V pětidílném seriálu se dočtete zápisky vzpomínek na ozdravné pobyty ve druhé a třetí třídě, které jsem sepsal ve čtvrté třídě. Po letech jsem si je četl, a smál se v jednom kuse, jakým způsobem jsem to před mnoha lety pojal. Zavzpomínejte na zlaté školní časy... (Publikováno bez úprav)

Chodili jsme do druhé třídy a náš pan třídní učitel Jan Vícha napsal na tabuli tento text:
10.11. se jede na školu v přírodě na Malou Morávku. Cena 1000 Kč i s jídlem. Sraz v 8 hodin před školou.
Všichni jsme se radovali, že někam pojedeme. Üplynulo to jako voda a znenadání jsme stáli před autobusem. Byly tam dva. Jeden vypadal, jako kdyby ho právě vytáhli ze šrotu. Motor mu rachotil, ze všech stran rezavý... Ale za to ten druhý... Motor krásně klapal, všechna okna měla kouřová skla, měkká sedadla s opěrkou, každý by měl svůj větráček a světlo. Prostě hotovvé pošusňáníčko. Měli jsme strach, že nás posadí to toho šroťáku.
Za chvíli pan učitel řekl: "Nastupte si!" A ukázal na dveře toho bezvadného autobusu. Všichni jsme se tlačili do dveří, že dovnitř se nedostal skoro nikdo. Tady šlo o místa vzadu a taky ta u okna. Když jsme se nasoukali dovnitř, konečně jsme se rozjeli a velebně usadili. Neustále nás lákaly čudlíky nad námi, které sloužili k ovládání větráku a světla. Šlo slyšet jen samé cvak cvaky cvak a to už se náš učitel naštval. Zařval TICHO!!! a hned byl klid. Já jsem se zamotal do závěsu, abych lépe usnul.

Najednou jsem zaslechl, jak Byrtus tvrdí, že Malá Morávka je 80km od Hradce. To jsem trochu zbystřel a odseknul jsem: „Ne, je to 50 km!“ A on: „Si nějak věříš, ne? Je to 80 km.“ „Náhodou, já tam jezdím každý rok, a to už o tří let, proto moc dobře vím, že cesta je dlouhá PA—DE—SÁT KÁ—EM.

Mezitím co jsem se v kuse hádal, jsme dorazili na místo. Je to velká chata postavená továrnou BRANO pro své zaměstnance. U vchodu nás přivítal menší plešatý pán, který byl správcem chaty.

Uvnitř nám rozdělili pokoje. Bydlel jsem s Jakubem, Alešem, Gebauerem, Milanem a s Březinou. Sotva jsme si na zem položili své bágly, řekl nám pan učitel, ať si povlečeme peřiny, a že až se k nám vrátí, musíme mít vše povlečeno a pěkně ustláno. „Ten, kdo by tak neučinil, mohlo by se mu něco stát,“  zdůraznil přísný kantor. V našem pokoji neuměl povléct peřinu skoro nikdo až na mě. Pravda, nedělal jsem to zrovna dobrým způsobem, ale šlo to jakž takž .

Tenkrát jsem povlékal peřinu poprvé, proto trochu nedokonale. Nakonec jsem povlékl peřiny skoro od všech. Nebyli schopni povlékat. Všichni mě strašně prosili, abych jim je povlékl, protože měli strach z pana učitele Víchy.

Můj způsob povlékání:
1. smuchlám peřinu a hodím ji do povleku
2. vlezu dovnitř a najdu rohy peřiny
3. rohy umístím na správná místa
4. zjistím, že jsem dal rohy špatně
5. rohy dám opět – teď už správně – na správná místa
6. hotovo

Najednou slyšíme dunění rozléhající se po celé chatě. Vyjdeme se z našeho pokoje podívat, co se děje a div nás všichni nepřeválcovali, než jsme se dozvěděli, že se jde na objed v přízemí naproti společenské místnosti.  Tam jsme si sedli společně u stolu Až jsme se stišili s celou třídou, pověděl nám správce o chodu chaty, který říká nejméně deset let stále úplně stejně. Až jej dokončil, poobědvali jsme a šli ven na pozemek naší chaty. Jsou tam bezva houpačky, železná trubka pro šplhání, auto s opravdovým volantem a různé průlezky (dnes vše zakázáno a zrušeno kvůli norem EU). Největší fronta byla vždy u houpaček  Až jsme si dosti pohráli, dopravili jsme se na večeři  a večerka byla o půl deváté. Teď jsem vám pověděl věci důležité pro pokračování.

Po večerce jsme šli spát a já začal číst o tom, jak maxipes Fík řídil auto. Pan učitel k nám vešel do pokoje a řekl, abychom přestali mluvit. Chvíli bylo ticho a poté jsme zase začali číst: „Fíka zastavili policajti a řekli mu, aby jim ukázal řidičský průkaz. Fík říká, že nemá. Tak občanský. Taky nemám. Tak co vlastně máte? A Fík na to: Já? Blechy.“ A to přišla paní učitelka střižíková a říká: „Tak bude tady ticho?“ My jsme nic neřekli a tvářili jsme se, jako bychom nic neudělali. Předváděli jsme, že spíme. Nakonec jsme toho radši nechali.

Každý den jsem vyprávěl pohádku o trabantíkovi. Jediný děj v ní byl, že jede trabant a pořád mu něco upadává. I když tak primitivní vyprávění, všichni se tomu smáli.

Vždy po obědě byl odpolední klid, a my jsme dělali všechno možné kromě toho, co jsme dělat měli – spát. Jednou se nám stala taková příhoda. Kuba s Milanem si házeli s nějakým plyšákem a ten zavadil o světlo. Jeho kryt byl celý nakřivo a hrozilo, že spadne. Rozhodli jsme se, že jej raději sundáme. Už jsem se postavil na stůl, že vezmu kryt a postavím jej na stůl, najednou mi sám spadl do ruk, takže bylo štěstí, že se nerozbil. Řekli jsme to správci a ten nás pochválil za hrdinský čin. Prý by bylo moc špatné, kdyby se světlo rozbilo. Už se ale nedozvěděl, že v tom má prsty Jakub.