Boj dvou částí ve mně.

Zima, studená podlaha, prázdná láhev rumu, stejně prázdná jako místnost, ve které žila, stejně smutná, bez lesku, jako její oči.
Olora se už tak dlouho neprocházela po ulici utopené v ranní záři, v paprscích, co jiskřily a rozveselovaly její duši. Teď už nevycházela ze své cely, svět byl pro ni tolik těžký, tak složitý, tak neuvěřitelně krutý…
Tušila, že venku pokrývá půdu sníh, i když neměla ve svém vězení okna, cítila to zvláštní mrazení, co se člověku zaryje do srdce, když venku zuří bílá čarodějnice. Nevnímala čas, neexistoval pro ni, nebyl den, nebyla noc, jen ona a zrcadlo. Tolikrát před ním sedávala a ptala se a mluvila se svým odrazem, nikdy se nedočkala odpovědi. Dnes už odpovědi nehledá. Leží tiše na tvrdé podlaze, nehýbe se, ale žije, přežívá.
Zvedá se, přistupuje k starému zrcadlu v dřevěném rámu, v očích tisíce otázek, tisíce střípku strachu. Vlasy, kdysi lány zlata dnes zplihle lemují tvar obličeje, rozpraskané rty, povadlé líce… „Žiju ještě?“ Opět se ptá, dívám se jí do těch očí beznaděje, ale nemůžu odpovědět, nemůžu udělat nic, jen sledovat, jak mizí, jak se ztrácí její zář. „No tak, jsem ještě?“ srší vzteky, kdybych tak mohla něco říct, kdybych jí tak mohla povědět, že není sama, nemůžu, nemůžu nic… „Proč neodpovídáš?“ Rána do zrcadla, ale oči zůstávají suché, snad už ani neumí plakat. Chci ti pomoct, jak ti to mám ukázat, když ty jsi já a já jsem ty. „Nechci už žít, slyšíš?“ Ano slyším, slyším, ale ty musíš žít, jsi nadějí v tomhle divném světě, bez tebe nebudu já, nebude nic. Tak si vzpomeň na východ slunce, tolik jsi ho milovala, kam se poděla ta síla a víra, s kterou jsi na něj hledívala, Oloro?...O co se to vlastně snažím, stejně mě neslyšíš, ani nevíš, že existuji. Nevíš, co je na druhé straně, netušíš, jenže proč se stále ptáš, když nevěříš, třeba by stačilo jen malinko doufat, snít, věřit, tak se prober, chci se zase smát, vzpomínáš ještě jak jsme se uměli smát, když ses ráno podívala do zrcadla? Vím, že ještě neumřel ten bezstarostný smích, je někde v nás, možná hluboko, ale je. „Tak už mi odpověz, nic jiného nežádám, prosím!“ Nejde to musíš věřit „Sundám tě z té zdi, nechci se na tebe už dívat, hnusíš se mi!“ Nedělej to Oloro, nedělej, zkus doufat. Naděje, touha, sny, copak ti to už nic neříká? Nevěřím tomu, nechci.
Zrcadlo leží na truchlící zemi. Olora na něj položila hlavu…Spíš? No tak, věř ve mně, vrať se, jedna slza, jeden vzlyk, vzpomínka, cokoli…Slza začala zlehka stékat po tváři než dopadla na studené zrcadlo…Hladím ji po vlasech, cítí mě? Ví o mně?... Ohromná rána, jako když zuří nebe. Díra ve zdi, divný jas, slunce, východ slunce a střepy řežou do holých nohou.