Bůh stvořil člověka k obrazu svému a dal lidem jeden velký dar – svobodnou volbu. Po staletí lidské existence však vždy vznikala náboženství, která lidem tuto volbu odebírala, náboženství, která hlásala a hlásají, že život je předurčen, že tento pozemský život je jen předehrou toho věčného...

O Bohu
Bůh stvořil vesmír, ve vesmíru galaxie, v každé z galaxií mnoho hvězd, okolo hvězd mnoho planet. Kolem hvězdy jménem Slunce stvořil devět planet. Na třetí z nich stvořil život...
Bůh stvořil člověka k obrazu svému a dal lidem jeden velký dar – svobodnou volbu. Po staletí lidské existence však vždy vznikala náboženství, která lidem tuto volbu odebírala, náboženství, která hlásala a hlásají, že život je předurčen, že tento pozemský život je jen předehrou toho věčného atd. V mnoha náboženstvích se zrodil mýtus trestajícího Boha, kterého se máme bát, protože on je na nebi a vše vidí a nepravosti trestá. A tento strach se v lidech zakořenil a brání jim poznávat Boha ve své skutečné podobě. Vždyť jen velmi malé procento lidí si dokáže představit netrestajícího Boha. A jak malé procento lidí v tohoto netrestajícího Boha věří? Proč?
Hřích (vina) a trest? Myšlenka hříchu je myšlenkou strachu. Strachu z toho, že udělám něco, co se Bohu nebude líbit a budu za to potrestán. Tento strach člověka omezuje, omezuje jeho základní dar, který mu jeho Stvořitel dal, dar svobodné volby. Ano jistě, mohu se vždy svobodně rozhodnout říkají tito lidé... Ale jaká je to svoboda, když věřím, že když se rozhodnu špatně, tak přijde trest. A navíc, kdo určuje jestli je mé rozhodnutí dobré či špatné?
Stvořitel? A na základě čeho? Kdyby Bůh nechtěl, abychom dělali věci, které naše duchovenstvo označilo za hříšné, nebylo by pro něj snazší nám nedát možnost hřešit?
Bůh nás stvořil k obrazu svému. Chtěl, abychom byli takoví, jací jsme. Myslíte, že nás stvořil za účelem toho, aby nás mohl trestat, když budeme dělat něco, co se u nelíbí? A je vůbec něco, co se Bohu nelíbí? Jsou hříchy?
Každý čin má svůj důsledek, akce a reakce... Sáhnu na plotnu, spálím se. Nesáhnu na plotnu, nespálím se. Trestá mě Bůh za to, že jsem na tu plotnu sáhl? Nebo je to jenom přírodní zákon, že všechno horké pálí? Podle mě neexistuje Boží trest, jen každý čin má svůj důsledek.

Osud a jeho ovlivnitelnost:
Věříte v osud nebo v podobné myšlenky, že náš život je předurčen? Já ne. Proč? Zkrátka se mi nechce uvěřit, že by mi někdo naplánoval život dopředu a já ho teď jen prožíval podle nějakého plánu. Navíc jaký by to mělo smysl? Když ráno ležím v posteli, jsem to já kdo se rozhodne vstát, když mi zazvoní budík, poté jsem to opět já, kdo se rozhodne, že se půjde umýt, nasnídat, nachystat si věci a poté „hurá“ do školy. Jsem to opět já, kdo ráno leží v posteli, zavoní budík a já po něm zlostně třísknu a spím dál. Patnáct minut před začátkem školy se mnou brácha třese a ptá se mně jestli máme na devět. S hrůzou si uvědomuji, že jsem zaspal, ve spěchu si oblíknu triko na ruby, čehož si vůbec nevšimnu, nestihám si udělat svačinu a utíkám do školy, kam přicházím o deset minut později... Byl to osud? Myslím, že ne.
Věřím, že tento můj pozemský život není jediný. Věřím, že má duše prožila již mnoho životů a ještě mnoho jich prožije. Proč? Aby se mohla vyvíjet. Proč nevěřím, že existuje jen jediný pozemský život, po kterém skončím buď v nebi, když se budu chovat podle Boží vůle, nebo v pekle, když se můj život nebude Bohu zamlouvat. Nevěřím, že existuje peklo, ale k tomu se dostanu až později, teď zpátky k minulým a budoucím životům. Jaký by měl smysl jediný život? Teďka žiji na zemi a podle toho, jak se tento jeden jediný život budu chovat, půjdu buď do nebe nebo do pekla? V to není žádná logika... Proč já jsem studentem gymnázia, netrpím hladem či jinými nedostatky, jsem zdravý a mám ten nejkrásnější dar, který jsem od Boha mohl dostat – mého andílka Haničku. A proč někteří lidé nemají střechu nad hlavou, mají hlad a jejich život je utrpením? Proč v Africe umírají tisíce lidí hlady, zatímco se v Americe lidé přežírají až je jich většina obézní? Na základě čeho nás Stvořitel stvořil pro náš jediný život, takovými jací jsme? Na základě čeho já hlady netrpím a jiný ano? Proč já jsem běloch a ne černoch či příslušník žluté rasy. Vždycky když přemýšlím nad tím, jak by to vypadalo, kdyby opravdu byl jen jediný život, napadne mě obrázek Boha, jak sedí na obláčku a velmi rychle luská prsty jedné ruky a druhou tahá karty z obrovského klobouku. Proč? Vždy když se je počato dítě, Bůh vytáhne kartu, na které je napsáno: milionář, žebrák, běloch, černoch, žebrák, učitel, zedník, politik atd. atd. atd. Takto, dílem náhody, nám Bůh určí, čím budeme a poté nám to dá lusknutím prstu do vínku. Chudák Bůh, představte si kolik životů je počato během jediné minuty, kolikrát tedy musí Bůh vylosovat kartu a poté lusknout, mě by bolely ruce. Navíc takovýto Bůh, by už neměl nic jiného na práci. To by si na sebe udělal hodně nepříjemný bič, nemyslíte? Navíc, těch karet by muselo být nekonečné množství, neboť život žádných dvou jedinců není stejný.
Věřím, že má duše úplně na začátku vznikla ze samotného Boha, stejně jako duše všech ostatních, všechny duše byly a jsou jeho součástí. Jenom si to neuvědomují a cílem jejich cesty je právě toto uvědomění, díky kterému se k Otci zase navrátíme. K tomu nám ovšem nemůže stačit jediný život. Na základě čeho se tedy narodím jako žebrák či milionář? Na základě výběru duše, která chce prožít danou zkušenost. Duše prožívá zkušenost prostřednictvím mysli a těla. Zdá se vám, že je to vůči tělu a mysli podraz? Že přeci mysl a tělo nemůže za to, že duše si chce něco prožít a oni kvůli ní musí trpět. Zajímavá myšlenka, která mě mnohokrát napadla, ale věřím, že tento svět, ve kterém žijeme, je naším výtvorem. Svět, ve kterém žijí někteří v přebytku a jiní v nedostatku je naším výtvorem. Svět, kterému vládnou peníze a druhou nejdůležitější věcí po penězích je moc. Tyto dva živli dávají vzniknout závisti, závist válkám, války hladu a smrti. Jsou to přirozené důsledky našich rozhodnutí, to není osud, to je reakce! Plotna pálí...
Žasnu nad postojem, který většina lidí zujímá k těmto problémům. Jak často slyším slova: „To se mně netýká“, „Já to stejně neovlivním“, „S tímhle já nic neudělám“ atd. Většina z těchto lidí si ani neuvědomuje, kolik lidí říká přesně to stejné. Kdyby všichni tito lidé řekli a věřili tomu, že to ovlivnit dokáží, svět by byl jiný. Jenže to vyžaduje změnu myšlení, do které se většině lidí vůbec nechce. „Začnu, až začne někdo jiný“ kolik lidí takto uvažuje neuvědomujíce si, že začít musí každý vždy od sebe. Rozhodnutí, která se týkají mne a která by mne mohla absolutně odlišit od ostatních, jsou obvykle rozhodnutí nejtěžší. Je snazší plavat po proudu než proti němu, ale co když ten proud teče nesprávným směrem? Budete plavat dále nesouhlasujíce? Já ne!
Kdybychom chtěli, máme prostředky k tomu, abychom skoncovali s hladem, válkami a vším, z čím bychom skoncovat chtěli. Kdybychom všechny peníze, které investujeme do vojenství a vývoje nových zbraní použili účelně, nebyl by hlad.

Boží vůle:
Když církevní hodnostáři říkají: „Konejte Boží vůli“ co tím myslí? Choďte do kostela, nehřešte, chovejte se slušně...?
Mému myšlení jaksi uniká smysl toho, že nás Stvořitel stvořil k obrazu svému, ale zároveň nám dal možnost hřešit. Co je to hřích?
Podle mě neexistuje hřích, neboť hříchem je chápáno něco, co se nelíbí Bohu a za co nás trestá. Myslím si, že pro Boha neexistuje nic se mu líbí či nelíbí, neexistuje pro něj dobré či zlé, lež a pravda. Toto jsou pojmy, které jsme si vytvořili my! Tak například lež a pravda jsou velice relativní pojmy. Já mohu říkat lež a přitom nelhat. Jak? Pravda je postoj, který zaujímá větší celek lidí k danému aspektu. Tak například ve středověku si velká většina lidí myslela, že Země je plochá, byla to jejich pravda, za kterou dokonce upalovali. A byla to pravda? Lhal Galieo? Nebo jen jeho pravda byla jiná. Často se stává, že skupina lidí zaujme postoj a poté se ho nechce vzdát a urputně si ho brání... Jistě existuje i lhaní, ale to je opět výtvorem člověka.
Dobro a zlo? Také relativní... Vždy musím uvézt vůči komu a pro koho. Můžu konat čin, který považuji za dobrý, ale na někoho může mýt právě tento můj dobrý čin špatný dopad a je tedy přirozené, že tento člověk ho bude považovat za zlý.
Co byste dělali, kdybyste mohli mít všechno, ale nic nepotřebovali? Myslím, že jedinou obrovskou vůli Boha je, abychom využívali daru, který nám dal – svobodné vůle, aniž by nám do našich rozhodnutí zasahoval, či nás za ně nějak trestal. To by nemělo význam, neboť by to ničilo samotnou podstatu svobodné volby.

Bůh – muž či žena:
Je to zajímavé, ale během lidské historie se jen velmi zřídka kdy objevovaly Bohyně, v monoteistických náboženstvích jako jediná Bohyně či v polyteistických náboženstvích jako nejvyšší z Bohů. Když nad tím uvažuji, nenapadá mě jediné monoteistické náboženství, kde by byla Bohyně. Jako příklad polyteistického náboženství mě napadá starověké Řecko a jeho Héra, ale ta byl jen manželkou nejvyššího Boha Dia.
Zajímavé nemyslíte? Ale proč tomu tak asi je? Myslím, že po většinu lidské existence jsem žili v patriarchální společnosti a tudíž jsme považovali za normální, že náš stvořitel je též mužského pohlaví. V této myšlence mě utvrzuje i to, že v pravěku, kdy převládal matriarchát, sice ještě nemůžeme mluvit o náboženství, ale nejčastějším kultem byl právě kut ženy, jakožto dárkyně života.
Já si však myslí, že Bůh není ani žena ani muž. Dle mého názoru je Bůh vším, tedy i mužem i ženou.
Nevýhodou je, že když Bůh příjme nějakou podobu, jejíž prostřednictvím promlouvá k lidem, tak mu lidstvo tuto podobu přisoudí, už na hodně dlouhou doby. Proto je lepší považovat za něco, čemuž nelze přiřadit jednu podobu, tedy ani pohlaví, ale slovo Bůh, které je mužského rodu, je tak zažité, že ho budu používat i nadále.

Peklo:
Existuje peklo? Myslím, že ne. Nevěřím na trest boží tudíž ani na peklo. Ovšem, kdybych na chvíli připustil, že existují hříchy a Bůh nás za ně trestá, nebylo by dostatečným trestem to, že mě nevezme k sobě na nebe? To mě musí posílat do pekla, kde se budu věčně smažit? A jaký to bude mít smysl? Není to jen plýtvání energie, vždyť to peklo musí někdo vytápět :-)