Bronzový zvon tlumeně zní, listí se třepe na stromech a ve vzduchu je podzim, pochmurný a tajemný. Vítr se loučí s jednotkami, které mlčky odcházejí od města. Od města, jemuž obětovali zdraví, duši, kamarády. Noví zas přicházejí ve formacích, vlnící se obdélník za obdélníkem. Na kopci, pod říjnovým sluncem, na vojenské řady shlíží polní maršál Laudon obklopen svou gardou.
Zvonění už skoro ztichlo. Nebe je smutné a zádumčivé. Jeník s Colloredem jdou podél vojenských stanů a pak spontánně vyšplhají na nižší palisádu.
„Kolik vojáků sem asi ještě pošlou?“ zamumlá Jeník a stočí pohled k Laudonovi.
Pak se zadívá jiným směrem, kde mizí jednotky s vozy plnými stanů, kotlíků, munice a jiných věcí, kterých u Bělehradu již nebude potřeba. Tím směrem, na východ, za válkou, odešel před pár týdny podporučík Mittelmeier. Vřadil se do nové jednotky, bez rozloučení, bez ohlédnutí, a byl pryč, zrovna, jako by pod Colloredem nikdy nesloužil.
„Myslíte, že nás též pošlou do Banátu?“ nadhodí Jeník.
„Myslím, že ne. Minutilius bude v listopadu vystřídán a my nejspíš s ním.“
Colloredo opře dlaň o šavli a hledí na pomalu jdoucí muže.
„Snad by mě i zajímalo, jak to tam vypadá.“
„Dejte pokoj,“ ušklíbne se Jeník.
Muži zmizí za obzorem, nad nějž mezitím kleslo narudlé slunce. Colloredo s Jeníkem shlížejí na bělehradské střechy a křivé ulice a klidně tekoucí Dunaj se Sávou. Místy jako by válka město vůbec nezasáhla.
„Mám pocit, že už nás tu nic nečeká, válčí se teď jinde,“ řekne Colloredo. „Měli bychom se už jen s Bělehradem rozloučit. Vlastně… pojďme hned na skleničku. Slečna Adrianne říkala, že bude u Holtzmanna.“
„Snad potom, mám důležité jednání.“
„Moc důležité?“
„Šikovatel Koldrus si jej vyžádal. Snad chce být povýšen nebo nahlásit disciplinární řízení s vojáky, nevím.“
„Ach tak, no, nezapomeňte pak přijít.“
Rozcházejí se, slunce klesá a než klesne docela, setká se Jeník s Johannem.
„Nuže, pane Koldrusi?“
Jeník si sedne za stůl, Johann stojí jak z kamene, tvář staženou jakousi osobní prohrou.
„Přeřazení?“ obrací Jeník v ruce papír. „To bych nečekal. Ne u vás…“
Johann neví, co říct.
„Chcete jít na východ?“
Johann se dívá úkosem.
„Mluvte, pane Koldrusi.“
„Pane,“ zvedne hlavu. „Ano. Chci bojovat na východě.“
„Za měsíc nás nejspíš vystřídají. A vy jdete na celý turnus někam, kde nejspíš zemřete. Nechcete domů?“
Johannovi se zalesknou oči a Jeník si pomyslí, že tento muž snad chce zemřít. Doma jej nic nečeká. A sezení v Bělehradě je ještě horší. Potřebuje tak dlouho napínat strunu, dokud nepraskne a její tón, jenž se vypaluje do mozku, nepřestane znít.
„Je to už podepsané. Nepotřebujete můj souhlas.“
„Pane, myslel jsem, že byste to měl vidět. A chci se rozloučit.“
Jeník vstane a obejde stůl.
„Zase ztrácím granátníka, tentokrát toho nejlepšího.“
Podá Johannovi ruku.
„Bylo mi ctí, šikovateli.“
„I mně, podporučíku.“
„A budete mi chybět.“
Jeník uchopí Johanna za obě široká ramena, jako by jej chtěl obejmout. Pak jej náhle pustí a vrátí se ke stolu.
„Pane,“ ukloní se Johann a obrátí ke dveřím.
„Sbohem.“
V hostinci Jeník sedí s myšlenkami stále u Johanna. Možná to nebyla jen hrůza z pomyšlení na zimní kvartýry a z pasivity. Možná jej něco hnalo od jednotky. Snad toho bylo příliš po popravě pana Celleho a vleklým sporem s Tobiasem a vlastně úplně se všemi.
Z úvah Jeníka vytrhne čerstvá diskuze o bitvě u Karánsebes, v poslední době tak časté téma.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ říká Adrianne. „To musí být omyl. Třeba to říkají jen Turci.“
„To není omyl, mnoho přeživších to vidělo,“ řekne Colloredo.
Jeník si mlčky přiťukne s Colloredem a vyprázdní sklenku.
„Co chtěl pan Koldrus?“
Jeník mávne rukou.
„Nechal se přeložit. Přišlo mi to, jako by od nás utíkal.“
„Jako poručík Mittelmeier,“ pokrčí Colloredo rameny. „Koho nám nevzalo olovo a šavle, ten radši odchází. Jsme jak pes, co dostal tolik výprasků, že na něm ani blechy nechtějí být.“
Adrianne se začne nahlas smát a Jeník si všimne, jak sedí zas důvěrně blízko ke Colloredovi. Nějak mu tyhle věci poslední dobou unikaly. Jen ať užije posledních dnů do listopadu. Jeník od nich odhlédne a doplní si sklenku. Zatouží po Nanette, poprvé silněji od doby, kdy odjela. Ovšem jen na chvíli. Zaujme jej vrzání kupeckého povozu na ulici, pak ržání koní a jakási hádka. Dlouho už neduní děla.
„Co si o tom myslíte, pane Jeníku?“ ptá se Adrianne.
Řeč je pořád o Karánsebes. Jeník si nemyslí nic. Zapadá to jak dílek do skládačky, je to vyvrcholením celého absurdního divadla.
„Myslím, že na tom bojišti zjevně chyběl rozum,“ řekne pak zase ve své roli stoika. „A že jsme tam draze zaplatili za chaos a barbarství, a za to, když člověku vládne strach a místo rozumu jen emoce a pudy.“
„Myslíte, že budeme platit dál?“ zeptá se Minutilius. „Myslíte, že celá naše kultura zaplatí za svůj strach, za rozmařilost, za větší touhu po chlastu a po děvčatech než po vítězství, a potom též za změkčilost, jako dřív Římané? Myslím, jak píše Gibbon v Úpadku a pádu římské říše?“
Colloredo pohlédne na Jeníka a usměje se. Jeník zachytí ten pohled a usměje se též. Je najednou rád, že Colloredo při něm zůstal přes všechny ty boje a útrapy a zmatky a že nikdy nepřestali být přáteli. Namyšlený Colloredo a zádumčivý Jeník. Smělý aristokrat a odvážný rytíř. Tyhle dvě blechy v kožichu ještě chvíli zůstanou.
„Nevím, pane, snad ne. A jestli ano, inu, tak to chodí. Jeden svět odchází a jiný zas přijde.“
„Jak zase píše Herder,“ přisadí si Colloredo. „Po perském, řeckém a římském světě to byl germánský, který seděl na nejvyšším trůnu. Kdo ví, kdo to bude dál, vždyť žádný král nevládne věčně.“
„Herder říká, že slovanský,“ řekne Jeník. „Tak či tak, nemyslím, že by se germánský trůn teď třásl, ne před Ruskem nebo Turky.“
„A před Francouzi?“ řekne Minutilius.
„Co ti by nám mohli uchystat,“ zasměje se Colloredo. „Souhlasím s Jeníkem. Vídeň se plenit nebude, ne za našich životů.“
Padne několik sklenek a když se společnost rozchází, zůstane Colloredo sám s Adrianne. Stojí před hospodou, od řeky doléhá hlučný hmyz a plíží se první chlad zárodečné zimy.
„Takže odjedete,“ řekne Adrianne zklamaně.
„Ano.“
„Proč jste si mě nepustil blíž?“ řekne s výčitkou. „Vždyť o nic nešlo. Mohli jsme mít falešný sen a místo toho jsme měli podivnou hru, kterou jste odmítal hrát.“
„To je pravda,“ řekne pozvolna Colloredo. „Omlouvám se, slečno. Byla to únava z toho všeho, pocit, že jsem totéž už mnohokrát zažil. Nezastihla jste mne v nejlepších dnech.“
Před hospodu vyjde Jeník s Minutiliem, loučí se a Minutilius pak odchází. Adrianne chtěla něco říct, ale příchod těch dvou jí ve studu vzal slova.
„Tak sbohem, pane Colloredo,“ řekne už silným hlasem a zanechá jej tam s Jeníkem.
„Mám sucho v krku,“ řekne Colloredo a dívá se za dívkou, k níž se připojí sluha a spolu odcházejí ulicí. „Pojďme to ještě spláchnout.“
A tak si objednávají žejdlík a hostinský s korbely málem zakopává na schodech, které v červenci potrhala dělová koule, když vlétla dovnitř oknem.
„Bude mi to město chybět,“ řekne Jeník. „I vše, co jsme tu zažili. Dobré i špatné. Nakonec jsou z toho vzpomínky a zkušenosti.“
„A co bychom měli bez zkušeností,“ řekne Colloredo, korbely se srazí a pěna vyšplíchne. „Nikdo nám neřekl, jak máme život žít. V ničem nevidíme smysl. Jen v rozumu, který náš život zlepšuje, a v zážitcích, které jej odlišují od bdělého spaní.“
„Takhle tedy rekapitulujeme náš pobyt zde?“
Oba se odmlčí na dlouhý doušek. Vše je již za nimi. Bitvy, spolubojovníci, dívky, nachozené míle, rozkazy. Zůstali dva přátelé sedící spolu v končícím se příběhu.
„Posunuli jsme se někam?“ zeptá se zas Jeník. „Změnili jsme se jako lidé?“
„A poznali bychom to? Možná jsme se změnili, možná jsme jen opsali malé kolečko a vrátili se na začátek. Všichni jsme jistě měli pochyby a těžké chvíle. Nakonec ale do další války půjdeme za Rakousko zase bezstarostní, s těmito starými strastmi hluboko v mysli, kde budou jen občas zčásti vyplouvat.“
„Některé to zlomilo,“ připomene Jeník. „Bláhu, ten ani nebyl voják. Pana Koldruse, tedy myslím. A ovšem pana Fleischmanna, tomu by bylo lépe, kdyby ho zabila kule.“
„A jiní se v tom našli,“ doplní Colloredo. „Vzpomeňte na pana Mittelmeiera, jak začal náhle stoupat a zářit, jak se ani neohlédl.“
„A někteří tím jen prošli a hodně jiných to zas zabilo,“ zadívá se Jeník na svou pěnu v náhlé vzpomínce. „Jak nám do té naší trojice chybí pan Svarthjart! Vy jste mluvíval plamenně, pan Svarthjart hlasem rozumu. A teď se rozum odmlčel.“
Připíjejí na mrtvého přítele.
„Víte, že texty k těm Indickým bohům, jež vydala slečna Nanette, napsal nejspíš pan Grammer?“ řekne Colloredo po chvilce. „Ten janičář, kterého jsme pověsili, musel jeho spisky někde vzít.“
„To jsem nevěděl,“ zakroutí Jeník hlavou.
„A oba už jsou mrtví. Indičtí bohové přežili. Není to zvláštní?“
Jeník s Colloredem se nočním Bělehradem vrací na kvartýry. Celé tiché město, dříve bouřící pitkami či zabíjením, se s nimi vrzáním okenic a mňoukáním koček pomalu loučí. Bude dobré být na zimu v Rakousku, v Česku, ve známějších krajích.
Přejí si dobrou noc, oba jdou svou cestou a oblohu začne trhat nové ráno.