Odpoledne přišla mamka do mého pokoje, uviděla hrozný nepořádek, ale nevynadala mi, ani nechtěla abych uklidila, jen se usmála a řekla: „Vím, že to máš teď těžké“

Všude leží sešity a učebnice, tak jak jsem je vytáhla z aktovky. Na židli dva mé oblíbené svetry a staré džíny, včera jsem v nich byla venku, schované pod židlí se choulí moje staré boty, které už nikdy neobuji, tolik jsme spolu zažili, nikdy se s nimi nedokážu rozloučit, přes léto jsem z nich vyrostla.

Můj pohled spočinul na stole, pod hromadou věcí není skoro vidět, pokojovka na něm pomalu uvadá, stejně jako já. V létě ještě kvetla, ale teď je zima, všude, uvnitř všeho, jakoby už nikdy nemělo být teplo. Ani ta blbá lampička už nesvítí, zrovna včera praskla žárovka, vždycky sledovala to, co píšu, už to nikdy neuvidí, nikdy, i po té ubohé žárovce se mi stýská. Proč? Vždyť je to jedno, koupím si novou, svítit bude stejně, nerozeznám ji od té staré, ale už to nebude ta trpělivá, hřejivá žárovka, co znala všechny mé sny. To jen ona věděla, že když je mi zle, čtu si text písničky: Šaškovo počmárání. Prý: Ještě se dovedem smát!  Ale kdo ví... Už mi na tom nezáleží, ať klidně zmizí ta pitomá show.

Teď sedím na posteli, už se ani nesnažím ji ustlat. Večer do ní ulehnu s plyšákem, co mám už od 3. třídy a ráno se probudím s 6. dílem Harryho Pottera na nose. Jo, ten se má, žije si v jiném světě, tam vítězí dobro, aspoň zatím. Nebo třeba Sofiin svět: Když zjistila, že je postava z knížky, taky se dokázala dostat pryč a žít pro východ slunce, tohle mi nejde, ani nepůjde. Nemůžu pro okamžik, ani z okamžiku, kdybych mohla, všechno by bylo o tolik jednodušší. Jak jim všem závidím, i Broučkovi a Berušce, za to jak se měli rádi, i Pipi, která si uměla tak fantasticky hrát. Co umím já? Pár akordů na kytaru, která sama čeká v koutě a každou chvíli na ni usedá prach. Je mi tak podobná, taky pořád sedím v koutě a sama, asi se tam nikomu nechce. Proč by taky mělo? Nakonec budu muset zase vstát a rozhlídnout se, třeba bude zase všechno v pořádku.

Chtěla jsem uklidit, ale nejde to. Asi bude něco na tom, že to, co máme v hlavě, jak se cítíme, se projeví v našem pokoji. Jak to vypadá u mě? Jedním slovem: zmatek!