.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červenec  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     

 .: Online
Stránku si právě čte 9 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Cínový důl

Histes - Povídky - 01. 12. 2005 - 1314 přečtení

26284892.thl_1.jpgPoslední povídka, kterou jsem napsal před dvěma lety. Zkuste si představit, že děti neznají počítače, scházejí se venku a mají své sny. Možná reálnější než dnes.

"Jak daleko to ještě je?"
"Asi jednu míli"
"A kam že to jdem?"
"Kolikrát to ještě budu říkat. Do cínového dolu," odpoví nejchytřejší Člen a zároveň vůdce naší skupiny.
"A my budeme kopat, že?"
"No jistě, co asi jiného."
"Budem vyrábět cínové tyčinky pro klempíře. Mužem na tom značně vydělat," seznamuje nás vůdce s plánem.
"Nejdřív však musíme vykopat trochu cínovce. Dneska je to jen na zkoušku. Musíme si všechno teprve takzvaně
očichat. Jsme Jako slepci na křižovatce. Potřebujeme se naučit rozvázat šátek, aby nás nepřejelo auto."
"A proč v tom dole dneska nikdo netěží?" ptá se zvídavý Redis.
"To je dobrá otázka," setře si kapku deště na čele a pokračuje: "Říká se, že horníci opustili důl asi před 80 lety
kvůli ničivým povodním. Začala se sesouvat půda a s tím se zasypaly i některé štoly. Ale co mělo spadnout, to už
spadlo. Dnes nám nehrozí téměř žádné nebezpečí.
Konec řečí, tady máte hornická kladiva," podal nám všem takové zmenšeniny krumpáčů a odkryl vchod do dolu
porostlý ostružinami.

"Prší. Ještě že už jsme uvnitř"
Připadali jsme si jako lidoopi v jeskyni. Ten krásný pocit bezpečí. Venku prší a tady sucho. Vypadali jsme jako
staříci, když jsme se shýbali nad nízkým stropem.
"Trochu se tu porozhlédneme," velí náš bos.
Vzali jsme baterku a kráčeli do temných hlubin desítky let nenavštívených. Trochu jsme se báli, co je tam dál,
kam baterka nedohlédne. Neztratíme se? Žádný provázek za sebou netaháme. Co když se někam propadnem a
zemřeme tu hlady. Nebo tu žijí divoká zvířata, dosud neznámá. Ukousnou nám ruce, nohy a pochutnají si na
našem slaďoučkém srdci. Rozervou naše vnitřnosti svými trháky ostrými jako břitvy. Nakonec na nás nalezou ty
příšerné zelenobronzové tlusté mouchy a nakladou do nás vajíčka. Z nich se vylíhnou larvy, které nás postupně
zkonzumují na kost. Pak přijdou mravenci, kteří si postaví mraveniště na naší hlavě, kterou zakonzervují
kyselinou mravenčí. Naše hlava bude trvalým zdrojem jejich výživy" teda až do té doby, než z ní nezbude lebka.
I přes tato nebezpečí nás zvědavost táhla dál a dál. Náš obzor byl vymezen pouze do malého kruhu světla
baterky.

Najednou se ozval výkřik. Tereza zděšením upadla. Na zemi ležela kostra s kahanem v ruce - v kosti. "Nějaký
chcíplý horník," povídá vůdce Regan. "A hele, co to tady máme. Že se ten horník jednoduše opil," řekl Regan,
když pozřel lahvinku vedle kostlivce. Tereza, probouzející se z tvrdého spánku, se na láhev zádívala: "Kdepak
Rum ale zpráva." Rozbili jsme láhev. A Vytáhli listinu. "To si počtem." "No to si teda počtem, když je to v
němčině," namítá Redis. "Klídek, já jsem chodil do kurzu němčiny. Du becalst a dál to nejde přečíst. To znamená
zaplatíš. Ale za co zaplatíš? ............... .Už to mám. Zaplatíš svým životem návštěvu dolu." V tu chvíli proběhl
všem mráz po zádech. Vzpomněli jsme si na svou rodinu, na problémy, které se teď zdály absurdní a dál jsme vzpomínat nemohli, protože..... "Začnem kopat. Potřebujem pár vzorků zdejšího ložiska cínovce. Jedem
jedem......... do práce............. pohyb." Po celém dole se rozléhalo bouchání kladívek. Zvuk se nesl do všech
chodeb a pak se zase vracel. Strašidelnější hall efekt jsme nikdy neslyšeli. Bylo to jako v dílně Satanově.
"Teď nato přitlačím," povídá Press a chystá se udělat díru do stěny.
Prásk. "Co to syčí?"
"Já nevím, ale začínám se dusit.“
"Z té díry, co udělal Press, uniká nějaký plyn," volá Regan.
"Je jedovatý?"
"Kdyby byl jedovatý, bylo by dávno po nás. Horší je spíš to, že vytlačuje kyslík!'
"A co hodláš dělat?"
"Ten plyn je asi lehčí než vzduch, takže bychom se mohli dostat k východu spodní částí chodby," povídá Regan.
"No dobře, ale co to znamená?"
"To znamená, že se budem plížit po zemi."

19132251.thw.jpg

Venku stále víc pršelo. Voda začala protékat do dolu.
Bolela nás příšerně hlava, sotva jsme lapali po dechu. Kyslíku bylo stále míň a vody čím dál více. Každý myslel
jen na svou záchranu. Byli jsme psychicky na dně. Pospíchali jsme, jak nejvíc jen to šlo. Voda začala Červenat od
krve z našich rukou a nohou sedřených o ostrou podlahu. Shnilé podpěry nemohly udržet strop.
"Už vidím východ" zvolal Redis. Sláva. Už jsme si málem oddychli než spadla část stropu, která zavalila
chodbu.
"Tak teď už jsme v koncích."
"Je to tvoje vina Regane, za všechno můžeš ty a ten tvůj nápad s cínem.“
"Tys nás do toho zatáh. Co podle tebe budeme dělat?"
"Musíte mi i nadále věřit. A Poslouchat mě. Každou skupinu musí někdo vést." Povídá Regan
"Tobě a věřit? A potomhle? Tak na to zapomeň."

I vůdce, kterého jsme nikdy neviděli brečet, se rozplakal. Zemřeme tak mladí kvůli chtivosti po penězích nebo se nějakým zázrakem dožijeme uctivého věku. Chybami se člověk učí, ale k čemu by nám byla tato zkušenost, kdybychom ji nemohli uplatnit. Ne, my nemůžeme zemřít. My se ještě máme co učit, poznávat. Možná, že za tyto chvíle poznání nebezpečí budeme jednou děkovat.

"Proboha, teď se přeci nebudeme hádat," povídá Redis, jediný, kterého neopustil rozum," Vy jste snad Chytli ponorkovou nemoc. Tím, že se tady budem hádat nic nevyřešíme. Musíme přijít na to, jak se odsud dostat, "Tak to mi řekni jak?" Ptá se nevěřícně Tereza.

"Když tady tak prosakuje voda, tak asi kousek nad námi je povrch zemský. Cožpak jste si neuvědomili, že jsme pár metrů od východu? Musíme se prokopat ven přes strop. Když se tak na něj dívám, bude to hračka. Je jílovitý. Naprosto vyčerpaní a unavení jsme kopali. Hnala nás jen síla touhy přežít.

Ve chvílí, kdy už se nám zdálo, že je s námi konec, řekl Press: " A teď na to přitlačím." Rozmáchl se a poslední svou silou udeřil do stropu. Světlo! Světlo! Všichni jásali skákali a radovali se. Jak je ten svět krásný. "Od teďka si budu mnohem víc vážit života a budu se snažit ho prožít - naplno a ne přežít!" zvolal Redis na celý kraj - nebo ráj?


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
K tomtu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!    Přidej komentář

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz