Stál jsem na mýtině, stále zaskočen dokonalou změnou prostředí, a přede mnou se otevíral vchod do lesa, jenž jsem neznal. Strach z majestátnosti stromů, které obcházely les jako kamenná zeď, mě držel zpátky, ale zvídavost ho přemohla. Pomalu jsem kráčel dovnitř. Hlavou jsem nepřetržitě kmital na všechny strany, abych se přesvědčil o svém bezpečí. Když jsem se konečně ohlédl i za sebe, vchod už byl daleko za mnou.

Pocit neklidu nahradila úleva. Nyní jsem měl čas zabývat se krásou lesa. Upíral jsem zrak ke stromům, jež dosahovaly nedozírných výšin, a k jejich korunám, které se k sobě shýbaly tak, že znemožňovaly Slunci vstoupit. Paprsky si však našly cestu a prosvěcovaly komnaty lesa zlatavým světlem. Zrnka prachu se v záři proměňovala v malinkaté hvězdy. Pomalu jsem poletoval po lesních hvězdách až se můj zrak zastavil u cizí osoby.

Byla to dívka. Oděna jednoduchým šatem, v zelené kápi a plášti, běhala bosá po lese. Čířila z ní nevídaná energie, která se odrážela na okolním prostředí. S jejím veselím les stále více ožíval a nabýval barev. Zatemnělé odstíny kaštanových stromů nahradila jasná zeleň jako po příchodu jara. Prostory mezi kůrami stromů se přestaly schovávat ve tmě a odhalily své květinové zahrady. Tam, kde předtím pás temnoty odrazoval od cesty, se táhl klidný potůček ústící v jezírku nedaleko od pramene. Jak les postupně nabíral života, jeho zvířecí obyvatelé zahodili svou plachost a hnali se ke svým oblíbeným místům nebo za dívkou.

Její smích vábil i mne. Zatoužil jsem stát se součástí lesa, který se jí zdál být tak blízký. Přál jsem si být tou zemí, po které kráčela, nebo těmi stromy, jež hladila s takovou láskou, jako by je chtěla políbit. I když byla zahalena, pohyby jejího těla a vlnění pláště prozrazovaly její křivky. Měla silné, štíhlé nohy odpovídající jejím kulatým bokům, které zúženě přecházely v trup. Objem zdravého, krásně vypadajícího těla dodávala její nevýrazná ale pevná ňadra. Ruce měla štíhlé a obratné.

Způsob, jakým si hladila poddajná zvířátka, ze kterého přecházela v tanec radosti přispíval k její nadměrné eleganci. V onom rozvášněném tanci se stále víc a víc přibližovala ke mně. Najednou na mě upřela svůj pohled. Viděla mě? V mém nitru se smísil pocit strachu s nadšením. Skutečně šla přímo ke mně. Poslušně jsem čekal, co bude dál.

Když došla ke mně, odhalila kapuci. Měla dlouhé roztřepené vlasy ohnivé barvy. I její oči plály jako oheň, ale měly zelenou barvu. Její líbeznou tvář završoval sladký úsměv sametových rtů. Dívka ke mně vzhlédla. „Ahoj, já jsem Zajda.“ Než jsem jí na to stačil jakkoli odpovědět, chytla mne za ruku a v běhu mě táhla hlouběji do lesa. Zastavili jsme se u mohutného stromu, který byl sice nižší než ostatní, ale budil zvláštní respekt. Kolem něj rostly keře se sladkými lesními plody. Nepřítomnost lesních savců nahradily mraky motýlů. „Tohle místo mám moc ráda.“ ohlédla se za mnou Zajda. Začala obírat lesní plody. Stále jsem ze sebe nedostal jediné slovo. Plody vypadaly lákavě, ale netroufl jsem si obírat spolu s ní. „Prosím, ochutnej je. Jsou božské.“ vybídla mě. Přikývl jsem na znamení souhlasu. Chutnaly skutečně sladce. Když Zajda dojedla, začala se honit za motýly a vesele se přitom smála. Tentokrát mi však nepřipadala jako lesní bohyně. Její hrátky až hraničily s dětskou ztřeštěností. Dovtípil jsem si, že patří k těm lidem, jenž hodlají každý den prožít naplno bez maskování svých pocitů. Že tahle její dětskost jí ještě více přidává na půvabu.

„Poběž za mnou!“ vykřikla znenadání a rozběhla se zpět směrem k jezírku. S radostí jsem ji následoval. Zastavila se u lesního jezírka. Světlo se v něm hromadilo a ztrácelo se na dně. Na jeho hladinu dopadaly květy nad ním nakloněných stromů a propůjčovaly mu své rajské aroma plné nejbarevnějších vůní. Zajda zahodila plášť s kápí a přiklonila se k jezírku, v němž se odrážela její krása. Chvíli se tak nechala unášet velkolepostí zrcadlové hladiny, která se táhla do hloubi lesa. Vstala. Zahleděla se do korun stromů. „Není tohle místo nádherné?“ promluvila na mě, ale stále vzhlížela k nebi. Měl jsem ten dojem, že dívka mě sebou tahá jen proto, aby měla s kým sdílet krásu tohoto místa. Celého lesa. A mně to v žádném případě nevadilo.

Zajda odstoupila dál od jezírka, poklekla a začala se modlit. Poprvé jsem si na její tváři všiml vážného výrazu. Modlila se k Duchu lesa. Opět vstala. „Ty jsi ještě tady?“ Její překvapení ještě více překvapilo mě. Copak nechtěla, abych ji doprovázel? „Měl bys už odejít, udělej to prosím.“ V jejím hlase znělo zoufalství. I když jsem ji nechtěl nechat samotnou, její naléhání mě přesvědčilo. Pomyšlení na to, že už nikdy takovou krásu nepoznám mě mučilo, ale začal jsem pociťovat naléhavost svého odchodu. Musím rychle z lesa.

Les ztichl. Kolem mě proběhla vánice. Dívčiny vlasy vzplály ve větru. Les se opět vracel ke spánku. Barvy se ztrácely a světlo také. Zajda zavřela oči a ruce spojené v dlaních přiložila k ústům. Ztracené světlo nahradilo světlo nové. Paprsky se ustálily do červánkové záře. Les budil dojmem požáru. Zajda vztyčila ruce k nebi. Zdánlivý požár se počal měnit ve skutečný. Plamenná aura ovládla celý les. Posvátný oheň hořel tak intenzivně, že nepropouštěl žádný obraz. Spěchal jsem k místu, kterým jsem přišel. Plameny se za mnou hnaly jako hadi za kořistí. Konečně! Východ byl na dohled a žádná překážka mi nebránila v cestě. Konečně jsem byl venku z hořící pasti.

S hrůzou jsem pozoroval, jak plameny polykají les. Když však oheň dohořel, nevěřil jsem svým vlastním očím. Stromy se stále tyčily do nebeských výšin a obklopovaly přírodní pevnost. Les byl ještě krásnější než předtím. Z obdivu mě vyrušil hluboký zvuk. Ze samého středu lesa se vznesl k mrakům obrovský opeřenec. Byl to majestátný pták Fénix. Dlouhé ocasní peří za ním vlálo jako duha. Z těla mu šlehaly menší jiskry a ozdobovaly ho zářivou aurou. Silně mávl křídly planoucími ohněm a zmizel v neznámu. I jeho oči plály jako oheň, ale měly zelenou barvu.