„Podporučíku, hodně jsem o vás slyšela.“
Jeník poťukává prsty na jílci šavle. Pak složí dlaně do sebe a přistoupí k dívce.
„I já o vás, slečno.“
„Jsem Nanette de Bergman,“ nechá si políbit ruku. „Ale to už víte, viďte?“
„Zajímal jsem se o vás a toužil po setkání, to nebudu zapírat.“
„Opravdu? Ovšem teď jste pokazil tu hru.“
„Hru?“ řekne Jeník a pohlédne do dálky, ze které hřmí děla.
„Přece tu, ve které jste měl hrát muže nad věcí, který má zároveň odstup, ale též je otevřený přiblížení, což ale nepřizná nahlas, leda tehdy, kdy už jsou věci nade vše zjevné.“
„Pak tu hru ovšem kazíte též, když ji takto rozebíráte.“
„A kdo říká, že ji chci hrát?“ ušklíbne se Nanette. „Vy jste přišel za mnou. Vlastně, vy jste mne poslední dny po očku sledoval a čekal na příležitost, jako je tahle.“
„Nehrál jsem hru, o které mluvíte a kterou jsem už hrával, protože ta je hodna jen těch, kteří ji nepoznají od prvního okamžiku, což, jak jsem správně předpokládal, vy nejste.“
„A přece spolu nakonec hrajeme. Jen dočista jinou hru. Přátelský duel v argumentech.“
„Dávejte pozor, slečno,“ zasměje se Jeník. „V takových jsem zocelen s Colloredem.“
„Dobrý Colloredo,“ zdánlivě se zasní Nanette. „Výborný společník. Doprovázel mne na tento ples.“
„Zamlouvá se vám?“
„Myslím, že ano,“ zamyslí se dívka. „Měla bych za ním jít.“
„Běžte,“ ukáže rukou Jeník.
„Nechal byste mne jen tak odejít?“
„Copak vám můžu bránit?“
„A nečekáte, že mě teď zaujmete chladnou hlavou a náhlým nezájmem?“
„A vy, slečno,“ řekne Jeník. „Umíte být také milá, či jen vše rozebíráte?“
„Bývám milá skoro vždy. Ale vy jste špatně začal. Zkuste si to znovu.“
Jeník v sobě stěží dusí smích, když odchází z balkónu zpět do mezipatra. Cítí se pobaven a zároveň vlastně ponížen, což obojí jej vzrušuje a podněcuje. Vyrazí rychlým krokem do salónku. Otevře dveře a rozhlédne se.
„Pane podporučíku,“ řekne Tobias Mittelmeier.
„Hledám některého z lokajů,“ řekne Jeník.
„Tady byl už před dlouhou chvílí.“
„V pořádku, poradím si.“
Za chvíli Jeník vchází do kuchyně, kde vyruší Rossi a Georga z hovoru.
„Jsme se slečnou Nanette na balkóně, kde by nás asi nikdo nehledal.“
„Nemám vám to odnést?“ nabízí se Georg.
„To bude v pořádku,“ řekne Jeník. „Děkuji.“
Za okamžik vchází zas na balkón.
„Umíte nechat dámu čekat. To jste snad mezitím stihl partičku karbanu s vojáky?“
„Slečno Nanette, také jste tak unavena přemýšlením, jako já? Říkal jsem si, že trochu dobrého vína by nám s tím problémem mohlo pomoci.“
Ukáže poháry a láhev.
„Zase špatný začátek,“ zatváří se Nanette přísně.
„Začal jsem dobře už prvně, jen vy jste špatně zareagovala. A teď si se mnou dejte víno.“
„To je rozkaz, podporučíku?“
„Rozkaz, vojíne,“ řekne Jeník rezolutně a naleje víno.
Po první číši se oba rozesmějí.
„Nechte mě hádat,“ řekne Jeník. „Váš pan otec se bojí, že s takovou se nikdy neprovdáte.“
„To není tak přesné,“ odvětí Nanette a napodobí hrubý mužský hlas: „Jsi pěkná, tak ještě zavřít pusu a nějaký nešťastník se najde.“
„Moudrý muž. A co, že jste vlastně v Zemlinu?“
„Jsem u strýce,“ řekne Nanette. „Otec je teď nemocen a matka to těžce nese. No, matka… je tak trochu šílená. Má záchvaty, párá prostěradla a tak.“
„To mě mrzí.“
„Čtete Voltaira, pane Jeníku?“ zeptá se Nanette.
„Ovšem. Jeho povídky a eseje jsou páteří osvícenství.“
„A též vaší páteří, hádám?“
„Rád se nazývám osvícencem, ano,“ řekne Jeník a doleje víno.
„Ovšem, já jsem myslela spíše Candide.“
„Vidíte, málem bych vás hádal spíš na zastánkyni Leibnize a dalších optimistů.“
„Jste někdy i milý, podporučíku,“ zeptá se Nanette. „Nebo jen pořád zkoušíte lidi?“
„Jsem milý skoro vždy, ale teď vás zkouším,“ řekne rychle Jeník.
„Ano, byla jsem jako Panglos, filozof, který Candidovi říkal, jak je svět nejlepším možným místem, ostatně vyrůstala jsem v přepychu,“ pokrčí Nanette rameny a zlehka dosedne na kamenné zábradlí.
„Teď jste víc jak prostý Candide, který jde světem a pociťuje všechno zlo?“
„Já? Trochu,“ řekne Nanette. „Viděla jsem chudobu, nemoc, šílenství a cestou sem vlastně i válku. Ale mě jste zajímal vy. Nemyslíte, že si jako vojáci procházíte takovou cestou?“
„Možná,“ zamyslí se Jeník. „I já jsem do armády vstoupil naivní. A viděl jsem pak všechno zlo, nebo jak to nazvat. Ale nezapomínejte, že Candide si to zlo nikdy nepřipustil, ať se mu stalo cokoliv. A tak to děláme i my: nepřipouštíme si to. Vždy jsem to bral jako práci. Seriózně, rozumově a jen s tolika emocemi, kolik jich člověk potřebuje.“
„Vpravdě osvícenské,“ pokývá Nanette hlavou. „Berete to pořád jako práci?“
„Pořád.“
„Copak se nic nezměnilo?“
Jeník zaváhá a poprvé ztratí na okamžik jistotu.
„Slečno,“ začne pak tišším hlasem. „Víte, je to zvláštní a nevím, jestli tomu budete rozumět. Já totiž nic necítím. Žádnou nejistotu či pochyby. Ale… já to vím, vím, že to tam je. Že někde v sobě dusím strach, že ztratím svůj nadhled a svůj stoicismus. Nikdo to neví a já sám to nijak nepociťuji. Jednám uměřeně a jsem pevným ve velení. Ale vím, že to tam je. A bojím se… ne, doufám, že se to nezačne odhalovat.“
„Necítíte to, ale víte to? Jak tedy?“
„Úvahami, slečno. Došel jsem k přesvědčení, že není možné, abych alespoň jednou nezapochyboval, aby ve mně nevzrostl aspoň nějaký odpor, abych nepocítil alespoň jednou úzkost či strach. A pak jsem si uvědomil, že to prostě ve mně být musí. I když to není nijak znát a neovlivňuje mne to.“
„Řekla bych, že ovlivňuje, máte-li tyto myšlenky,“ řekne Nanette pozvolna. „Chcete být tím stoikem pro jiné i pro sebe a jste jím. To by mohlo stačit, ale vy jdete za to: až k samotné a pouhé eventualitě, že se stoik zhroutí a zůstane zde bezradný a zoufalý Jan Jeník, ten muž, pro kterého není jediný důkaz, ale jeho samotná možnost existence vám náhle nedá spát.“
„Vidíte mě pár minut a víte o mně všechno?“ řekne Jeník náhle přísně.
„Jako jste vy viděl jednu mou legrácku s vámi a hned začal usuzovat, jaká jsem a co říká můj otec. Co víte vy o mně, pane Jeníku?“
„Hádám,“ řekne on smířlivě. „Že v tomhle jsme oba trochu překročili.“
„Což nás oba uráží a baví zároveň, protože si tolik zakládáme na své cti, ale zároveň toužíme po příležitosti, při níž popustíme svou hravost. Shodneme se i na tom?“
„Zdá se to výstižné,“ zasměje se Jeník.
„Jste přemýšlivý člověk, pane,“ řekne Nanette. „Chci vám něco ukázat. Zajímalo by mě, co si o tom budete myslet.“
Z příručního kapsáře vytáhne svázané listy, které Jeníka hned překvapí svou zašlostí, ohořelými kraji a celkovou špinavostí, která tak kontrastuje s upravenou Nanette.
„Co to je?“ zamumlá Jeník, zatímco sešitem zběžně listuje.
„Co byste řekl?“
Jeník si prohlíží ilustrace a letmo čte texty.
„Sám jsem měl podobný sešit. Zapisoval jsem do něj moravské písničky a občas i kreslil, když mě něco zaujalo. A do jiného si zas příležitostně vedu deník. Ovšem tyhle pověsti musí být sebrané někde z daleka. Snad z Asie? Je to vaše dílo?“
„Dal mi to voják, který předevčírem provedl tu popravu,“ řekne Nanette a Jeník prudce zvedne hlavu. „Bylo to v drobné pozůstalosti po tom Turkovi, kterého jste pověsili.“
„A co vás, slečno, přivedlo k probírání tak chmurného odkazu?“
Nanette pokrčí rameny a vezme si sešit zpátky.
„Jsem prostě zvědavá,“ řekne pouze a před očima se jí na okamžik zase srotí dav lidí lačnících po smrti, jak se vrátí ke vzpomínce na ten den.
Dívala se tehdy na všechny ty hlavy z okna své ložnice ve strýcově vile.
„Tolik lidí kvůli jednomu odsouzenci,“ řekla pro sebe. „A jinde umírají celé stovky.“
„Všichni v Zemlinu si vzali osobně ten masakr,“ řekla služka a utáhla poslední řadu šněrovačky.
„Ano, chtějí aspoň trochu zadostiučinění,“ uzavřela Nanette a ztěžka vydechla, jak ji sevřely vyšněrované šaty.
Pohlédla na sebe do zrcadla. Textil připomínal hladinu moře za měsíčné noci.
„Modrá vám sluší,“ pospíšila si služka.
„To musí posoudit ostatní,“ usmála se Nanette a vykročila ke dveřím.
„Půjdu s vámi…“
„Odpočiň si,“ řekla Nanette a zazněla v tom jednak její touha jít ven sama, ale též starost o stárnoucí služebnou.
„Nechoďte moc do davu,“ poradila jí služka a pak už kráčela chodníkem podél náměstí.
Dav byl doslova fascinován odsouzencem, takže si skoro ani nevšiml Nanette, jež se do něj pozvolna vetřela. Přes vysoké měšťany nemohla dohlédnout k uličce hanby, kterou janičář kráčel, slyšela však ty nadávky, výkřiky a čas od času fyzické útoky.
Prvně si mohla toho, co kráčel na smrt, prohlédnout až na lešení. Chvíli nemohla uvěřit, že působí tak mladě. Hladké tváře skoro bez vousů, bujné černé vlasy a útlá postava. Na okamžik zapochybovala, jestli je to vůbec dospělý muž a ne dítě, ale pak zachytila jeho pohled, nesmlouvavý, tvrdý a odvážný. Uvědomila si, že mladík už zažil mnohé a že šavle či provazu se přestal bát dávno.
Také on ji zachytil v tom davu, to už v oprátce. Náhle hleděli jen na sebe. Pak spadl, Nanette zavřela oči a smyčka mu zlomila vaz. Představení skončilo a lidé se začali rozcházet, skoro zklamaný výraz ve tvářích. Co jste čekali, říkala si Nanette v duchu. Že se vám uleví? Že se vrátí vaši manželé, vaše peníze, váš pocit bezpečí?
Zůstala na náměstí jako poslední, tedy kromě vojáků, kteří demontovali šibenici.
„Snad vás to divadlo moc nešokovalo?“ řekl jeden z nich uctivě.
„Ne,“ zamrkala Nanette, jako by ji probudil ze snu. „Jen… byl opravdu mladý.“
„I mladí lidi umírají, slečno,“ řekl voják a zvedl těžký trám.
Nanette měla pořád před očima jeho tvář. Proč se tak upjal zrovna na ni? V davu byly i jiné ženy. Připomínala mu někoho? Pohroužená do myšlenek, vydala se napůl nevědomky za vojáky nesoucími trámy, kladky a odsouzencovu mrtvolu. Došla s nimi až kousek za město, kde dlážděnou cestu střídá hliněná a pak trnitý svah, kde musí zvedat sukni.
U seschlého stromu už čekal voják s flaškou v ruce a lopatou ležící v trávě.
„Vstávej a běž kopat,“ šťouchl do něj jeden z procesí špičkou nohy. „A tohle mi dej.“
Muži si podávali flašku, až si náhle všimli Nanette. Na okamžik strnuli, jako by byli přistiženi důstojníkem.
„Neměla byste tu být, slečno.“
„Ale můžu tady být, ne?“
„Asi jo,“ řekl voják a pak s úšklebkem natáhl ruku s flaškou. „Pijete taky rum?“
Nanette se napila, rozkašlala a muži propadli ve smích. Turkův anonymní hrob byl za chvíli zahrabán.
„Amen,“ řekl voják s lopatou a odplivl si.
„Doprovodím vás do města,“ nabídl se jeden z nich.
Nanette se místo odpovědi natáhla pro flašku a teď už bez kašlání dopila zbytek rumu. Muži se zas začali smát a vydali se pozvolna k městu, Nanette zase za nimi. U žalářů si všimla vojáka, v němž poznala popravčího. Přebíral drobné věci a některé z nich házel do proutěného koše. Byly to vesměs drobnosti: roh na prach, měch na vodu, spona a zkrabatělé listy nějakého sešitu. Poslední z věcí voják bez rozmyslu vzal a hodil do železného koše s plameny. Nanette se ke koši vrhla, div přitom neklopýtla o roh šatů, na nějž si šlápla. Vytáhla sešit, náhle hnaná zvědavostí, co v něm asi může být.
„Klidně si ho nechte, slečno,“ řekl voják.
„Proč se nepodíváte dovnitř? Co když tam jsou taktické informace?“
„Dívali jsme se, věřte mi. Jsou tam jen bláboly a obrázky.“
Nanette sešit otevřela.
„Asi turecká náboženská věc; jsou to pohani,“ podotkl voják s odporem.
Nanette obracela stránky.
„Ale proč to psal německy?“ zeptala se a stejnou otázku položí i Jeníkovi.
„To opravdu netuším,“ odpoví Jan. „A copak na tom tolik sejde?“
„Vás nedráždí záhada jen proto, že je záhadná?“ otáže se Nanette. „Mimochodem, jsou tam jmenovány Himaláje. A ty hory zdaleka nejsou v Turecku.“
„Janičáři bývají zcestovalí, snad projezdil půl Asie. Nebo to měl od někoho jiného, kdo ví. Ovšem máte pravdu, slečno, člověk když začne o nepříteli smýšlet jako o člověku, napadá jej, jaký byl asi jeho příběh, co všechno zažil, co ho tížilo a co pro něj bylo v životě důležité. Vědět tohle a stejně je zabíjet, to je asi zlo, ale jak říkám: jsme jako Candide. Nepřipouštíme si ho.“
„Není to pokrytectví?“ řekne Nanette a schová sešit do kapsáře.
„Snad,“ kývne Jeník hlavou. „Ale uvažte toto. Pokud jej nezabiju a nespáchám zlo, zabije on mě a spáchá zlo. Pokud se vůbec nepotkáme, pak on bude chtít zabít někoho jiného, třeba nějakého vesničana. A já, nebo někdo z naší armády, třeba též. Anebo prostě jen zabereme někomu jeho město, jeho domov, to je taky zlo.“
„Pak tedy vyvolání válek je v prvé řadě zlo,“ navrhne Nanette.
„Ano. Avšak války jsou často vyvolány též proto, že se někde děje zlo, že někdo někoho utiskuje, že jeden stát nechce jinému přiznat nějaká práva nebo jeho území.“
„To neplatí zdaleka vždy.“
„To máte pravdu. Chtěl jsem jen říct, že často nejde ze všeho zla utéct a mnohokrát dokonce nejde ani určit, co je vlastně zlo. Můžeme si jen vybrat, jak celou hru budeme hrát. Anebo ani to ne, když vám dají pušku a řeknou: utíkej rovně.“
„Tedy i válka je někdy hra?“
„Rozhodně ne tak příjemná, jako ta naše,“ usměje se Jeník a oba náhle zmlknou.
Zaposlouchají se do zvuků cikád a též vzdálených bitev.
„Kéž by všichni ti vojáci, co tam potmě umírají, mohli stát na svých balkónech a překonávat vnitřní strach z toho, že nechají špatný dojem v dívce, která se jim líbí,“ řekne Jeník.
„Méně okatě to nešlo, Jeníku?“
„Chtěl jsem to říct okatě, protože to nechci schovávat.“
„A přece máte strach?“
„Bez strachu je každý úspěch polovičatý. Strach nám ukazuje možnost prohry a tak víme, že případné vítězství nebude něčím samozřejmým a nebude klouzáním po povrchu.“
„Těší mě to a též mi to lichotí. A pokud vás to uklidní, pane, já jsem též za dobu našeho rozhovoru značně znejistěla a určitě teď důkladněji volím slova.“
Oba se dívají na černý obzor, sedíce na kamenném zábradlí kousek od sebe. Jeník se nakloní a políbí Nanette na rty.
„Nerad něco odkládáte?“ zasměje se ona potom.
„Nerad chodím kolem horké kaše.“
„Také jsem ve vás našla zalíbení, řekla bych,“ dodá po chvilce Nanette. „A máte pravdu. Přála bych všem těm vojákům, aby byli jinde a pokoušeli se o úspěch v jiných věcech, než v zabíjení. Ale tak to nejde. I vy se brzy vrátíte do boje.“
Jeník kývne hlavou a chce něco říct, když tu se strhne povyk. Dámy křičí vysokým hlasem, vojáci po sobě hulákají a do zmatku se přidává dusot mnoha nohou.
„Jde to od hlavního vchodu,“ vydechne Nanette a sklouzne ze zábradlí. „Turci?“
„Leda by se vylodili na břehu,“ zvedne se Jeník, ruku zas na šavli. „Ale to by udělali chybu. Máme tu přece největší posádku.“
Po chvíli křik ztichne, ale vzrušený hovor překryje i hlasité cikády.
„To nebudou Turci. Ale držte se za mnou,“ řekne Jeník a vyrazí rychlým krokem ke schodům, aby po krátké chvíli stanul nad mrtvým Michaelem.
„Nerozumím tomu,“ zamumlá Jeník, když Johann odvede Rossi směrem k městu. „Proč by dívka, které jsme pomohli, útočila na našeho granátníka?“
„Snad měla dobrý důvod,“ zamyslí se Nanette, která se teď tiskne Jeníkovi k boku. „Kdo ví, kolik věcí se děje mimo váš zrak a co nevíte o svých mužích.“
„Michael byl poslední dobou jak tělo bez duše. Přičítal jsem to všem těm bitvám a nakonec též kruté řeži u hráze. A ta dívka… jak se to jen jmenovala? Naposled jsme ji vytáhli z Dunaje.“
„Jestli to nakonec nebyl váš voják, kdo ji do té řeky dohnal,“ navrhne Nanette. „Ovšem, vidíte to? Nejen, že začneme dumat nad příběhy nepřátel poté, co jsou mrtví, a my si uvědomíme, že byli také lidmi. Ale ono to platí i o přátelích a vojácích z vlastní jednotky.“
„Ano,“ řekne Jeník smutně. „A zde snad zklamávám jako velitel. Vidíte, slečno? Toho se tak bojím. Nebo… bojím se, že se toho budu bát. Už od té bitvy, kde nás dvě třetiny umřely, už od ní o tom přemýšlím. Nakonec ale vždy zbývá jenom jít dál.“
„Pojďme dovnitř,“ řekne Nanette a zaposlouchá se. „Začala zas hrát hudba. K tanci, hádám, nemá ani jeden z nás náladu. Ale mohli bychom si sednout a dokončit již v klidu náš rozhovor.“
Jeníkovy rysy jsou ještě chvíli jak z ledu, pak pohlédne na dívku a v očích se mu zračí otupělé odevzdání i vlastně radost, že v ní našel náhlou oporu.
„Pojďme,“ řekne mírným hlasem.
Lidé jsou otřesení, ale někteří se přece jen dávají do tance a za pár chvil zas, zatímco Jeník s Nanette spolu ve stinném koutu mluví, každý přitom uvězněn ve svých myšlenkách, střevíce vyťukávají valčíkový rytmus a krev na venkovním posezení se vpíjí do rosy.