Úvaha nad vztahy a rozdíly mezi osobami opačného pohlaví... Pokud někdo nebude souhlasit, klidně se ozvěte.

Vždy, když jsem měla nějaké neshody se zástupci opačného pohlaví, pro nějakou, pro mne naprosto banální věc, vždy jsem se zamýšlela nad tím, co nám brání v tom, vzájemně si porozumět. Vždyť jsme lidé, co na tom, že jiného pohlaví. Během svého života, jsem pozorovala spoustu jedinců, jak žen tak i mužů, jak se chovají k sobě navzájem, i mezi sebou ve stejném pohlaví.
V podstatě už od počátku, kdy se člověk narodí, hned po určení pohlaví, je k němu odlišně přistupováno. Chlapci jsou oblékání do modrého, holčičky do růžového, těm se navíc, ať chtějí nebo nechtějí, propíchnou uši a navléknou náušničky. Chlapcům, jen co začnou trochu vnímat okolí, jsou nabídnuta ke hraní autíčka a pistolky, holčičky si pak hrají s panenkami a kočárky. Už od nejútlejšího dětství, je k nám přistupováno specificky, buď jako ke chlapci, nebo jako k dívce. Tímto je každému jedinci předepisovaná jeho role jako správného ženského a mužského chování, celým širokým sociálním okolím a kulturou. Novorozené dítě totiž není zdaleka psychosexuálně determinováno, ale je velmi přístupné sexuálnímu formování zvenčí. Vžívá se silně do role, kterou mu prostředí přisoudí. Schopnost psychosexuálního formování existuje hlavně ve velmi raném dětství, takže výchova, jak chlapce nebo dívky, jež probíhá v prvních třech letech života dítěte, mu dokáže na celý život “vtisknout” jeho psychickou pohlavní roli. Společnost výrazně určuje odlišné požadavky na ženy a na muže.
Každá jednotlivá holčička a každý chlapec dostávají svou podobu a tvar pod stálým nenápadným a většinou neuvědomělým tlakem okolí, v němž vyrůstají. Jsou vychovávání k tomu, aby zaujali správnou sexuální roli. Správné způsoby chování jsou obvykle odměňovány, kdežto jednání, které nevyhovuje, je mnoha způsoby trestáno, od nezájmu až po tělesné tresty. Takže nad každým dítětem se vznáší jako vzor, pro dívky sladce vypadající podoba princezny, v realističtějších rodinách třeba Britney Spears, Paris Hilton, pro chlapce tvrdá podoba válečníka, rytíře, v dnešní době zastoupený například  Jean Claude van Damme, Steven Segal a Sylvester Stallone.  Identifikace s ženstvím a mužstvím, probíhá celým dětstvím, zvláště pak od deseti let, kdy se  v období puberty vytvářejí druhotné pohlavní znaky, se děti intenzivně rozhlíží po svých vzorech, pro potřebný dotisk sexuální identity.  Dívky tak nabudou dojmu, že je nutno se krášlit a chlapci zase budou posilovat pro získání svalů.

Tímto vám nechci vnutit myšlenku, že muž a žena se vyvíjejí pouze na základě působení okolí.
Jak všichni víme, mezi ženským a mužským mozkem jsou nepatrné anatomické rozdíly, které však mají významný vliv na jejich funkci. Ještě důležitější je však vliv hormonů na vytváření spojů mezi neurony, které jsou základem rozdílů v tom, jak obě pohlaví jednají, staví se k životu a řeší své problémy. Mezi hormony, které do mozku přicházejí odjinud, mají nejvýznamnější úlohu hormony pohlavní, produkované vaječníky a varlaty. Vaječníky vylučují skupiny samičích pohlavních hormonů, jež spoluvytváří typickou samičí psychiku a varlata zase vylučují skupiny samčích hormonů androgenů,( z nich nejvýznamnější je testosteron), které spoluvytváří typickou samčí psychiku. Biologicky vrozené ženství a mužství, to jsou prostě hormony androgeny a estrogeny. Je zajímavé, že hormonální rozdíly mezi muži a ženami se začnou zmenšovat už před padesátkou a toto zmenšování pokračuje i po padesátce. Je to tím, že mužovy žlázy nevylučují jen mužské hormony a ženské žlázy zase jen ženské. Nejsme stoprocentní muži a ženy, ale ženství a mužství v nás je různě odstupňované. Spíše lze mluvit o převaze mužských hormonů u muže a ženských u ženy. S přibývajícím věkem totiž mužům ubývá mužských hormonů a ženám ženských. To má pak důsledky pro tvar těla i pro rysy obličeje, ale také pro citový život. Muži se svým chováním a částečně i vnějším vzhledem, začnou podobat ženám a ženy mužům. Muž se stává méně výbojným, bývá mírnější, laskavější, dokáže se hodiny nimrat s vnoučaty, užívá si toho, co si v první polovině života vědomě či nevědomě odříkal. Naopak u ženy se někdy objevují mužské povahové rysy, je průbojnější, ráznějšího chování  a chlupatější.
Přesto pohlavně specifické chování u člověka je tedy ve skutečnosti vždy spíš sociálně specifickým chováním. Podle mého názoru, svým zdánlivě pohlavně typickým cítěním, myšlením a jednáním neplníme žádné sexuálně biologické zákony, nýbrž jen očekávání, která spojuje daný společenský řád s naším pohlavím, jeho sociálním statusem a věkovou skupinou. V žádném případě tedy nejsou mužskost, ani ženskost jenom
automatickým důsledkem toho, že člověk je od narození vybaven mužským, či ženským pohlavním ústrojím. Prostě vrozené samčí a samičí vlastnosti muže a ženy,  jsou navíc ještě záměrně posilovány výchovou,

Tradiční patriarchální stereotyp, stále u muže žádá takové vlastnosti, jež by mu zajistily dominantní roli v rodině i ve společnosti a po ženě ty vlastnosti, jež by ji ve všech sférách života zatlačily do submisivního postavení. Správný muž a správná žena mají mít totiž podle dlouhou dobu dodržované tradice přesně opačné vlastnosti než má ten druhý:

 

Muž	Žena
má být tvrdý, nepoddajný	má být měkká, poddajná
aktivní	pasívní
bez emocí	velmi emocionální
umět snadno potlačit cit a soucit	velká citovost a soucítění
bojovný	mírná
racionální myšlení	"ženská logika”
konflikty řešit “jednoduše” za pomoci agrese	za všech okolností umět potlačit agresi
správný chlap má být sobecký, aby dosáhl svých vytčených cílů	správná žena má být vždy obětavá
vždy statečný a odvážný	nemohoucí, bezbranná a slabá

Takový způsob výchovy má za následek, že již mezi tříletými chlapci a děvčaty existují výrazné rozdíly například v agresivitě, a to jak v množství agresivních činů, tak i v typech agrese, což je výsledek, který se pak později promítá ve zjištěních, že delikty násilnického typu jsou shledávány téměř výlučně u mužů a jen v minimální míře u žen. Po třetím roce lidského života je zkrátka “mužskost” víceméně ukončena a je tedy jen velmi nesnadné později u individua tuto dominantní roli měnit a ovlivňovat. Muž jako válečník s mečem nebo samopalem, nebo alespoň s pevně zaťatou pěstí jako symbol lidské tvrdosti, to je smutná karikatura pravého mužství a žena jako prázdná fiflena věčně stojící před zrcadlem - tak jsme přivykli vnímat obraz pravého ženství.
Vzájemné nepochopení obou pohlaví se pak projevuje tím výrazněji, čím “tvrdší” je společenský ideál muže a čím “měkčí” je společenská představa ženy. A naopak: vztah mezi nimi se vytváří tím lépe, čím méně se obě pohlaví snaží rozvíjet protikladné sexuální vlastnosti. Prognóza milostného nebo manželského svazku je špatná, když se muž řídí podle patriarchálního ideálu mužnosti (hrdina, který doma s ničím nepomůže) a žena analogicky podle ideálu ženskosti (nafintěná náladová hysterka). V opačném případě lze říci, že je prognóza dobrá, když se oba snaží odbourávat ve vlastní psychice klamné představy.
Dnešní muži a ženy mají v hlavách zmatek. Nemají už tak jasnou představu jako muži a ženy v minulých dobách, jak má správný muž a správná žena vypadat. Patriarchální prototyp ženství a mužství je pošramocen a nový typ ženy a muže se ještě neprosadil. Proto mi připadá, že v současnosti má narušené mužství nebo ženství kdekdo. Ženy i muži jsou bezradní, nejistí a neví, jak se vlastně mají chovat. Nevědí už přesně, co k ženství a mužství vlastně patří.  Dnešní  muž se naučil chovat k ženám s respektem, ale uvnitř je pořád ještě plný mužských šovinistických předsudků. Není schopen vyjadřovat, co opravdu cítí. Současný muž ztrácí prostě ponětí o tom, co je to být opravdovým mužem, ví jenom to, že být mužem znamená nebýt ženou. Mnozí muži  přiznávají, že přes všechny snahy se emancipovat, mají v sobě pevně zakotveny protiženské postoje. Tyto protiženské postoje slouží  tzv. mužskému protestu. Je to tendence objevující se u mužských zneurotizovaných jedinců, kteří se nemohou smířit se ztrátou pozice “hlavy rodiny”. Je to jejich potřeba vyrovnat se (v jednáních, přáních, ve snech) s pocity méněcennosti vzhledem k ženě formou aktivní, dominantní role, jako by bylo “mužské” vždy ztotožňováno s jistotou a plnocenností. Charakteristickými znaky jsou vzdor, panovačnost, přecitlivělost, ctižádost, odmítání i nenávist. Ženský protest se zase promítá do feministického hnutí, které je přesvědčeno, že ženská otázka dodnes ještě není ani v západních společnostech dořešena a v ostatním světě už vůbec ne.
Tohle všechno je způsobeno tím, že žijeme v jakési přechodné době.
Není vytvořen nový vzor morálky, jež by vyhovoval oběma pohlavím. Uvědomte si, že
dnešní padesátníci vyrůstali v rodinách, kde muž rozkazoval a všichni museli poslouchat, tak jaký div, že mnozí z nich jsou se svým nynějším postavením nespokojeni. Přišli o postoj vládce a s tím se člověk těžko smiřuje. I pro mnohé mladé muže připadá jako ztracený ráj doba, kdy hlavním úkolem ženy bylo starat se o manžela a děti a muž měl jen úkol zajistit rodinu ekonomicky.
Hlavní přicházející cíl je podle mého názoru v tom, najít nový postoj k ženství i mužství a vyrovnat se s ním.

(podklady k sepsání článku, vyhledány na Internetu)