Čekám až se usměje, čekám, až mi utře slzy, čekám, až všechno na tomhle světě bude zářit.

Čekám až se usměje, čekám, až mi utře slzy, čekám, až všechno na tomhle světě bude zářit. Doufám, že na obzoru uvidím černou labuť. Labuť, co nejlíp zná příběh o rozvázaných tkaničkách, co prožila hluboká zklamání, ale nepláče, je svou a jen občas se svět rozestoupí a z jeho nitra  vystoupí sen, naděje, a znovu vidí, že žádná hvězda nespadla nadarmo.
Kde jsou všechny mé slzy? Kde jsou schody do nebe? A proč je hledat? Proč hledat lásku, když zmizí? Proč chtít v dlani udržet vodu a dát žíznícímu pít? Odpovědi hledám v duši své, snad černé, ale co ty víš?
Proč být černou duší v bílém světě? Proč ne bílou duší ve světě černém? Já prostě nevidím jako vy, já prostě hledám rozkvetlou louku uprostřed lidských popelnic. A třeba mi nejde psát, třeba mě to ničí, ale já nepřestanu, ani když to chceš ty. Já po nikom nežádám, aby mě četl, aby mě chápal, aby každý věděl a znal všechny pochody v mé duši. Odpusť mi, že jsem jaká jsem, odpusť, že mě musíš znát, omluv, že si nasazuji sluneční brýle, ale já také jen žiji, asi chci moc, asi patřím za železné dveře, do domů s pravidelnou stravou.
Volám o pomoc, o nový svět a nevidím stejnou krásu, kterou vidíš ty, kterou vidí všichni kolem mě. Tak to řekni, řekni, že nejsem normální a budu ráda, protože já taková být nechci. Nechci žít obyčejně, nesnáším normalitu, a proto utíkám do hlubin a přestat psát by znamenalo přestat snít. Když se budu trápit, můžu zažít štěstí a není mi přece stále zle, přece jen stále nebrečím pro ty veselejší dny.
Už ji vidím, je jaká má být, i když ji malíř chtěl jinou. Je černá a přece létá.