Bojové deníky [30] Epilog

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Historické, Vydáno dne: 24. 10. 2017

Poslední díl.

Bronzový zvon tlumeně zní, listí se třepe na stromech a ve vzduchu je podzim. Pohřbívají Tobiase, jehož nakonec poznali dle uniformy, listiny v kapse a pár drobností. Je uložen se slávou, ne do anonymního hrobu, ale jako jméno, symbol armády a Rakouska.

Je za něj sloužena mše a Johann dlouho stojí nad hrobem, do nějž vojáci sypou hlínu. Je zmaten. Tak o Tobiasovi pochyboval, ale možná ta zášť vyvěrala z toho, jak moc chtěl pochybovat, jak moc toužil na zdánlivě dokonalém jägerovi najít nedostatek, jak se snažil dokázat sám sobě, že řeči o absurditě války musí znamenat slabost. A teď tu je a vidí Tobiasovu rakev a nemůže se zbavit pocitu, že by v ní měl a že by v ní snad i chtěl ležet on sám.

Cítí se zrazen. Nemůže odejít pryč z války. Ne teď, když tu čekal na vystřídání s rukama založenýma a Tobias tam někde kráčel na smrt. To nejde, ztratil by čest, jakou sám sobě připisuje. Či snad připisoval? Co na tom záleží… Nakonec, tam na severu, v Rakousku, v Německu, v Čechách, tam už stejně nic není. Ne pro něj. Co bude dělat? Co bez Leopolda? Co bez války? Co bez důvěry v sebe sama?

S hořkostí polkne hrdost, s jakou byl vždy u jednotky, a náhle ví, co musí udělat. Pryč se vztahy, pryč s kumpány, pryč s těmi kamarády. S prokletými kamarády. Pryč. Do neznáma. Do znecitlivění, na smrt, pro slávu, za zabíjením a na cestu, která nekončí, z níž ho nikdo nestáhne zpět. Klidně až k Černému moři, klidně k úpatí očistce.

Zvonění už skoro ztichlo. Nebe je smutné a zádumčivé. Johann se odhodlal, a ještě téhož dne mluví s Jeníkem.

„Bylo mi ctí, šikovateli,“ říká Jeník.

„I mně, podporučíku,“ odpoví Johann a cítí příval lítosti, která jen upevní odhodlání.

„A budete mi chybět.“

I vy mně. Vy všichni, pomyslí si Johann. A tam se jeho stopa ztrácí. Odchází na východ, kamsi k Banátu. Neví se, co s ním bylo dál. Někteří říkají, že byl zraněn, snad velmi těžce, ale že válku přežil, a nakonec se prokulhal zbytkem života. Že prý pracoval na lodích, též v přístavech a ve skladištích. Prý hodně pil a šedivěl, ale snad si našel i ženu a měl s ní pár dětí, co vychovával v chudém podkroví. Sám Jeník, o pár let později, měl pocit, jako by v zarostlém muži na vídeňském molu rozpoznal svého granátníka, ale nestihl s ním promluvit a pak se již neviděli. Možná to ani nebyl Johann.

Jeník se z Bělehradu vrátil, ale s Colloredem je nečekala klidná léta. Bojoval u Brische i u Limburka, u Aldenhovenu. V Praze, to, když z armády konečně s hodností setníka odešel, se stal soukromníkem. Vydával své spisy, hlavně vzpomínky a sebranou slovesnost, české písně a básně sprosté i milé, účastnil se kulturního života, zabýval historií a byl všeobecně znám a oblíben, ve všem počínání týž řád a životní klid, s jakým coby voják kráčel do ohně.

A na Bělehrad, na salóny a umírající přátele, na to vzpomínal občas, a též na Nanette, to byly vzpomínky nejcennější, ale staré, vyprchalé, odešlé s časem mládí. Žil až do čtyřicátých let devatenáctého věku; starý, ale plný síly, a když už i jej energie opouštěla a zvolna přicházel o zrak, o zuby i život, nepřišel nikdy o svou stoickou sílu a schopnost žít a nebýt zlomen, ani nalomen, ani ohnut.

Takové časy jsou však v nedozírnu ve chvíli, kdy v boji proti Francouzům stojí Jeník v poli, za sebou plný oddíl granátníků, na křídle jägery, opodál jízdu a poblíž pěchotu. Po boku Colloreda, jenž se přišel poradit a dodat si naděje.

„Pane Jeníku, řekněte, že jsme zažili horší věci,“ prohodí Colloredo, zamračeně sledující obzor.

„Vzpomínáte, pane, jak jsme na míle od Bělehradu bojovali a neměli ani jízdu?“

„A vyhráli jsme,“ kývne Colloredo hlavou.

Pozvednou naládované pušky. Mladší vojáci tají dech, starší už to znají. Všem dodává jistotu dril, pevně rozkročený Jeník a Colloredo plamenně hledící vstříc šikům nepřítele.

„Měl jsem to v Bělehradu rád,“ řekne Colloredo mimoděk.

„I já,“ skoro zašeptá Jeník a vzpomene si najednou na mnoho věcí, ale pak už je zas v současnosti, minulost i budoucnost jsou v husté mlze, a jediné co platí, je taktika a vůle.

„Víte, co bych si dal? Kávu,“ zamručí Colloredo, než odejde k jägerům. „Jen hořkou. Bez mléka.“

Jeník se za ním dívá a pak zvedne ruku. Prý hořkou… Ušklíbne se, vydá povel, zaburácí pušky a jednotku zahalí dým. Vojáci se točí. Kdo vystřelil, láduje; kdo má naládováno, střílí. Nadechne se k dalšímu rozkazu a musí zas ušklíbnout, vlastně spíš pousmát, jak je rád, že má přítele, jakým je Colloredo, jak je rád, že za ním stojí granátníci, jak je rád, že žije.

„Palba dle uvážení!“