrova.

 

Parníky, které porcují obzor, mezitím dosvědčují,

že jsme ztraceni;

že nás lze objevit jedině

v turistických průvodcích, skrze sluncem rozžhavené triedry;

najít jen v modrých odrazech očí,

jež jsou jako doma ve velkých městech a považují nás za šťastné lidi.

 

Čas se plazí po trpělivcích, kteří jsou trpěliví už moc dlouho,

a tak i já, učiniv jisté rozhodnutí,

zjišťuji, že mi skončilo dětství.

 

A můj život, jistěže dosud příliš krátký na hlubokomyslnou cigaretu,

na stisknutí kliky, na otáčení nožem

ve střevech hodin, nemůže být zveřejňován,

dokud se nenaučím trpět

v přesném jambování.

Jistěže provádím všemožné osamělé skutky,

dělám si svátky z různých situací,

rovnám si kravatu a důležitě vysunuji bradu,

jakož i vnímám živé obrazy

tělesnosti, které se kradmo sunou před mýma očima.

 

Až se nakonec od toho všeho odvrátím a začnu se sám sebe ptát,

jak to, že jsem uprostřed své cesty životem,

ach – jak to, že jsem narazil právě na tebe, ty můj

zdráhavý leoparde s rozvážnýma očima.

 

 

Blues

 

Těch pět či šest mladejch cápků

dřepících na schůdcích verandy

v tom horkým večerním chládku

začalo na mě hvízdat. Jen tak ze srandy.

Tak jsem se tam teda zastavil.

Na Christopherově ulici – možná to byla MacDougalka –

jsem v tom světle lamp určitě přestavoval dobrej cíl.

 

Zrovna byl letní festival. Nebo

ňákej svátek. A náš byt

už byl blízko. Jenže jsem hloupej negr, a kromě

toho ne zas vyloženě černej.

A abych pravdu řek, tak pro mě

jsme byli všichni stejný – taloš či negr nebo žid.

A tohle taky přece nebyl Central Park.

Že jsem si byl nějak moc jistej? To si

pište! Ten světlej negr v novým sáčku

tam tehdá dostal pěknou nakládačku.

 

No jo - dost jsem se bál,

že někdo z nich by na mě moh vzít nůž.

Tak jsem to nový kvádro radši sundal a hodil přes hydrant.

A že bych se pak nějak tvrdě pral?

Spíš jako by se rvali oni mezi sebou. Život už

ty přičmoudlíky asi stačil zkoušet dost,

a tak si na mě prostě chtěli vylít zlost.

 

Ksicht zmalovanej, z nosu mi lije krev.

S tím olivovým sáčkem jsem měl ovšem kliku

a uchránil ho před kudlou i svejma slzama.

Pak jsem se domů těžce štrachal vzhůru čtyřma patrama.

Když jsem se předtím válel na chodníku,

vzpomínám, že čumilů tam kolem bylo velmi mnoho,

a jedna zřejmě máma od těch kluků

že na ně křičela: “Už dost, to stačí, nechte toho!“

Vlastně se houby stalo.

Jen lásky poznali ti hoši zřejmě hodně málo.

 

Já věděl, že mě zabít nechtěj asi –

jen si tak hrajou na tvrďasy.

Což každej mladej Američan zkouší rád.

Však měl bych vzít si z toho poučení:

jestli je láska takhle tvrdá, tak moc není

o co stát.

 

 

Hroznovníky

 

To plachtoví, jež naklání se k světlu,

znaveno plavbou mezi ostrovy,

ten škuner, který brázdí Karibik

 

na cestě k domovu, jako by Odyssea nesl

Egejským mořem zpátky domů;

ta touha otcovská i manželská

 

pod zkroucenými nakyslými hrozny

smilníka připomíná, který v každém skřeku racka

slyšel jméno Nausikaa.

 

Nikomu nevnese to v duši mír. Ta starobylá válka,

již zodpovědnost vede s posedlostí,

neskončí nikdy a je stále stejným hořem

 

od toho dne, kdy v Tróji zdechl plamen poslední –

obdobně tomu, kdo teď v sandálech po břehu míří domů,

jak tehdy plavci roky bloudícímu mořem,

 

ve kterém balvan slepým obrem vržený vytvořil mocný val,

z nějž potom zrodily se skvělé hexametry,

znaveně vrhané na břeh, vlna za vlnou.

 

V klasicích můžem nalézt útěchu. Však ne dost účinnou.

 

Mořské rákosí

 

Mnoho mých přátel už tu není.

Já ti obstarám nové, slibovala země.

Ne – spíše ty staré mi vrať ze zapomnění

a takové, jací byli, i s jejich omyly, přiveď je zpátky ke mně.

 

Dnes večer zní mi jejich hlasy

z hukotu mdlého příboje,

skrze hustého rákosí klasy.

 

Však neumím brouzdat listovím

hladiny zalité měsíčním svitem,

ba ani plout zasněným letem sovím

 

daleko od zemské tíže.

Ó země, přátel, co u sebe hostíš

je víc, než těch, k nimž naše láska má doposud blíže.

 

To mořské rákosí pod strmým útesem je stříbřitě zelené;

vídával jsem v něm oštěpy své víry,

však z toho, co ztraceno, vyrostlo cosi zkalené

 

rozumem v kámen, který vytrvale září

nedotčen měsíčním svitem dál, než je zoufalství,

a jako čeřivému větru se mu daří

 

skrze to rákosí nám vracet ty, jež stále milujem, z té kruté dáli

se všemi chybami, ne lepší – tak, jak jsme je znali.

 

Láska po lásce

 

Jednou přijde čas,

kdy s radostným pohnutím

pozdravíš sám sebe, přicházejícího

k tvým vlastním dveřím, v tvém vlastním zrcadle,

a přivítáte se úsměvem

 

a ty řekneš – posaď se. Jez.

A budeš ho zase milovat, toho cizího člověka, jímž jsi sám býval.

Nabídni mu víno. A chléb. A vrať své srdce

tam, kam patří, tomu cizímu člověku, jenž tě miluje

 

po celý tvůj život, kteréhos kvůli jakési jiné bytosti

přehlížel, který tě zná skrznaskrz.

Sundej je z poličky, ty milostné dopisy,

 

fotografie, zápisky plné zoufalství,

sloupni svůj vlastní obraz ze zrcadla.

Posaď se. Slastně vychutnávej život.

 

 

Zdroj: http://www.spisovatele.cz/derek-walcott

www.cbdb.cz/autor-16834-derek-walcott

http://cs.wikipedia.7val.com/wiki/Derek_Walcott

   www.literature-prize.com