Nanette si bradu podpírá dlaněmi, což se pro dámu hodí jen stěží, ale jak již dobře vypozorovala, osvícenská společnost aristokratů, bohatých obchodníků a vojenských důstojníků je naškrobená převážně navenek, zatímco v hlavách jsou nespoutaní a otevření. Proto si může podepřít bradu jak starý muž ve svém křesle, aniž by byla všemi souzena, a proto ji všichni ti lidé tak přitahují.
Avšak zábava v ten den je spíše mdlá. Spolu se škrobeností zůstala na úrovni vnější slupky i zábava. Je to sotva znát, ale muži a ženy sedící u stolu se smějí a vtipkují a horlivě debatují s hraným klidem, zatímco v myslích řeší něco úplně jiného. Jsou tu všichni spolu, hrají si na společnost a každý je přitom sám. Anebo společně jdou po tušeném poli zbořených zdí, hlubokých kráterů, černé suti a mrtvých těl, jsou spolu v temné předzvěsti návratu války.
„Ano, někdy musíme mířit trochu výš, aby naše kule zasáhly řady nepřítele. Nelétají rovně, jak by si snad někdo mohl myslet,“ uzavře Colloredo v jedné z mnoha diskuzí, jež se nadarmo otevřou a bez závěru zas opustí.
„Platí na ně gravitace,“ zamumlá Nanette ze svých dlaní jako dítě, co se probudilo z bláznivých snů, když si všimlo, že dospělí mluví o něm.
„Ovšem,“ kývne Colloredo hlavou.
Milo kýve hlavou a tváří se jako ponaučen a ohromen.
„A jak víme,“ zvedne oči Ingmar, doposud spíš mlčící. „Jak víme, že se to stane vždy?“
„Je to přírodní zákon. Někdo jej dávno objevil, Newton jej spočítal. Tak to prostě je.“
Minutilius připaluje cigaretu na konci dlouhého nástavce a pobaveně oba muže poslouchá.
„Ovšem. Ale nikde není psáno, že zítra nesmí ten zákon přestat platit.“
„Divil bych se, kdyby na to nebyla císařsko-královská vyhláška,“ zasměje se Jeník, jenž většinu pohledů věnuje Nanette, nad něčím též zamyšlen.
„Vím, na co narážíte. Je to jen náš názor, že se to pokaždé stane. Záruka není. Leda zkušenost, které je tak moc, že je přímo ohromující a že už skoro nejde myslet, že by se věci začaly dít jinak, než se zatím vždycky děly.“
„A co bůh? Bůh snad není zárukou?“ ozve se Milo.
Colloredem a Jeníkem proběhne krátce jakýsi záchvěv, jako by si vzpomněli na nedávný rozhovor, ale pak se zas uvolní.
„Nemyslím si, pane,“ řekne Colloredo mírně.
„Nicméně,“ zastane se Ingmar Mila. „Už Descartés říkal, že jedinou jistou věcí, o níž stěží budeme pochybovat, je naše mysl, a že ta mysl nás pak rozumově vede k představě boha, který je dokonalý, a proto nemůže neexistovat a ten zajistí nutnost nějakých pravidel.“
„Ano, bůh jako tak dokonalý, že nemůže neexistovat, a svět, který stvořil, sotva méně dokonalý. Esence, od níž nelze oddělit existenci, to říkali snad všichni myslitelé, které jsem četl jako mladý. Spinoza, Wolff a Leibniz. Pane Svarthjarte, nevím, jsem z jejich optimismu v rozpacích.“
Colloredo se napije. Nanette sleduje jeho oči a čte v nich, že má mnoho co říct, mnoho toho chce říct a jako jediného jej snad ty diskuze opravdu zajímají.
„Tito racionalisté,“ pokračuje Colloredo, jen dá číši od rtů. „Myslí si, že je shoda myšlení a bytí. Že je vesmír plný logiky. Že snad to, jak létají planety, jak se chová hmota a jak energie, že to všechno má nejspíš načteného Aristotela a přímo se chvěje hrůzou z pomyšlení na nelogičnost. Ale co když to je vše jen v našich hlavách? Nebo ani v hlavách ne. Co když to je konstruktem logiků, matematiků, lingvistů a škol?“
„Tedy spolu s empiristy nepředpokládáte matematické fungování vesmíru?“
„Ani nevěřím, že se dá vesmír a veškerenstvo bytí poznat syntézou; prováděním sylogismů či skrz geometrii. Nemyslím si, že stačí přemýšlet, vycházet z axiomů a dokazovat různé věci, jako to dělal Spinoza, protože si nemyslím, že vesmír je velkým lidským mozkem.“
Ingmar se zasměje. Hovor s Colloredem s vnější formou disputace, bere cvičení v rétorice a vítané uvolnění. Zato Milo napjatě naslouchá, jako by přihlížel zápasu, v němž drží palce svému favoritu.
Nanette zkoumá Jeníkovy rysy. Jako by se snažila číst myšlenky, tak jak jdou za sebou jeho vědomím. Při zběžném a občasném pohlédnutí na jeho tvář by se zdálo, že je stále stejná, veselá a uvolněná, při takovém soustředění však Nanette rozpozná střídání napětí, smutku, pobavení, hravosti a hned zas vystřízlivění, příjemných vzpomínek a mrzkých pomyšlení.
„Vím, že jste zastánce Kanta,“ řekne Ingmar. „Kantovec, jak je teď módní to označovat.“
„A proč ne? Neopustil, jako Hume, racionalitu ve vesmíru úplně a nepřisoudil ji pouze našim názorům. Jen nehledá záruku v bohu, protože, a to se domnívám též, je dnes už zastaralá ta anselmovská myšlenka, že definujeme-li něco jako nejdokonalejší, zjevně to právě proto bude hned existovat, neboť jinak by to nebylo nejdokonalejším. Ani si Kant nemyslí, že pravidla odvodíme od matematických axiomů.“
„Já nevím,“ ošije se Ingmar. „Nezdá se mi správné, co říká o syntetických soudech a priori.“
Milo se nervózně poškrábe a napije, zatímco Edith a Isabelle přestávají poslouchat úplně. Doposud si někteří u stolu mysleli, že tuší, o čem je řeč, ale po posledních Ingmarových slovech to vzdali.
„Kant říká, že příkladem syntetického soudu a priori je sčítání, třeba, že patnáct a třicet osm je padesát tři,“ vysvětluje Ingmar. „Soud je to údajně syntetický, protože se dozvíme novou věc. Ze samotných čísel jsme neznali jejich výsledek, tu padesát trojku, teprve poté, co jsme je v čase, který je sám o sobě něčím apriorním, poznali, jsme byli obohaceni o tuto novou informaci. A přece je matematicky nutná a nezávislá na empirii. Ale mně se zdá, že to není pravda, že těm dvěma číslům přeci jen již je inherentní onen výsledek, což se dá dokázat za použití řady aritmetických pouček.“
„Snad je to jen nešťastný příklad,“ navrhne Colloredo, na kterém je trochu znát boj, kdy na jedné straně vidí, že se ostatní nebaví a rád by hovor ukončil, na straně druhé je poněkud aristokraticky navyklý se na ostatní neohlížet a hrdě hovořit o tom, o čem má chuť. „Ale snad se můžeme shodnout na tom, že jsou věci, jako čas, prostor, kauzalita, kvantita a další, které máme v mysli, aniž by se do ní dostaly ze zkušenosti, a skrze něž posuzujeme všechny naše vjemy a vůbec vše, co k nám přichází se smysly, takže nevidíme pravdivé věci, ale jen konstrukty mysli, jevy. Že máme takové syntetické a priori podmínky zkušenosti.“
„A jistě jste přímo napjat,“ rýpne si, tvář stále vážnou, Ingmar. „Jestli ještě v budoucnu Kant ukáže, jak syntetickým způsobem dělat metafyziku, protože to by se pak zodpovědělo tolik otázek. A jak by to prosvětlilo naše životy.“
„Ne více, nebo méně, než objev nové planety,“ pokrčí Colloredo rameny. „Předovky proto nebudou střílet víc rovně a krávy dojit víc. Jenže tu zvědavost, tu v hlavě máme. A chce odpovědi. Tedy, když není příliš unavená, ale pak je to horší, protože přijdou jiné otázky. Třeba, co tady u Bělehradu vlastně děláme.“
Nastane mrtvé ticho. I Nanette se zarazí. Bezmyšlenkovitě položí ruku na Jeníkovu dlaň a tím jako by uklidnila všechny, hosté v salónku zas vydechnou.
„Dojit krávy,“ zakašle Milo falešným smíchem a Edith se rozesměje po něm.
„Kant píše i o politice, proč si to nenajít u něj?“ řekne Ingmar tiše, i když Colloredovu odpověď předem zná.
„Kant tu ale nebyl,“ řekne Colloredo a od sluhy si nechá dolít pohár. „A tohle není politika. Je to existence, moje a vaše, pane, a k tomu žádný filozof nemá radu. Nebo se takový ještě nenarodil.“
„Ani Diderot, pánové?“ zeptá se Nanette na oko nevinně.
„Umělci to mají lehčí,“ ozve se zas Jeník a očima spočine na ní. „Píší přímo o existenci, o níž tady mluví Colloredo. Ne o té čtenářově; o jiné. Ale o to je to snad lepší, když potom můžeme vidět věci a své životy z nových překvapivých úhlů, na něž nás spisovatel navedl, nebo naopak, rozpoznat náhle shodu v umění s vlastním životem a myšlenkami.“
„Nuže, na Diderota,“ zvedne Colloredo číši. „Který měl rozhodně, o tom nemůže být sporu, bohatší život, než vede pan Kant.“
Připijí si a nastane krátké ticho, v němž Jeník s Nanette opustí společnost a nadechnou se zas čerstvého vzduchu, na němž se opět spojí rty a obejmou pažemi snad až nevhodným způsobem na nezadané lidi v šlechtické společnosti, o to svobodněji se však oba pocítí.
„Jeníku, proč mi nedokážete nikdy říct své city?“
Ta otázka jej zarazí. Má spíše pocit, jako by Nanette ukrývala trápení, která nechce říct, navíc se mu probírání citů, o to spíše s dívkou, před níž se snaží stále působit pevně, nedůstojným. Pak si však uvědomí nespravedlnost a neupřímnost, které se k Nanette dopouští a jakýsi vřelý pocit, který jej náhle zaplaví, spustí stavidla slov.
„Slečno,“ řekne a jemně přesune dlaně z jejich zad na boky. „Nemluvím moc o takových věcech a ani to snad neumím. Nejupřímněji můžu říct, že předstírám, jako by to, co spolu máme, byla pro mě jen hra, zábava a rozptýlení.“
Zarazí se. Vzpomene na schůzky za poslední dny. Byly prakticky dennodenní a někdy spolu trávili, když neměl příliš povinností, den od úsvitu do soumraku. Líbali se a dotýkali. Přinesl ji květiny. Běhali v parku a výskající Nanette si natrhla šaty, které v galantním gestu nechal Jeník za své opravit. Byli v obchodě s čokoládou a vypili mnoho vína. Válka jako by zmizela. Jako by se znali celý život a byli nezávislými milenci někde ve Vídni nebo Gmundu, jako by život nikam nesměřoval a vše bylo jak plod na stromě, který stačí utrhnout.
Na kvartýru se spojili, na tvrdé pryčně u čadící petrolejky, v prostém vojenském pokoji bez jediného křížku, u otevřených oken, pod nimiž kdosi lil olovo. Znovu a znovu se do ní vracel, díval se na dívčí tvář slabě zrosenou potem, s očima rozšířenýma, v podivném spájení bolesti a blaha, na zcuchané vlasy, které nemohly být vzdálenější složitým účesům té doby, na zaklánění hlavy dozadu, které se mu zdálo tou nejjemnější věcí a nejplynulejším pohybem, jaký kdy viděl, na světlá prsa, po nichž tančily plameny ze stolní lampy, a u toho si uvědomil, jak stárne, jak je šťastný a zároveň si neumí představit opustit armádu, jak by možná uměl prožít život s ní, ale z realistického pohledu se tak nestane, a viděl se v Praze, kde vydává své sebrané spisy, a ji po svém boku, a hned si uvědomil nesmyslnost takové vize, to, jaká je to pouhá fantazie a sen, protože byl vždy samotář a buď bojoval nebo psal, víc toho neznal a v hloubi duše snad nechtěl znát a v čemkoliv jiném by mu chyběla kázeň i duchovní čistota.
Později Nanette ležela na boku a Jeník za ní, dvě těla efektivně vklíněná do sebe. Byli by tak šťastni jako manželé? Nanette tiše oddechovala, snad snící vlastní sen, zatímco Jeník zodpovídal sám sobě své otázky. Měli by si stále co říct? O čem by se mohli po letech bavit? Co by živilo jejich lásku? Jeník neznal odpovědi. Vlastně si náhle neuměl představit, o čem se lidé vůbec mohou bavit. S Colloredem a Ingmarem omílali stále ta samá témata a spíš se tím jen vzájemně ujišťovali o trvajícím přátelství, a že tu pro sebe jsou. Bylo by to s Nanette stejné? Spojila by je ekonomická a sociální potřeba rodiny přežít a vychovat děti tak, jako jej nyní se spolubojovníky spojuje válčení o Bělehrad?
„Předstíráte?“ vrátí Nanette Jeníka do současnosti.
„Je to tak pro mě snazší, Nanette,“ řekne Jeník. „Protože se bojím. Mám strach, že bych tu hru neuměl hrát, kdyby už byla vážná. Že bych spadl ze sedla a ztratil jakákoliv zbabělecká zadní vrátka. Ano, bojím se. I proto, že nějak podvědomě vím, jak to musí dopadnout.“
„A jak?“ zeptá se Nanette náhle těžkým hlasem, jako by sama o této věci mnohokrát přemýšlela a sama dospěla k podobně trudným východiskům, která však nyní chce stvrdit i od Jeníka.
„Nanette, kdybych si měl vybrat, byla byste to vy, s kým bych teď chtěl strávit život. Ale to nejde. Jsme z jiných stavů. Vás to váže sem, já se brzy s jednotkou posunu. Třeba do Čech, třeba úplně jinam. Třeba mě zbloudilá kule zabije někde ve Francii, v Německu, kdekoliv. Nebo mě zabije zítra. Nebo vy se vdáte. Pro nás to nikam nevede.“
Nanette se na chvíli vyprostí od Jeníka a opře o chladivou zeď. Seznámili se na podobném balkóně, když pod ním dívka zabíjela vojáka; když mu, který jí k nepoznání znetvořil už tak nalomenou duši, k nepoznání ničila obličej. Jako by se Nanette s Jeníkem tragika toho večera vepsala do všech dní, jež následovaly.
„Mí rodiče,“ řekne Nanette. „To byla velká láska. Museli si ji dokonce vymoct, skoro vyžebrat, každý u svých rodičů, protože ti to chtěli jinak. Ale bylo jim dáno. A pak ty záchvaty. Nikdo nevěděl, z čeho to matka má. Prý z cesty do Egypta. Snad tam něco chytla. Zlé jazyky říkaly, že měla milence a že to bylo od něj. Tomu nevěřím. Každopádně bylo smutné, radostné a neuvěřitelně kruté zároveň sledovat otce, jak se ji pořád snažil milovat a brát do společnosti a starat se o ni, i když všichni viděli, že už nic necítil. Chtěl být prostě jen dobrý člověk, nic víc v tom nakonec nebylo. Jenom taková zoufalá hrdost. Pak přišla chudoba. Myslím, že se taky duševně zhroutil. Tehdy si zas znovu porozuměli, ale jakýmsi děsivým způsobem, jako dva vyšeptalé přízraky, co se znovu našly na hřbitově.“
„To mě mrzí,“ řekne Jeník upřímně. „Vidíte, nakonec to je taky to jediné, co mi vždy zbývá. Být alespoň dobrým člověkem. Jenže, Nanette, vím jak vést jednotku, ale jak vždy jednat správně, to nevím. Člověk si může myslet, že bude-li používat rozum, že pokud si vytvoří teoretická pravidla, že pak přece stačí se jimi za všech okolností řídit a bude nejmorálnější bytostí na světě. Ale pak je život plný nejednoznačnosti a voleb, které jsou každá stejně špatná, nebo voleb tak krutě jdoucích proti vlastním zájmům za zdánlivé malichernosti, že celá ta teoretická pravidla jsou k ničemu. Ale přece mě udržují v klidu.“
„Stoický Jeník, vzor rozvahy a klidu,“ řekne Nanette a poušklíbne se. „Slyším to všude. Co to vůbec znamená?“
Oba se zatváří smutně. Ve vzduchu mezi nimi je náhle první nepřátelství. Stěží si lze domýšlet, kam by dospělo, kdyby na jeho tiché chování měli skutečně celé roky. Tak brzy ten osten přišel! Tak brzy se jeden hrozí charakterového rysu toho druhého.
„Nanette,“ řekne Jeník tiše a smířlivě.
Váhají. Pak se obejmou, ztiší a hledí na obzor. Jeník vycítí v noci tichou hrozbu. Tam někde je válka. Spí neklidným krátkým spánkem. Zítra nebo za týden může tenhle dům lehnout popelem a oni dva si zas ustelou, tentokrát pod peřinou z vápna.
V dané chvíli není kam spěchat, je to soukromý kus zdánlivého nekonečna, ale přece konec přijde a vrací se ke stolu k ostatním. Hovor dospěl k módě, Edith a Isabelle září oči, jako by nevěděly o bezvýznamnosti jejich slov, což z nich dělá silné, zatímco Jeník s Nanette jsou náhle slabí a sedí vedle sebe za poháry s vínem, spolu a přitom sami.