Věnováno Krtičce...

Kdybych jen pověděl o tom světlu,
možná, že šel bych rychle ke dnu.

Lidé bojí se čeho neznají,
a proto živím fednach, živím jej potají.

Není to správné, já to vím..
A přece..Já nepovím.

A možná, že stoupal bych k oblakům,
vstříc všem těm osudovým zázrakům.

Vlastně je to zcela jisté,
fednach...MY,..Já....VY jste!

Popřít lži předků, jak snadná věta.
Já však jsem stále zbabělá sketa.

Ležím tu na trávě a křídla otvírám.
Mohl bych letět, ale nevím kam.

Jednou říct budu muset, že jedním z těch opeřenců jsem.
Fednach je radost, ne zlý sen...

A proto ne dnes, mí milí drazí...
Nebo snad mám říct - vy sametoví vrazi?

Jste to vy, kdo rve mi křídla.
Fednach vře, má horká vřídla.

Nechci už lhát,..už nikdy více.
Fednach je osud, je to má svíce.

Ležím tu na trávě a jsem nahý..,
zvláštní to milovat své vlastní vrahy.