Projeví se naprosto nečekaně i v tu nejnevhodnější chvíli.

Kolik lidí se s tímhle fenoménem setkalo. Kráčíte si takhle ulicí, myšlenkami bůhvíkde a  nebo myslíte na to, co dřív uděláte doma. Samozřejmě po tom, co si odbudete své povinnosti, jako vyjít se psem a nebo dojít pro nákup. Myšlenky se jen tak obracejí v hlavě a najednou, téměř s mrazením v zádech, si uvědomíte, že se na vás někdo dívá.

Upřeným, neuhýbajícím pohledem. Kouknete do těch očí, a vůbec se vám nechce odejít. Připadá vám, že toho člověka znáte, že jeho vlnící se koutky stáčející se do úsměvu znáte víc, než své vlastní.  A pak se rozlehne řezavý hlas:“ Emile, kam zase civíš? Dones mi tu kabelu!“ Muž sebou vylekaně škubne, jako by se probral ze snu a se zahanbeně sklopenou hlavou spěchá za podrážděnou blondýnou.

A ve vás zůstává ten pocit, tak zmateně těkající, tak niterně bodavý, o právě utrpěvší ztrátě!