O jedné opuštěné bříze uprostřed pastviny...

Den za dnem, noc za nocí,
krátí se neustále její čas.
Kdo přijde jí pomoci,
kdo rozveselí ji zas?

Tam uprostřed pastviny,
čeká na veselý smích,
ale němé jsou rostliny,
v zimě pokryje je sníh.

Za ta léta strádání,
zvykla si na posměšná slova,
ukončila beznadějné hledání,
už není pro ni láska, není zloba.

Když šumí její duše,
pláče znova, ale věří snům.
Nestojí jen tak hluše,
naslouchá zpěvu dnů.

I když pláče, stále doufá,
že jednou uslyší smích zamilovaný,
i přesto, že vítr fouká,
stále doufá v zamilování…