Nad šancemi se zvedá dým. Dělostřelci uskakují a zacpávají si uši, když sebou kanóny trhají nazpátek a plivou oheň. Nastala bitva děl. Čajky ustoupí první. Mají těžké škody, přelámané stěžně, proražené boky plné mrtvých mužů, snad i munice jim schází. Dvě osmnáctilibrová děla pálí z větší dálku a působí velkou škodu obranným liniím janičářů podél břehu, zatímco šestnáctilibrovky umístěné před nimi devastují pěchotu vpředu.
Johann už dobojoval. Není s kým. Turci jsou na ústupu. Pomůže vstát Jeníkovi, který zakopl oslepen prachem ze zhroucené zdi. Za hlaholu trubek se granátníci s jízdo přesunují na pozice, aby na zemlinské straně zajistili dunajský břeh. Také Ingmarova pěchota vystřelí poslední salvu, než Turci opustí pozice z východního břehu Sávy.
„V pořádku, vojíne?“ zeptá se Ingmar, když skončí střelba.
„Pane,“ vydechne Georg takřka šťastně z domněnky, že je po všem. „V pořádku.“
Viktor je opřen o zídku a ruce se mu chvějí. Jako by Ingmar viděl sebe před mnoha roky. Rozhlédne se a zhluboka nadechne. Uvědomí si, jak se jeho svědomí vyčistilo, když boj začal. Odešly pochyby, odešly pocity, vyprchaly názory. A byl svobodný.
Není tomu dlouho, kdy chtěl přeřadit. Ten muž, jenž psal dopis, jako by mu byl na míle vzdálen. Je přesně tam, kam patří. Je tam, kde chce být. Myslel si, že je doktorem. Či snad osvícencem. Ale v zabíjení se našel nejvíc a cítil za to stud, který kamufloval v humanistický pacifismus, v kritický tón a v odtažitý racionalismus. Jen v boji stud necítil. Je vojákem.
„Pochodová formace!“
Ingmar sleduje Georga s Viktorem jako své syny. Cítí zodpovědnost a taky starost. Ale už ne výčitky. Běžte. Stůjte a bojujte. Umírejte. Takový je dneska den.
Zase trubky. Tam někde je Colloredo, uvědomí si Ingmar, je tam a pochoduje k východu, ke kopci zvanému Observatoř, kde se Turci ještě drží. Zazní povel, pěchota vyráží vpřed a Ingmar si uvědomí svou radost, když mu dojde, že Christiani zjevně chce Colloredovi pomoct.
Pod Observatoří, z níž burácí rakouské osmnáctilibrovky, jsou linie janičářů a spahiů. Nové síly jim přichází podél Dunaje od Válečného ostrova. Vyloďují se i ti, kteří na západním břehu ustoupili ze Zemlinu.
Colloredovi jägeři střílí a pak ládují, zatímco se k nim obloukem řítí turecká jízda. Od zkázy pod kopyty zachrání jägery artilérie, když nahodilá střela rozmetá kusy zvířat i lidí do všech stran. To už přichází Christianiho pěchotní setniny. Některé zaujímají tvar čtverce, jiné pálí po jízdě z dlouhých řad.
Jägeři se nanovo zformují. Tobias zalící a jeho čas jako by zůstal stát před očima, když sleduje plameny tančit u křesadla, pak odhlíží bokem, aby mu jiskra neskočila do očí, puška kope, a když zas prohlédne dýmem a chaosem, vidí jezdce s krvavou rankou nad ústy, jemuž olovo náhodou roztříštilo horní čelist i tvrdé patro. Turek se zatřepe a spadne ze sedla, zatímco jinému umře kůň a pěšky se potácí pryč, než mu vzdálené dělo urve nohy.
„Musíme se stáhnout, jsme skoro v palebném poli našich,“ volá Colloredo a už vydává rozkazy k přesunu.
Tobias kluše s ostatními pryč, zatímco též pěchota mění formaci a vydává se podobným směrem. Všem je jasné, že tuhle bitvu rozhodne artilérie. Za chvíli se jägeři dostanou na otevřenou promenádu a Tobiasovi se naskytne výhled na východní břeh Dunaje. Bělehrad na mnoha místech hoří, jinde se jen zvedají oblaka prachu. Vidí Turky ustupovat, a když pak pohlédne bokem, spatří jízdní jednotku samotného císaře. Na koni jede Josef II. a rozmlouvá s knížetem Valdkem, jenž velí třem divizím jízdy. Snad mu ve své rozvážnosti rozmlouvá útok na ustupující Turky, neboť Valdek pak odjíždí a nevydává žádný povel.
„Mohl by je teď jízdou rozdělit, to by už nerozdýchali,“ řekne Colloredo, jako by četl Tobiasovy myšlenky. „Ale snad v tom císař vidí past.“
„A snad má pravdu,“ utrousí Tobias.
Muži se prudce otočí k levému boku, kde se strhla vřava, jak Turci v posledním útoku vpadli mezi pěchotu. Georg se zvedne, oči plné suti a krve. Rozbitá hlava mu třeští a ztrácí rovnováhu. Formace je pryč, rozsekli ji spahiové svými šavlemi. Ingmar se snaží jednotku zas stmelit, zatímco sám odráží útoky zprava i zleva. Georg se vydá ulicí k místu, kde vstává Viktor. Musí se vyhnout ležícímu koni, který v posledním tažení kope kolem sebe kopyty. Pod zvířetem leží zlámaný s hasnoucíma očima.
K Viktorovi přiběhne právě včas, aby zuřivým útokem, který vede celým tělem, strhl Turka stranou. Opěšalý jezdec zaklopýtá, ale pak se zas narovná, odstrčí Georga a pozvedne šavli. Viktor se zvedne, stane Georgovi po boku a oba pocítí strach. Nemají výcvik. Teď narukovali. Čekali změnu, putování, karban, holky a pak hodnosti a úctu.
Georg neúčinně máchne šavlí, zavře přitom oči, pocítí omračující bolest a pak už hledí na střeva, která se mu sypou z břicha. Dopadne na kolena, kde jej nepřítel chytne za hlavu a podřízne. Viktor pouští šavli a útočí pěstmi. Šavle mu zaskřípe o lícní kost, rozetne horní i dolní ret a zkrvaví bradu. Spadne na Georga a oba je obklopí ticho.
Ingmar konečně sežene zbytky pěchoty a rychle se připojí k Christianimu. Turecká jízda se zase stáhla, teď už nadobro.
„Musíme na sever k Dunaji,“ řekne Ingmar.
„Právě jsem na to myslel,“ přikývne Christiani a vydá rozkaz.
Pěchota pochoduje k Dunaji, po levé ruce soutok Sávy s Dunajem, jemuž vévodí Válečný ostrov, nyní posetý vraky čajek a zbrázděný střelbou z děl. U břehů Dunaje bojuje Bellegriniho pluk proti zbývajícím spahiům. Někteří z jezdců překračují Dunaj na sever přes poničené mosty, jiní se brodí nyní mělčími místy na Dunaji.
Ozvou se trubky. Bellegrini dává povel k přechodu řeky na sever.
„Musíme zajistit horní břeh,“ pochopí Christiani a dává povel pěchotě.
Christiani s Ingmarem přechází přes most. Na severní straně už jen pár domů, pak začínají řídké lesíky a nakonec les.
„Stát! Dvě řady!“ volá Christianiho poddůstojník.
Pěchota pálí dvě salvy do jízdy podpořená Bellegrinim zleva.
„Pochodem v chod!“
Jednotky se vzdalují od břehu.
„Snaží se nám nadjet,“ zamumlá Christiani sledující spahie. „Karé!“
Ve čtvercových formacích způsobí pěchota Turkům velké ztráty.
„Rozdělují se!“ zvolá kdosi.
Ingmar zachmuřeně sleduje tureckou pěchotu a janičáře, jak se vydává vpravo a pod palbou z Bellegriniho pušek snaží dostat k čajkám, zatímco jízda odjíždí k lesíku.
„Ustupují,“ řekne Christiani.
Nastane ticho. Čajky odplouvají k bělehradskému předměstí a dusot jízdy se brzy ztrácí v dáli. Na západní zemlinské straně, na východní u Observatoře, i na severních zalesněných svazích, nastává konečné ticho. Vojáci se ještě dlouhých pár minut neodváží radovat a napjatě očekávají na pozicích návrat Turků z jiného úhlu.
„Nemyslím si, že je to past,“ řekne Christiani.
„Už je to dlouho,“ souhlasí Ingmar.
Bellegrini vydává povel, křídla a setniny se spojují. Na tento manévr však nepřítel čekal. Čajky se vracejí zpoza Válečného ostrova a jízda se vyřítí z kraje lesa, kde musela mezi stromy zůstat ukrytá.
„Jsou všude!“ křičí vojáci.
„Karé!“ volá Christiani a po něm to opakují důstojníci.
„Není čas na zformování, zůstaneme v linii,“ volá Ingmar.
„To je rozkaz, pane Svarthjarte!“
Turci ještě neřekli poslední slovo. Jízda útočí z nejméně chráněného úhlu a janičáři přímo na Bellegriniho velitelský prapor. Většina jednotek se nestihne správně zformovat a jízda jimi projede takřka bez odporu. Ingmarova jednotka dlouho bojuje ve čtverci, než musí přejít na šavle. Nepřátelé však přichází ze čtyř stran.
„Bellegrini se už zformoval, my musíme taky!“ volá Christiani.
Pěchota utvoří své formace, ale to už jsou od Bellegriniho hlavních jednotek odříznuti. Někteří muži se dávají na útěk, při kterém je zabíjí jezdci. Těm důstojníkům, kteří ještě nepadli, se oddíly rozpadají pod rukama. Nakonec jich je příliš málo.
„Dělali jsme, co jsme mohli,“ řekne Christiani omluvně a spustí ruku se šavlí.
Zbývajících asi čtyřicet mužů obklíčí Turci. Zpoza nich se ozývají další jednotky, které zaměstnávají palbou Bellegriniho. Ten na pomoc jen tak nepřijde. Pokud navíc sám nepadne.
„Vzdáváme se!“ zvolá Christiani a zdvihne ruce, jež mu spahijský důstojník zase strhne dolů a zkroutí za zády.
Unavení muži klečí u pokořitelů. Ingmar nikde nevidí Georga s Viktorem. Zadoufá, že se někde ve vřavě vytratili. Snad ještě žijí.
Na koni projede turecký důstojník a vydá rozkaz.
„Vzdáváme se,“ řekne znovu Christiani.
„Brentanův tělesný!“ vykřikne jakýsi mladý voják, zatne zuby a podříznou ho.
Ingmar cítí klid. Vzpomíná na všechno dobré. Na přátelství s Jeníkem a nekonečné diskuze o všech tématech, o hvězdách, o politice, o poznání, a ovšem i o ženách. Vzpomene si na ležení u Gmundu, na týdny v Schorndorfu, na pohostinné pány z Atsche. A na válku. Ingmarovi dojde, že se vždy snažil být lepším člověkem, než byl. Proto pořád ten rozpor. Těšila jej válka na nejnižší úrovni, zcela pudově a taky proto, že byl tak vycvičen, že jeho pevné vůli a metodické mysli vyhovoval vojenský dril, to proto se cítil tak plný, když zabíjel, ale nad to měl rozum, a když jím přemýšlel o širších souvislostech a hlubších věcech, tak si uvědomoval hrozivost násilí a nejvíce pak toho, které sám páchal a v němž se tak našel. Takové tedy měl dilema, ale má v něm již jasno a náhle tuší, že zde dilema končí.
„Vzdáváme se,“ opakuje Christiani, zatímco jej dva muži drží a třetí přistupuje s nožem.
Jeden ze zajatců nevydrží podívanou, vytrhne se, vyběhne a je hned zastřelen. Ingmar, kterého si chvilku nikdo nevšímá, vytáhne od opasku pistoli. Je naládovaná. Přiloží ji pod bradu a stiskne spoušť. Selhala. Vytrhnou mu ji a někdo mu prudce zvedne bradu.
„Dávám rozkazy k zabíjení a posílám lidi na smrt. Beru to a konám svou povinnost, ale nikdy jsem se s ní nesmířil. Tedy, myslím, že ne.“
Tak mluvil Ingmar k Jeníkovi před čtyřmi měsíci. Ne, nesmířil se s tím. Nikdy se nesmířil sám se sebou, nesmířil se s tím, jak se z lékaře chránícího život proměnil v nástroj jeho zániku. A toto nesmíření mu teď dodává mír.
„Brentanův tělesný,“ zašeptá.
Ostří proniká kůží, proniká dýchací trubicí, pak přes svaly a vposled obratle. Bolí to. Víc, než čekal. Ale jen chvíli. Upadá do šoku a zatímco umírá, jiní stále bojují a Turci se vysilují útoky na dobře opevněné reduty, z nichž jim smrt oplácejí děla i pušky.
Brentano útočí od západu, Minutilius a Jeníkovi granátníci v jeho prvních řadách. D’Alton postupuje z východu, na pravém křídle Colloredovi jägeři.
Nepřítel zas ustupuje. Na kopci zapálí loveckou chatu, ovšem tím už boje končí. Jsou tři hodiny odpoledne a po deseti hodinách boje je k smrti vyčerpán snad i sám Bělehrad, jeho zdi a chodníky, těly poseté parky a mrtvě šumící pobřeží.
Jeník konečně stane vedle Colloreda. Nic neříkají, jen pozorují hořící chatu. Trámy povolí, střecha se zlomí sama do sebe a zesláblé zdi padají na hromadu.
Je po bitvě.