Romantický příběh o blížící se smrti...

Svázali mne. Jen tak, bez zeptání. Bez kousku lítosti. Žádné výčitky. Strach. Chtěl bych být sluncem. Jistota, že druhý den vyjdu zas, že rozpustím i ty nejhustější mraky. Být sluncem každého z nás. Být čistou energií neznající závist. Nenávist, vždyť jsou to takové hlouposti. Koukněte se na slunce, na hvězdy, na koupající se štěně. Myslíte na cokoli, ale závist v nich nevidíte. Jen tu vaši. Zase. I já závidím, i oni závidí. Závidím dobro. Závidím i tomu štěněti. Ostatní také závidí. Jenže taky nenávidí. I mě.

Chci být tak daleko, jako slunce. Tak daleko, že na mě nikdo nedosáhne a blízko, abych mohl všem dávat nový den. Hezký a prosvětlený. Nedokáži to. Musel bych mít sekvojové nohy a hlavu na špagátě. Tahal bych ji nahoru, a pouštěl zase dolů. Co se divíte? Proč bych nemohl mít uvázanou hlavu na špagátě stejně, jako jsou teď mé ruce. Jsou tak chladné a orosené potem. Tráva je zrána taky smutná. Ale pak vyjde slunce a všechno neštěstí noci se vypaří. Na mou rosu si nepočká žádná oranžová koule, ani hlava na špagátu, ale teplo kremačních pecí.

Svázali mne. Viděli mne, cítili. Kde je soucit? Cítím se jako blecha, která si šťastně skotačila v lese dlouhých brček, dokud její domov někdo nevykácel. Oni jsou ke mně sobečtí stejně jako k bleše, přitom nemusí. Blecha taky být smutná nemusí. Ale je. Já taky. Jsem v roli blechy. Malé a bezbranné.

Vždy jsem dával ostatním kousek mě. Rozdával se na všechny strany. K čemu to, když všechny mé kousky hnijí? Vždyť ony nemají rády samotu, potřebují taky trochu vody. Kde jsou všechny mé kousky? Kéž by se všechny sešly a popovídaly si se mnou. Daly mi sílu. Sdílím kousky mě s ostatními, ale ostatní je nesdílejí nazpátek. Dobří holubi se vracejí. A když je zavřeli do klece?

Jak mám vysvětlit těm, které mám rád, že už jim nemůžu říct ahoj, měj se hezky? Svázali mne, vědí vše a hloupé jim to není. Zavřeli štěně a jeho maminka ho stále hledá. Ale nenajde. Copak to nikomu nedochází?

Už nemůžu na nic myslet. Jsem unavený. Ležím se svázanýma rukama a nade mnou se houpe něco velkého a studeného. Jako ruce. Už se mi nic nechce. Nic nejde jako dřív, lehce. Šlápl jsem vedle a past sklapla. Svázali mne a mašina se zapla. Kýve se kýve, pomalu klesá. Skřípe a šustí, zvuky to lesa. Vzpomínám, jak jsem chytal luční koníky. Občas jsem nějakému urval nohu. Ale skákal dál. Nadšení. Skáče! Ale pak vzpomněl jsem na rodiče – vžij se do jeho role. Tu pomyslil jsem – co když pláče? A hned zase začal ho litovat. Tu nohu zpátky chtěl nějak přidělat. Ale nešlo to už. To co je nade mnou, určitě mě roztrhá. Ale vzpomene si to na to, že by mělo litovat? Bude chtít někdo vrátit čas zpět? A řekne si, ach, jak nelítostný je svět. Nebo bude lovit dál a zase utrhne někomu nohu…

Blíží se to ke mně. Ale nechce se sblížit. Chce mě to zničit. Jak bych si s tím rád promluvil. Na co asi myslí to obří kyvadlo. Blíží se ke mně, ale nic neříká.

Říkám, stále říkám. Cožpak ty mě neslyšíš? Nechci zabíjet. Jen jsem stejně svázané, jako tvé ruce. Houpu se, ohýbám v kloubu, je to můj život, neberu to jako chloubu. Líce mám červené. Není to rtěnka. Krev jiných, škoda jich, chudák ta stařenka. Těžko je mluvit s tím, koho zas zabiji. No tak, proč mě nikdo nepřelstí? Ty jsi v pasti. Já však ve větší, tobě muka po chvíli skončí… Ale já zase budu třít o cizí slzy. Už brzy. Už brzy.

Vzpomínám, když jsem byl ještě malé dítě, míval jsem sny, nikdy netvářil mrzutě. Vše bylo cizí. Nekonečné. Ach, i ten život, jenže dnes končí. Skončí. Já nepochopil důvod. Ty snad ano? Kyvadlo, dýchat už nemohu. Ten někdo nahoře zavřel mou závoru. Nemohu. Cítím. Jenže už nevěřím. Chci skončit příměřím. Ach jo. Tak už řekněte konec. Raději zabiju se sám. Už nemohu. Už nikdy si nezazpívám, nikdy neprohrábnu její vlasy. Tehdy poprvé má duše klekla si. Sbohem, ahoj. Mějte se hezky.

***

Jsem sluncem každého z vás. A už si klidně můžu tahat hlavu za špagát. Není moje, tak co.. Mé tělo není mým tělem. Jsem svůj.