Nemoc bývá u mnohých věrnou společnicí, nevítanou!

Ještě za tmy,
kdy svítání se v dálce jen náznakem rodí,
uťaté jsou sny,
a ruka rozmrzele do kouta budík hodí,
bolest se drží, je ti věrnou společnicí,
ani útěchu tvým směrem, nikdo nechce říci...

V tom čase těla trýzně,
léky zapít kávou,
s pocitem svazující žízně,
jak prohnat kulku hlavou,
kdy jen na tě, nevraživě civí svět
a ty už nechceš jiným závidět...

S trpkostí vnímáš usměvavé tváře,
sám přitom padáš do hlubin,
obtěžkán nadějí, doufáš tiše, že
se nad tebou rozplyne ten stín
a v zítřcích dávno nečekaných,
v každém dobrém ránu,

zazní tvůj úlevný smích...