Uplyne pár měsíců, je říjen a lesy jsou rudé, žluté a hnědé. Lenka má sluneční brýle. Nenosí je často, ale když si je vezme, cítí se dobře. (Nebo si je bere, když se cítí dobře?) Směje se skoro bezděčně, prostě jen tak, možná ji dříve pobavila nějaká myšlenka.
„Kdy ta konference začíná?“ ptá se za chvíli, před vraty na adrese Křížkovského dvanáct.
„Až za hodinu…“
„Aha. Měl jsi už dneska kafe?“
Jdou do Café 87. Lenka Jakuba dlouho neviděla.
„Co je s tebou?“ ptá se ho a skládá brýle na stůl.
Kuba si je zkouší. Jsou polarizační. Naklání hlavu na stranu a zpátky jak pták emu. Tmavě modré nebe, bledě modré nebe. Pak je vrací na stůl.
„Dám si turka,“ říká a pak dodá: „Toho jsem dlouho neměl.“
„Kdy jsme se vlastně viděli naposledy?“ ptá se Lenka. „V květnu?“
„Jo, asi v květnu.“
„Aha,“ řekne Lenka. „No… Píšeš ještě tu… hm, červenou knihovnu? Víš, jak jsi o tom říkal…“
„To je ta sranda,“ ušklíbne se on. „Tehdy jsem napsal pět kapitol. Pak nic… Teď jsem začal šestou, v podobné chvíli a s podobnými pocity, jako když jsem psal tu první. A přece je to jiné.“
„Zřejmě kletba první kapitoly z každých pěti,“ usměje se Lenka.
Servírka na stůl pokládá turka a pro Lenku moccacino.
„No… Má jich být dvanáct, tak snad jedenáctou přežiju… Chm. Tma je o to horší, oč větší nás předtím zalila záře; tu větu jsem včera asi napsal jako poslední, než jsem šel spát. Pak ještě vlastně verš z Ortena a ještě cosi, no, je to takové protkané různými odkazy… A co ty? Co ta knížka o Adlétě?“
Lenka pokrčí rameny.
„Jsem náhodou taky u šesté kapitoly. Přes prázdniny jsem na to skoro nesáhla.“
„A co, že jdeš na filozofickou konferenci? Zase se budeš akorát nudit a uděláš si o nás ještě horší obrázek…“
Oba se zasmějí. Kuba pak zase zvážní.
„Ale bylo to divné, jak jsem včera psal. Třeba ještě před tím koncem… Byla tam taková scéna. Hrozně jsem ji natahoval a rozpitvával. Až mě teď jaksi děsí… Je to martýrium ji číst. A jiné věci jsem naopak vůbec nerozepsal, jen jsem o nich podal zprávu.“
„Proč píšeš zrovna takovým způsobem?“ zeptá se Lenka a napije se kávy.
„Nevím… Něco chci zamlčet, chci, aby si to mohl čtenář domyslet; něco zas chci, aby si protrpěl.“
„Zvláštní. Ale chápu to. Asi. Já píšu jinak… Příměji. Ale zas to zdržuji dialogy. Myslím, že ty mi jdou.“
„Mně vůbec,“ ušklíbne se Jakub.
„Co je?“ zeptá se Lenka a podívá se na svou dlaň, kterou má položenou na stole.
„Co?“
„Díval ses mi upřeně na ruku… Mám tam něco?“
„Ne… Ani jsem si to neuvědomil, že se dívám tím směrem.“
Kuba uhne pohledem jinam.
„Něco jsem udělal,“ řekne pak. „A je mi to líto.“
„Cos udělal?“
„Nechci to říkat, ale promiň.“
„Co?“ Lenka se zarazí. „Proč se zrovna mi omlouváš? Něco jsi udělal… mně?“
„Hm… Něco jsem napsal.“
„Nic víc?“
„Ne, jen napsal,“ zakroutí Jakub hlavou.
„Tos mi napsal úchylný mail, či co?“ zasměje se Lenka. „Proč takové tajnosti?“
„No, skoro…“
„Proč bys něco takového dělal?“
„Nevím… asi jsem chtěl něco sdělit sám sobě,“ pokrčí on rameny. „Ale nakonec jsem si z toho sdělení stejně nic moc neodnesl. Jako bych mluvil do dubu.“
„Já psaním taky mluvím sama se sebou,“ řekne tiše Lenka. „Možná si tím i něco kompenzuji.“
„Jak to myslíš?“
„To je asi tím, jak je Adléta skvělá, jak je nedostižná. Vlastně jí závidím. Žárlím na vlastní literární postavu. Mohla bych parafrázovat Nietzscheho: bůh mi byl tím, čím jsem nebyl já sám; a s těmi postavami, s těmi to je podobné.“
„Parafrázovat Nietzscheho,“ rozesměje se Kuba. „Jsi zvláštní astrofyzička. Ale to, co říkáš… Možná si jednou uvědomíš, že to je celé asi trochu jinak. Ale třeba ne, třeba to špatně vnímám já.“
„Zámlky,“ vrátí se Lenka po chvíli o něco nazpátek. „Přijdou mi jaksi nefér vůči čtenáři.“
„Literatura je nefér. Ale, konec konců… já ty zámlky často ani nechci nechat zamlčené… zamlčení je takovým eufemismem a eufemismy pro hrozné věci jsou někdy skoro urážkou; hrozným činem…“
„Hm, no jo… Hej, zase se mi díváš na dlaň!“
„Co?“ ošije se Kuba. „Asi jsem se zamyslel.“
„To tam mám fakt flek?“
„Dobře, nezamyslel jsem se…“
Kuba ji náhle chytne za dlaň. Je skoro až překvapen, měl snad pocit, že něco takového ani není možné. Lenka neucukne, ale podívá se na něj a v očích má otázku i výhružku.
„Zvládneš to, Lenko. Jen to nevzdávej.“
„Co bych měla zvládnout?“ zatváří se ona už trochu podrážděně a ruku ze sevření vyprostí.
„Prostě to zvládneš.“
„Hele, já nemusím nic zvládat,“ zamručí už skoro naštvaná Lenka. „Je mi teď fajn. S Markem to klape, habilitační práce jde od ruky, prostě… prostě fajn.“
„Dobře,“ přeruší ji Jakub. „Neřeš to.“
„Jsi divný…“
„Jako bych nic neřekl, jo?“
„Ale řekl,“ Lenka přivře zlostně jedno oko.
„Řekl, protože jsem musel, protože mi to přišlo správné. Ale teď dělejme, jako bych to neřekl, jo?“
„Nechápu…“
„Nevadí. A kruci… nemám drobné…“
„Já tě zvu,“ řekne Lenka a zas má normální výraz a při placení se dokonce znovu začne usmívat.
Konference se pak vleče. Zatímco přednášející odklikávají slajd za slajdem, slunce se pomalu plazí po obloze. V pozdním odpoledni jde Lenka domů. Náhle si všimne, že je již pod mrakem, tak sundává a skládá brýle, dává si je za límec. Jde úzkou uličkou.
A pak, v té uličce, to uvidí.
Uplyne neurčité množství času, je večer a Lenka sedí doma. Jako zhypnotizovaná se dívá na zapnutý počítač a na rozepsaný dokument. Nemůže psát, ale dělat něco jiného je ještě méně myslitelné. Je jí špatně; řekla by, že až fyzicky. Nejradši by dokola jen psala slova „lorem ipsum“. Do umdlení, do úmoru.
Marek je veselý, chce se s ní bavit, ale ona na něj kouká jak na cizího. Po chvilce to Marek vzdá a jde cosi programovat.
„Jdu se projít.“
Lenka se obouvá; Marek mluví, ona odpovídá úsečně.
„Ne, jen tak.“ – „Jo… hned… se vrátím.“ – „Hm… neboj.“ – „Ne, v pohodě.“ – „Jo, fakt.“
O chvíli později Lenka prochází parkem kolem sochy Němcové a pak kráčí Flórou a tou dobou i lehce sprchne. V hlavě jí zní rozloučení Kurta Cobaina se světem, nad nímž přemýšlí. Když vyhoříme, je tu pocit, že jsme mohli plápolat ještě dlouhou dobu. Když vyhasínáme, tak jsme v pološeru a to nám pak přijde děsivější než tma sama. A když se Lenka vrátí domů, tak má zas trochu mokré ponožky, protože ono přece lehce sprchlo a protože má pořád ty boty, do kterých teče.
Druhý den ráno si Lenka pověsí plakát s Éowyn a dlouho se na něj dívá.
Třetí den se vidí s Justýnou, která je veselá a hodně mluví, ale Lenka chytá jen každé desáté slovo, dívá se na Justýnu, zkoumá její obličej, vidí ji jako záhadu, má pocit, že ji nepoznává.
„Je ti dobře?“ zeptá se Justýna.
„Promiň,“ řekne Lenka, ale hlas má ledový.
Dívá se na ni tak zvláštně, že Justýna změní výraz v obličeji a pak se na Lenku taky dívá jinak a ve vzduchu visí otázka, která je zdánlivě nesmyslná, takže ji nikdo ani nepoloží, a Justýna se pak začervená a musí odvrátit hlavu a Lence málem vyhrknou slzy, ale nestane se to, jen se kysele zatváří a taky se dívá jiným směrem a Justýna pak odchází a má hlavu svěšenou.
Poprvé se Lenka opravdu rozbrečí až po týdnu, když čte skoro měsíc starý odborný článek o Voyageru. Jak si mohl dovolit opustit sluneční soustavu? Když se Lenka roku 1983 narodila, tak si letěl už kdesi za Saturnem, letěl velkým černým prázdnem, ale pořád byl ve sluneční soustavě, pořád byl v tom hájemství, ve kterém je Lenka doma, které ji tak zajímá, kterému zasvětila život od první encyklopedie v pěti letech po zatím nedopsanou habilitační práci ve třiceti. Voyager pořád utíkal a všichni věděli, že jednou uteče, ten věčný poutník tichým a pustým kosmem, ten fotograf a posel…
Aleš měl přímo záchvaty smíchu, když mu tyhle personifikace o Voyageru řekla. Posmutněla a trochu se zastyděla. Musí si myslet, že jsem šílená!
Sundá plakát s nebulou. Nemá ráda hvězdy, nemá rád nebuly. Nelíbí se jí ani název vlastního oboru. Proč „astro“? Ona se chce odevzdat jen planetám, měsícům a trpasličím planetám a jejich měsícům!
Uplyne další týden a Lenka zas přednáší a má konzultačky a píše, ale u toho všeho je tak trochu mimo, je tak trochu mimo i při té poslední konzultaci s Alešem, po které pak má padla, takže s ním kráčí přes Náměstí republiky a kolem kostelu Panny Marie Sněžné, což je legrační název, jak ji napadne v koutku mysli.
Aleš jde s ní až na Opletalovu, k obchoďáku, v němž Lenka chodí do řeznictví. Ze zastávky jede Alešovi tramvaj dvojka. Lenka stojí vedle něj, má pořád kamenný výraz a jako by měla v krku kostku ledu. Dívá se na Aleše, přivře oči, lehce se kousne do ukazováčku a dá ruce do kapes.
„Nechceš nahoru na kafe? Přítel teď není doma.“
Aleš se málem zakucká. Aha, to asi nečekal. No, Lenka taky ne, prostě to vyslovila a bylo to vyslovené.
„Mám tam ten článek od Wrighta, víš, jak jsme o něm mluvili, a k tomu ty výpočty, co jsem na něm založila. Mám ten článek nakopčený dvakrát, můžu ti jeden dát.“
„Tak jo… Vlastně zas tak nespěchám,“ řekne Aleš.
Na schodech, v zatáčce v mezipatří, jej Lenka omylem chytne za ruku, když se chtějí oba opřít o zábradlí a na chvíli na jeho ruce spočine a rozzlobí ji vzpomínka na Jakuba, jak ji nedávno takhle chytl, což bylo docela drzé; a dívá se na Aleše a vidí, jaký plachý má najednou pohled a kolik otázek mu srší z očí a Lence je ho líto, ale je taky najednou tak rozčílená a tak se usměje a je to křečovitý úsměv, ale toho si Aleš tak úplně nevšimne, takže se pokusí taky usmát a i to vypadá křečovitě, ale to už se od něj se slabým „promiň“ Lenka vzdálí a jde až ke dveřím, které odemyká, a dává si bacha, aby jí neviděl do tváře.
V předsíni se Aleš se vší uctivostí svléká z bundy a zouvá si boty a věší si tu bundu vedle Markových a to už je Lenka vyzutá a chystá v obýváku hrnky s kávou a zapíná v kuchyni varnou konvici a jak chodí rychle chodbou, tak její malé nohy v legračně pruhovaných (nyní suchých) ponožkách nevydávají žádný zvuk. A za chvíli začne voda vřít; zlověstně vře a běsní, vypadá to, jako by se konvice měla každou chvílí rozskočit, proměnit se na Hulka, na jadernou explozi. Cvak. Kafe… Kolik už uplynulo dní od té chvíle, co byla v Café 87? Nese konvici do obýváku a voda putuje do hrnků a vypouští spoustu páry a začíná vonět.
Nejprve se baví o psaní. Aleš ví, že Lenka píše, tak na to téma zavede řeč, ale Lenka mu nechce říct nic důležitého a vykládá o dvou postavách, o průzkumnících Jaromírovi a Slavanovi; mluví o tom, proč jim dala jména, jaká jim dala, že zvolila „Jaromíra“ a ne „Jaroslava“, protože už v knize byl jeden „Soběslav“ a že se jí líbila podobnost „Slavan“ a „Slovan“, i když obojí je též podobné, a to i vývojově, s anglickým „slave“, což ale nevadí, lidé mohou být pyšní i na otrockou minulost, mohou si s ní připomínat ústrky, které jim ostatní chystali a které přeci vždy překonali, při kterých se nezlomili. Nezlomili… Ale Lenku zlomit, to je snadné… Zlomit…
Aleš dělá krouživý pohyb lžičkou a dívá se na Lenku. Ta nyní mlčí, pohrává si v hlavě s těmi slovy („Zlomit? Zlomená?“) a snad si ani neuvědomuje, že mlčí už vcelku dlouho.
Aleš se zvedne z křesla. Stojí a váhá; přešlapuje na patách a má sucho v puse. Lenka se ani nehne, jako uhranutá hledí na ubrus na konferenčním stole; kdo ví, kudy bloudí její mysl.
„Ehm…“ začne Aleš a ona na něj konečně pohlédne.
Chvíli zkoumá její oči, snaží se z nich něco vyčíst, chce se vyznat trochu v situaci, porozumět příběhu, co se tu píše. Pak, docela náhle, obejde stůl a sedne si na gauč, sotva kousek od Lenky. Ta se na něj pořád dívá a on si pomyslí, že tohle, to je úplně prázdný pohled, že takový u ní ještě nezažil; ona mívá někdy obtížně čitelný výraz, někdy zamyšlený, ale ne takový, ne jako teď, ten je u ní nový, něco jej muselo způsobit. Aleš naprázdno polkne, přisune se trochu blíž k Lence, na chvíli se též zadívá do stolu a pak náhle na ni a dívá se tak, že kdyby mu oči žhnuly, vypálil by jí ve tváři díru.
„Ne, tohle ne,“ řekne Lenka zničehonic a zní to, jako by celou dobu vedli jakýsi telepatický rozhovor; a vskutku, žádná slova nepadla, ale oběma bylo jasné, kde jsou nyní v myšlenkách.
„Um… Ovšem, já… omlouvám se… ehm…“ odtáhne se rychle Aleš. „Teda neomlouvám… No… Ani nevím, za co jsem se omlouval. Chm.“
Lenka má pocit, že cítí v koutku oka vlhko. Co to dělá? Proč ho mate? Co mu vlastně chce naznačit? Co si on myslí? Proto (pro „to“) ho sem přece pozvala, ne? Ne! Ne?
„Aleši…“ řekne Lenka nalomeným hlasem.
„Co se děje?“ vydechne ten o tolik mladší kluk.
Lenka si pomyslí, že se jí Aleš hnusí. Ne, to je nesmysl. Je fajn. To se hnusí ona sama sobě. Bez jeho vědomí ho dostala do téhle role. Co? Do jaké role? Ne!
„Tak… teda, dík za kafe…“
„Jasně, v pohodě,“ řekne skoro neslyšně Lenka a rychle se zvedne.
Dojdou ke dveřím.
„Jo, ty výpočty…“ přejede si Lenka rukou po čele. „Skočím pro ně.“
Jde zpět do obýváku a sehne se pro papíry. Otočí se a Aleš stojí zas ve dveřích. Ne, Aleši… Proč to děláš? Proč už sis ty boty neobul? Proč nečekáš u dveří? Proč se vracíš?
„Tady to je,“ podá mu Lenka štos.
„Hm,“ hlesne Aleš, vezme to a přitom se dotkne Lenčiny ruky, zas té samé, jako na schodišti.
Trvá to jen chvilku a o něco delší je pak trapné mlčení.
„Tak já jdu.“
Cestou ke dveřím se Aleš dívá do papírů.
„Není tohle chyba? Jako myslím… početní chyba?“ zarazí se.
„Ukaž…“ řekne Lenka, kterou to zas vytrhne ze zamyšlení. „Počkej, není to překlep? Ne, hm, aha… Zkusím to přepočítat.“
Lenka si s papíry zas sedá na gauč, škrtne tužkou jednu z hodnot a začne počítat vedle. Aleš si sedne zase vedle ní a náhle si uvědomí, že je zpocený a že mu tluče srdce a že má hroznou žízeň. Dívá se střídavě na počítání a na Lenku.
„Jsem teď trochu roztržitá, musela jsem udělat chybu. Wright to má asi správně…“
Když Lenka předkloněná počítá, má vlasy hozené na stranu a zezadu obnažený krk. Aleš sleduje místo, kde na temeni začínají vlasy, kde přecházejí z jemného chmýří do splývavých pramenů. Pohledem se dostane k místu za uchem, kde lebka pomalu přechází v šíji. Tam je tohle chmýří taky, ale je ho tak málo a je tak jemné, sotva ho tam rozpozná.
Tužka jede po papíře, Lenka je plně ponořená do počítání a ta odosobněná mechanická práce jí náhle vrací ukradený klid.
„Tak… a je to…“ nadechne se Lenka, ale tužka se zlomí na poslední číslici. „Kruci.“
Lenka se dívá na tužku, z níž vypadla špička a tak teď konec vypadá jak kráter sopky, dívá se na ni a je duchem nepřítomná. Hlavou se jí míhají stovky různých věcí, spíš jen záblesky vzpomínek, chaoticky kroužící, někdy docela vybledlé, někdy potrhané. Jedna zapadlá vzpomínka je náhle silnější, skoro jako by ten moment Lenka znovu prožívala. A neprožívá? Zamrká a je zas, po té vteřině či dvou, co mohlo zamyšlení trvat, přítomná v realitě.
V tu chvíli si uvědomí, že to jí Aleš přitiskl své rty na kůži za uchem a že svůj nos zabořil do jejích vlasů, že ze vzpomínky to vše přešlo v cítění reality. Jak měla ráda, když tohle dělal Marek, třeba i když to zrovna nečekala… Hm. Měla? Vzkypí se v ní zlost. Prudce se otočí, políbí Aleše na rty a to už jeho jazyk cítí na svých zubech a ve svých ústech a vůbec se jí to všechno najednou nelíbí a tak nějak v ní hrkne a mírně Aleše odtlačí, ale on je trochu silnější a nechce přestat.
„Ne, počkej…“ sykne Lenka skoro nešťastně.
Aleš povolí, odtáhne se a vypadá trochu zděšeně z vlastního chování a hlesne jen: „Ježiši…“
Další trapné ticho. Lenka si povzdechne. Má chuť se rozbrečet. Zavadí zas pohledem o Éowyn na zdi. Marek se jí na ten plakát včera ptal. Jen cosi zamumlala. Pak se zajímal, co se děje. Zase jen zamumlala, zahrála to do autu. Chtěl pak v noci sex, zas to odmítla jen mumláním. A pak si zas chtěl promluvit, no, ovšem, aby nechtěl… Lenka měla pocit, že bude do konce života už jen mumlat. Ale teď najednou chce mluvit, chce to všechno ze sebe vysypat, jasně a srozumitelně, ale jak se dívá na Aleše, tak si najednou uvědomí, jak to je strašně hloupé, a taky si uvědomí, jak je slabá.
„Jestli mám odej…“ začne Aleš, ale Lenka je náhle jak v transu, přitiskne se k němu a líbá se s ním dál.
Aleš chce něco říct, ale nemůže, Lenka mu mačká zuřivě zátylek hlavy; jako by se ani nelíbala, ale jako by zápasila, jako by vedla urputný boj. Takhle zuřivá ještě nebyla. Chce mu jazykem rozervat hlavu, jako by ho jím chtěla udávit a přitom se sama chtěla nechat pozřít. Má pocit, že má pusu plnou hořkých slin a jako by nic nemohlo být odpudivějšího, než olizovat horní patro tomuhle klukovi, sát jeho rty a kousat ho do jazyka. Zavře oči a je zas v té uličce, v té úzké uličce.
Slunce zaleze za mrak. Brýle jdou za límec. Obejde jeden roh a zůstane stát. Ne, nejdřív tomu nevěří. Pak si říká, že je klidná, že o nic nejde. Klidná. Vyrovnaná. V pohodě. Prostě to tak je, ber to tak, holka. I když tomu nerozumíš. Asi se tomu nedá rozumět. Otočí se a jde zas směrem, ze kterého přišla. Konference, ze které jde, jako by byla kdysi dávno, snad před rokem.
Když poprvé objevili Eris a Dysnomii, pojmenovali je podle postav ze seriálu: Xena a Gabrielle. Eris je v afelu jednou za pět a půl století a je tehdy celých sto astronomických jednotek od Slunce. Byla v afelu šest let před Lenčiným narozením, takže rok poté, co byla zavedena nová definice astronomické jednotky, a za celý ten dosavadní Lenčin život i s tím časem předtím, Eris urazila pouhých šestadvacet astronomických jednotek a ke slunci se přiblížila sotva o jednu. Slunce… Světlo. Tma a stín. Dysnomia. Lenka… Přála by si mít únikovou rychlost z orbity, přála by si, aby ji podivné proudy v oceánu vakua odnesly pryč, přála by si zabořit tvář do Oortova oblaku, který je desítky tisíc astronomických jednotek daleko od jejích starostí, toužila by utopit se v těch černých dálavách; navždy v nich zabloudit…
Skoro bez přemýšlení se Lenka sveze na zem a už klečí a je mezi Alešovými koleny a při chvatném rozepínání opasku si připadá jak… Ne… Zámlka. Stydí se za sebe; o to je však ještě urputnější.
„Co… to…“
Aleš vypadá, jako by ji chtěl zastavit, ale neudělá to a tak jenom zakloní hlavu. Nastalé ticho, přerušované jen tím jediným periodickým zvukem, je až děsivé. Jak ticho v hrobce, jak v zapadlé jeskyni; v mrazivém stínu katedrály. Aleš je snad příliš vyděšený vydat jediný zvuk, tak má sevřené rty a kouká do stropu a cítí úzkost. A pak zatne zuby a je tu nával provinění, pocitu nepatřičnosti.
Lenka to chvatně, skoro až zlostně, polkne. Na Aleše se nepodívá; pohled upře do podlahy.
„Mohl bys, prosím… odejít?“ řekne pak tiše po pár okamžicích, oči sklopené.
„Ehm, já… tohle…“ vykoktá Aleš.
Lenka svěsí hlavu a teď se dívá jen na svá kolena. Už si musí stoprocentně myslet, že jsem šílená! A ta myšlenka ji zamrzí.
„Já…“ začne zase Aleš.
„Prosím, Aleši,“ řekne Lenka znovu a v hlase jí zazní naléhavost prosby.
„Dobře, kdyby něco…“
„Už běž.“
Když za ním klapnou dveře, tak se Lenka konečně rozbrečí. Lehne si na zem, chvěje se a cítí, jak jí horké slzy tečou po tvářích. Co to právě udělala? Jak může teď pokračovat dál? Komu se to vlastně snažila ublížit? Zavře oči a přeje si být někde jinde.
Jaké to napsala v posledních dnech řádky o lásce. O Adlétě vzhlížející k Soběslavovi. O jejích slzách plných důstojného žalu, když svým raněním podlehl Hubert, o tom, jak se pak ke svému muži a knížeti přitiskla, jak u toho válečníka zase našla útěchu.
Neví, jak dlouho to trvá, ale pak se zvedne. Tak se seber, holka, přece máš pořád nějakou důstojnost. Nemám. Proto píšu o důstojné Adlétě. Nemám ani sílu. Proto je ona tak silná. Ale máš. Důstojnost je jen ve volbě. Jenže tu volbu nikdy neudělám!
Dívá se na sebe v zrcadle. Naštěstí se nikdy nelíčila moc, jen trochu, ale i tak vidí rozmazané linky od šminek, je to jak něco od Pollocka, čemuž se poušklíbne. Tak vidíš, však se směješ. Ale ne… To se jen tak zdá. Sedne si za stůl. Nejdřív má v hlavě prázdno. Pak přijde myšlenka. A druhá. Podobny mlhovinám v Kant-Laplaceho teorii se myšlenky sdružují a dávají zrod myšlení.
Po zbytek dne pracuje na habilitační práci. K večeru smaže vše, co ten den napsala. Za nic to nestálo. To už přijde Marek. Lenka nemá sílu. Zase jen mumlá.
„Do mramoru tvrdé zimy slyším slavné deště krápat. Jak to chápeš, Leni?“
Leni?! Copak nevidí, že nemá náladu? Ale vidí. Zkouší to. Musí už přece tušit, co se děje.
„Ten mramor je jasný, ale proč slavné deště?“
Fakt tuší, co se děje, jen nechápe to Lenčino mumlání. Cokoliv by mu bylo asi milejší.
Zámlky… Dost zámlk, dost obcházení, dost narážek. Byla to Justýna s Markem. Tak! A je to venku. Justýna? Jak je tohle možné? Marek? Ale proč? Nevyložila si to špatně, bylo to jasné. Ta vášeň… Tu tam poznala i v té jediné vteřině, v dvou úderech srdce, či jak dlouho to trvalo. A co Aleš? Chudák Aleš. Vůbec o něj nešlo. Lence to je líto. Udělala z něj nástroj. A ze sebe… Zámlka. Tak přece ještě jedna… Aleš. Mohl to být kdokoliv. Jak má teď k němu přistupovat? Jak mu to vysvětlit?
V noci Lenka zase vstane a jde k oknu. Zavadí pohledem o mobil: patnáct nepřijatých hovorů od Aleše. Povzdechne si a vzhlédne na tmavé nebe. Vybaví si tu hlášku. Tma je o to horší, oč větší nás předtím zalila záře. Okno zadrnčí pod náporem větru. Lence je zas do breku a už ji samotnou začíná štvát, jak často má tyhle nálady. Přece už máš svůj věk, nejsi nějaká naivní šestnáctka, ne? Ve svatém Mořici někdo cvičí na varhany. Tlumený zvuk pochmurně zní tmou.
To je pomsta nocí za dny.
A kde skončí tvá pouť, Voyagere? Kam dopluješ s tou gramofonovou deskou a s rytinou lidských postav? Jak temná tam asi jen může být tma?