Je desátý červenec a v bělehradském okolí vládnou přes den horka, zatímco v noci jsou pány komáři. Uvnitř vily, kde hraběnka Magde von Virovitz pořádá ples, jako by však byl jiný svět. Ukrytý a oddělený od všeho zlého. Místo, kde vojáci, šlechta i zámožní měšťané zapomenou, že jsou v srdci války.
„Madam Bergman,“ mírně se hraběnka ukloní a oslovená gesto opětuje.
Nanette de Bergman doprovází Rudolf von Colloredo-Mannsfeld. Oba krátce zastaví na recepci a rozhlíží se po hlavním sále, který se celý rozsvícený a naaranžovaný zdá ještě větší, než se jevil toho dne u snídaně. Hraběnce stojí u boku Joachim von Waldburg, mladý a namyšlený muž, který dojem ze své výšky a rozložitosti zabíjí skrčenými rameny a nervózně těkajícíma očima.
„Pane Colloredo,“ nechá si hraběnka políbit ruku. „Jistě se rád setkáte s panem Minutiliem. Viděla jsem ho, tuším, někde vzadu.“
„Moc rád. Jen bych byl nerad, kdybyste měla pocit, že se vám dostatečně nevěnuji a že hned mizím k důstojnickému stolu.“
„Toho se nemusíte bát,“ zasměje se hraběnka. „S Joachimem musíme v soukromí stejně přijmout jednoho hosta. Vlastně bychom již byli u něj, ale nemohli jsme si nechat ujít přivítání s vámi a s líbeznou slečnou Nanette.“
Oba páry se v lehké nadsázce vyměňovaným zdvořilostem zasmějí a vykročí volným tempem podél vyšňořených dvojic převádějících rytmus valčíku v pohyb.
„Dorazí také pan Jeník?“ zajímá se hraběnka.
„Zpozdí se, ale jistě si ples nenechá ujít,“ řekne Colloredo.
„Jistě jste jako mladá též četla Dějiny paní ze Sternheimu,“ pronese Magde von Virovitz, když uplyne chvíle bez mluvení, a pohlédne k Nanette sledující tanečníky.
„Měla jsem je v knihovničce, to je pravda,“ řekne Nanette váhavě a napadne ji, že její nepřítomný zamyšlený pohled na křepčící důstojníky si hraběnka vyložila jako zájem.
„Občas si na tu knihu vzpomenu, když vidím, jak je waltz stále populárnější.“
„Doslova prorocké dílo, hraběnko,“ zasměje se cynicky Joachim.
Magde přejde poznámku mlčením a to již přichází ke stolu, u kterého sedí poručík Christiani.
„Pan Minutilius je v jednom kole,“ vysvětlí jim a ukáže na prázdné místo. „Jako by s ním náhle chtěly tančit všechny ženy, svobodné i vdané, mladé i staré.“
„Každý by chtěl být jako pan Minutilius,“ ucedí Joachim.
To již hraběnka nepřejde a úkosem na mladého šlechtice pohlédne.
„Necháme pány důstojníky, nás již čeká host,“ řekne rozkazovačně, prohodí ještě pár zdvořilých frází s Colloredem i Nanette a pak oba odchází.
Sotva Colloredo a Nanette usedají, už končí skladba a nadporučík Minutilius jde v doprovodu mladé dámy, kterou představí jako Isabelle, k nim.
„Už jsem se bála, že si pro nás slavný pan Minutilius nevyhradí chvilku.“
„Drahá Nanette,“ políbí jí ruku. „Třeba i několik chvilek. A zatančíte si se mnou?“
„Snad později.“
„Beru vás za slovo,“ řekne Minutilius a pozvedne pohár. „Ovšem, co jsem to o vás slyšel? Že jste se rouhala v kostele?“
„Zjevně můžu být ráda, že upalování se již nenosí,“ ušklíbne se ona.
„Tedy to stvrzujete?“
„V hloučku lidí, o kterých jsem asi měla mylné mínění a přinejmenším jsem doufala, že to neřeknou každému, jsem pouze řekla něco proti církvi a pak jsme probírali Helvétia. Jestli je tohle rouhaní, tak mě označte rovnou za čarodějnici.“
„Helvétia?“ zbystří Colloredo. „To ovšem doufám, že máte volné místo na sabatu, protože jsem též jeho čtenářem.“
„Ve Vídni jsem viděla muže, který před kostelem vyvolával, že se blíží konec světa,“ ozve se Isabelle. „Nejpozději v roce osmnáct set podle něj přijde pád civilizace. Má to být trest za bezbožnost, rozumíte, za všechny ty Voltairy, Alemberty, revoluce a vůbec všechno rouhání.“
Nanette se pousměje a chce to peprně okomentovat, v tom si všimne, že dívka pouliční proroctví zřejmě bere vážně. Colloredo se směje skoro nepokrytě. Minutilius okamžik otálí a pak mu zacukají koutky, o čemž Nanette usoudí, že se spíš snažil zdržet smíchu, aby dívku, s níž tancoval, neurazil, než že by ta slova bral vážně. Christiani vypadá, že zrovna neposlouchal, pak ale na téma naváže.
„Musím říct, že posledních několik týdnů je opravdu apokalyptické počasí,“ nadhodí.
„Myslíte sucho a komáry?“ zeptá se Nanette.
„Začalo to horkem,“ řekne Christiani. „Najednou skoro neúnosné vedro a dusno, to jsem v půlce června nezažil celé roky. Zrovna jsem bojoval u redut na severu, když se tak oteplilo.“
„Na to si vzpomínám,“ ozve se Colloredo. „To jsme se po vyčerpávající sérii bitev spojili s Brentanovým plukem. V jediný den umřel na šibenici dezertér Celle a téhož večera podlehl sepsi vojín Grammer. A pak ráno to dusivé vedro… Vskutku, jako by nás proklela nějaká zlá síla, řekl bych, nebýt racionalistou.“
„Horko bylo i ve Vídni,“ řekne Nanette. „Přijela jsem tam za přáteli a nejlépe nám nakonec bylo v parku, protože v domech či na ulicích se nedalo vydržet. V noci jsme z parku pozorovali tu nebývale jasnou Venuši.“
„Na tu si vzpomínám,“ takřka se rozradostní Colloredo. „Vyrazil jsem zrovna se svými jägery za zbylými janičáři, zatímco zbytek Brentanova pluku šel k Zemlinu. Viděl jsem tu zvláštně zářící Večernici zrovna nad zenitem, když jsme druhý den pronásledování stavěli u Nového Sadu. Ráno jsem Venuši pozoroval dokonce na modrém nebi.“
„Jak vůbec dopadlo to pronásledování?“ zeptá se Minutilius.
„Věděl byste to, kdybyste se šel předevčírem podívat na náměstí,“ podotkne Nanette chmurně a v očích jí přeběhne chladný stín.
„Byl jsem dlouho mimo Bělehrad,“ řekne Minutilius s takřka omluvným tónem.
„Pronásledovali jsme je kolem Zrenjaninu, kde nám v boji s nimi pomohl srbský oddíl, pak podél Vršace, Bělé Crkvy a Velikého Hradiště. Skoro všichni Turci padli nebo se nám ztratili. Měli jsme jediného zajatce,“ řekne Colloredo. „Když jsme ho dostihli na Dunaji, to se zrovna změnilo počasí. Noc byla bezměsíčná a hvězdy jako by zmizely. Hustě pršelo a řeka stoupala.“
„Ty deště nás zastihly zrovna v Novém Sadu,“ ozve se Nanette.
„To je zajímavé. Byla jste tedy v Novém Sadu ani ne týden po nás a přece jako byste byla v jiném městě. My jsme nocovali na periferii, myšlenkami stále u janičářů jak slídící psi úzkostně střežící stopu.“
„Ano,“ řekne Nanette. „Byla jsem ráda, že jsme v průtržích nemuseli cestovat a mohli ve městě složit hlavu. Je pro mě těžké si představit, že jste v takové strži někde na Dunaji obklopeni tureckými šiky.“
„Vzpomínáte na ten den, kdy bylo slunce skoro rudé?“ navrací Christiani staré téma.
„Ovšem, to muselo být na přelomu června a července,“ řekne Colloredo. „Vraceli jsme se zrovna se zajatcem k Zemlinu.“
„Já tou dobou byla již v Zemlinu, kde jsem konečně navštívila válkou zchudlého strýce, mimo jiné nadšeného astronoma, takže nakonec více než narudlé slunce mě v noci zaujala zvláštní hvězda v souhvězdí Panny. Přísahali bychom, že tam dříve nebyla.“
„Možná to nebyla hvězda,“ pousměje se Colloredo. „Třeba jste nevědomky pozorovali úplně novou planetu. Každopádně vám musím vystřihnout poklonu, slečno von Bergman. Jste nejen překrásná, ale též sečtělá a bystrá.“
Colloredo čeká na ruměnec, s jakým se při takových poklonách setkává vždy, ale dostane se mu jen krátkého díku. Obraz o světě a o ženách, vytvořený dívkami úzkostlivě vychovávanými do pevných společenských norem, jako by se kolem Nanette tříštil. Colloredo si uvědomí, jak je pro něj mladá šlechtična z Gmundu záhadná a vymykající se.
„Pořád od apokalypsy odbíháte ke hvězdám a jejich záři,“ poznamená Christiani s úsměvem. „Jako byste mi chtěli připomenout dvě strany této mince.“
„Kdyby jen dvě, pane Christiani,“ řekne Nanette. „Stran jsou tisíce a žádná z nich není pannou a žádná orlem. Nemají význam, prostě tady jen jsou.“
„O tom se nepřu, ostatně jsem mluvil v nadsázce,“ pokrčí Christiani rameny. „A navazoval na proroctví, o kterém povídala slečna Isabelle.“
Zmíněná dívka předvede ukázkové uzardění, když ji z povrchní letargie vytrhne své jméno. Colloredovy myšlenky ohledně Nanette končí závěrem, že byť jej ta zvláštní žena fascinuje, nakonec on bude vždy otevřenější vstříc dívkám, jako je Isabelle. A snad je tomu tak dobře s ohledem na Jeníka, který o Nanette v posledních dnech takřka básnil, neboť být sokem s nejlepším přítelem a též rádcem by bylo to poslední, co by Colloredo chtěl.
„A poslední týden zase hustě pršelo,“ ozve se Nanette. „Kruh se uzavírá. Dalo by se tedy říct, že půlku posledního měsíce pršelo a půlku bylo sucho?“
„Z extrému do extrému,“ přikývne Christiani. „Ale tuším, kam míříte. Před chvílí bych přísahal, že bylo několik týdnů takřka pouze horko a sucho. To proto, že mi takové počasí nejsilněji utkvělo v hlavě. A přitom, když jsme teď prošli skoro týden za týdnem, už vidím, že ve stejném poměru k suchu zde byl déšť.“
„A s deštěm se zase bojovalo na Dunaji,“ zakončí Colloredo a pozvedne víno. „Připijme na Szentivániho, pánové.“
Nanette pohlédne kamsi bokem, což je více než výmluvné gesto.
„A slečny,“ dodá rychle Colloredo.
„Na Szentivániho.“
„Přijde dnes ten pan Jeník, kterého jsem údajně tolik očarovala?“ zeptá se Nanette později, i když odpověď už sama tuší.
„Hlavně mu neříkejte, že jsem vám to řekl.“
„Dovtípí se. Konec konců, jste známý svou mnohomluvností.“
„Teď jste mě urazila, slečno,“ zamračí se Colloredo krátce.
„Smím to odčinit? Myslím, že jsem panu Minutiliovi slíbila tanec, ale ten jistě promine.“
Minutilius se zasměje.
„Stejně půjdu do horního salónku, kde jste pak též vítáni.“
„Jistě,“ stvrdí Colloredo a za pár chvil počítá kroky ve valčíkovém tempu.
Sál, kterým ladně proplouvají, se hemží lidmi, nad nimiž pulzuje žlutá klenba osvětlení. Přes úzké škvíry oken uniká vydýchaný horký vzduch do suché noci, kterou by snad Christiani označil apokalyptickou, zatímco nad tím vším, nad dunící vilou, nad Zemlinem i Bělehradem, na jehož periferiích zrovna umírají vojáci ze Zedwitzova a Riedova pěšího pluku. Umírají ve smrtícím objetí s taktéž hynoucími Turky a muži z obou stran by radši byli doma; radši by zpívali a tančili, vychovávali děti, hádali se a prali, lovili ryby, dýchali vzduch, nechávali vědomí na krátký okamžik sklouznout do tmy, když jsou sami se ženami v temných komnatách, a pak hleděli před sebe a ve zlomku chvíle cítili otupělou spokojenost, ale i prázdnotu, děsivou zbytečnost civilního života, který je však méně děsivý než bok roztržený olovem, a o mnoho minut později Nanette stojí na terase, cítí, že tance bylo dost a tak se jen dívá do noční tmy, kde z neznámého směru duní vzdálený kanón a odpovídají mu salvy. Do toho jasná trubka a přece, ani jeden zvuk, oslaben dálkou, není silnější, než cvrčení hmyzu v blízkosti vily.
Nanette se otočí, jako by příchozího podvědomě vycítila. Vysoký granátník v nažehlené uniformě na chvíli ztuhne a málem instinktivně srazí boty, jako by viděl maršála. Pak se usměje, nervózně poklepe prsty po jílci šavle a vykročí vpřed.