.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
   1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31  

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Modrý Strach

WhiteShadow - Psychologické Drama - 23. 04. 2006 - 2511 přečtení

shadowskala.jpgModrý Strach...

Její dny teď byly jiné. Nacházela v sobě sílu, energii a iniciativu u ní nezvyklé intenzity. Lidé kolem ní jen překvapeně zvedali obočí; rodiče po ní zmateně pokukovali. Ale žádnému z nich to nedocházelo. A přece to bylo tak jednoduché.
Veronika v tom byla až po uši. Tohle neočekávala, ne tam ve školním ústavě. K tomu místu celé roky dokázala cítit jen otupělý nezájem, apatii umírajícího býložravce. A teď? Teď se tam po chodbách procházel on. Ve škole ho vídávala teprve poslední rok. Aniž by si toho byla vědoma, celou tu dobu ho studovala..., každý detail. A to trvalo docela dlouho. Své pocity, silné a krásné si uvědomila v celku právě minulé pondělí.
Seděla v předposlední lavici a dívala se z okna na vosu, snažící se dostat dovnitř. Neslyšela učitele fyziky, jak volá její jméno. Neslyšela ho ani na podruhé. Až pak když celá třída ztichla, zaslechla někde z dálky - " Veroniko, nechcete nám něco říct?". A tehdy se to stalo. Začala zpívat starou skotskou baladu:

 

" It´s here all around you..,all you´ve been ever looking for...
          Just slow down..,so please slow down...
          There´s no where to hide,
          you can take it, you can fight...
          Oooh...slow down, please slow down..."

 

Její čistý a smělý soprán s každým slovem i myšlenkou rezonoval ve všech stěnách místnosti. Ta zvláštní chvíle skončila stejně spontánně jako začala.
Nejenom, že to byl nejkrásnější člověk, kterého kdy viděla, ale také...Jak to jen říct? Jeho duše hřála. Byl pro ni odpovědí, kterou hledal Mojžíš, když křičel k oblakům -" Tak odhal se mi. Dej mi znamení. Toužím po srozumění."
Moc toho o něm nevěděla. Jmenoval se David Svoboda a bylo mu 15 let - tedy o 2 roky míň než jí. Jeho otec byl poměrně známý akademický malíř a měl ve městě vlastní galerii. Co ji však trochu mátlo byl jeho zřejmý anglický přízvuk a celkově chatrná čeština.
Ve škole neměli moc příležitostí se poznat. Znali svá jména a kdysi si podali ruce. Od té doby si vyměnili jen spousty jednoduchých pozdravů a přátelských pohledů. To se teď však mělo změnit.
Stál u vitrínky s anonymními vzkazy nešťastných teenagerů na chodbě v 3. patře a pobaveně kroutil hlavou. Měl na sobě černé kalhoty a čistě bílou košili s nahoře rozepnutým knoflíkem, která dokonale kopírovala jeho štíhlé tělo. V odrazu vitríny pozorovala jeho tvář. Pronikavé tmavě modré oči, na kluka snad až příliš dospělé byly zasazeny do veselé tváře se světlou pletí. Pohlednou tvář zvýrazňovala kštice čistě blonďatých vlasů, které mu padaly do čela. Evidentně se moc nečesal, ale právě proto mu střapce spíše kratších vlasů dodávaly jistý chlapecký šarm.
Kdyby šlo o kohokoliv jiného, nejspíš by byla nervózní..., alespoň trochu nejistá. ale on byl tak upřímný, čistý a přátelský. Navíc její srdce mluvilo jasně. Dlouho si něčím nebyla právě tak jistá.
Přistoupila pouhý krok za něj. Otočil se příliš rychle. Chtěl něco říct..., když tu vzala do své ruky tu jeho a položila si ji na hruď blízko srdce. Pár vteřin se na sebe jen tak tiše dívali. I přes batikované triko docela jasně cítil tlukot jejího srdce.
" Davide, přijdeš zítra na ten ples?" , zeptala se s nadějí v hlase a očima si přitom stále držela ty jeho.
" Táta má zítra výstavu. Měl bych tam být." , odpověděl
..., znovu se podivila nad jeho cizím přízvukem. Líbil se jí.
" Já přijdu ", řekl nakonec tiše a spustil ruku pomalu z její dívčí hrudi.
Už se neusmíval. Hledala v Davidově tváři nějaký pocit , náladu...Nic tam nebylo.

Když vstoupila do sálu, z reproduktorů se právě linula píseň - Ode to my family od Cranberries. Tuhle píseň milovala. Svého prince našla hned prvním nájezdem hladových očí. Seděl v čele krátkého obdelníkového stolu, obklopen svými přáteli a vrstevníky ze školy. To jí znovu připomnělo, že Davidovi je teprve 15. Oblečený byl jako vždy, jen měl teď navíc na sobě vkusné šedé sako s odstínem téměř až do stříbrna, což s jeho černými kalhoty a blond vlasy vytvářelo zajímavý kontrast.
Elegantně prošla kolem tančících párů, pak kolem dlouhého stolu vlastních spolužáků, minula i dlouhovlasého DJe u hudebního pultu. Zasedla k volné židli v druhém čele stolu, naproti Davidovi.
Až tehdy ji spatřil. Ani se nepozdravili. Jejich oči byly dost výmluvné - hlavně ty její. Usmíval se na ní a obdivoval se její přímosti i temperamentu.
Jak moc ho milovala! Nejraději by s ním protančila celým sálem, jen ať to všichni vědí. Ale pak na nezměřitelně krátký okamžik v jeho tváři zahlédla něco hodně, hodně smutného. V zápětí na 2 vteřiny zavřel oči. Když je otevřel, nebylo tam nic...Už zase nic.
Ještě jednou se na ni usmál, vstal a mířil k východu ze sálu. Instinktivně vyběhla za ním. Dostihla ho v půli cesty ke dveřím. Přitiskla jej ke stěně a rukama znemožňovala ústup. V tom zbrklém pohybu byla naléhavost i touha. Cítil její klín na svých kalhotech, vnímal její dech a k tomu, aby se jejich rty setkaly, zbývaly pouhé centimetry.
Děsivé vzpomínky znovu zaplavily jeho mysl. Nešlo utéct. Nešlo zapomenout. Minulost byla pořád tady.
" Nejspíš se ti líbím...", promluvil téměř neslyšně.
" Věř mi, že kdyby to šlo, kdybych toho byl schopný, miloval bych právě tebe."
V celém svém životě neviděla ve tváři jediného člověka tolik bolesti, jako teď v té Davidově. Z levého očního víčka se chlapci spustila slza a solí si líně značila cestu někam dolů. Bylo to děsivé, i když tomu ani trochu nerozuměla. Stál tam před ní jako nahý. Ten smutek...byl tak silný...a přece tak čistý, že byl téměř krásný.
Pružně se vymanil z jejího sevření a odcházel se svým tajemstvím do tmy večera.
Veronika tam ještě chvíli stála parazitujíce na intenzitě toho, čeho se právě dotkla..., ať už to bylo cokoliv.

Ten podivný večer jí už nic nemohl nabídnout. Toužila porozumět. Toužila mu pomoci. Tolik bolesti v jediném chlapci.
´Proboha´ , jenom si připomněla to, čeho se na krátko dotkla a chtělo se jí plakat. Nemohla by teď spát. Nejspíš by nemohla ani jíst. Neměla odvahu nad tím dál přemýšlet.
Intuitivně ji to táhlo ke galerii Aleše Svobody, Davidova otce. Bylo tu toho tolik čemu nerozuměla. Přecházela širokou silnici a pak dál po schůdkách přímo k modernímu, kompletně prosvětlenému stavení o jednom podlaží. Cítila jak jí sem tam nějaká ta kapka dopadla na tvář a taky lehkou brízu, která jí čechrala vlasy. Zastavila se u zmoklé pečetní stuhy, jež byla slavnostně přestřihnuta při zahájení jubilejní retro výstavy a krátce zhlédla návštěvníky za sklem. Nenašla ho.
Sáhla za kliku a vstoupila do příjemně prohřátých prostor. Lidí uvnitř bylo přiměřeně - akorát tak dost, aby se každý návštěvník mohl v klidu pozastavit a nechat se prostoupit pocitem, zachyceným na plátně.
Pomalu procházela pod obrovskými plátny téměř její výšky. První 2 boxy, oddělené dřevěnými přepážkami byly tématicky zaměřené na irskou krajinu. Líbilo se jí jak autor do každé věci na plátně dává něco ze sebe. - svůj vztah k trávě, ovcím i vodopádům.                 
Už jenom v tom, jak se jedna louka ztrácela za druhou a další byly nahoře v kopcích a ta další jakoby se stávala oparem, viděla víc než kolik by si kdy sama troufla na plátno ze sebe vydat.
´Možná právě proto lidé jeho práci obdivují, protože nic neskrývá.´, pomyslela si.
Prošla kolem druhé přepážky a naráz uviděla Davida, jak stojí u sloupu ve středu místnosti. Pozoroval skupinu návštěvníků a výtvarných kritiků v čele s jeho otcem. Ve tváři chlapce byla vepsána podivná účast - jako kdyby na něco čekal, nebo spíše jakoby doufal, že se něco nestane.
´Zvláštní.., velice zvláštní´
Ten obraz, pod kterým stáli, přitahoval každého v místnosti. Jmenoval se - Modrý strach a jako jeden z mála se honosil cedulkou - Neprodejný. Mísilo se na něm mnoho odstínů modré i fialové.
Přistoupila blíž a zařadila se na okraj skupinky obdivující to plátno. Věděla, že teď už ji David jistě vidí, ale neotočila se. Po jejím boku stál samotný umělec. Byl to vitální muž s očima filosofa. To, že se blížil padesátému roku života, naznačovaly jen malinké vrásky pod očními víčky. Zaslechla útržek z hovoru. Jistá žena s brýlemi se mistra zeptala - " Tímto obrazem jste se proslavil pane Svoboda, nemám pravdu?"
" Ano, byl to jeden z hlavních pilířů. Považuji ho za svůj nejlepší obraz.", odpověděl starší muž hlubokým hlasem.
" A přece Kieran ho nemůže vystát", zamyšleně doplnil.
" Kdo je to Kieran?", ozvalo se z davu.
Umělec se otočil. Náhle si uvědomil své provinění. Pozornost upřel zpět na ženu s brýlemi, laxně mávl rukou a řekl - " Vlastně nikdo, nikdo důležitý".
Jenomže už bylo pozdě. Veronika se prudce otočila na chlapce u sloupu a část skládanky jí zapadla do sebe. Když se jejich oči setkaly, tvářil se jako přistihnutý na jahodách.
Protlačila se až k samotnému obrazu. Byl vskutku zvláštní. Nebyla si jistá, co z něj vlastně cítí, ale ať už to bylo cokoliv, bylo to intenzivní.
Malba zachycovala večerní scenérii na staré asfaltové cestě, vedle níž se z obou stran do dáli táhlo pole s právě zrající kukuřicí. Za volantem staršího fialového vozu značky - Alfa Romeo seděl muž s rozmazanou tváří. Reflektory auta osvětlovaly siluetu mávajícího chlapce, vystupujícího z kukuřičného pole. V jeho pohybech byla nerozluštitelná naléhavost. Něco ji nenechávalo v klidu. Tohle nebyl obraz od kterého může člověk jen tak odejít.
Otočila se a on tam pořád stál a díval se na ni. Měla z toho husí kůži.
´Na tom obrazu něco je!´. Modré šero, světle fialový vůz, modré džíny..Dokonce i měsíc se zdál být modrý.
A pak si toho všimla, toho, co nejspíš zůstalo většině návštěvníků utajeno. A přece to mohlo být odpovědí na jejich věčnou otázku - " Proč Modrý strach? ". Tam nad levým stěračem, to nebyla šmouha na skle.
´Proboha´
Byl to odraz tváře toho chlapce stojícího na kraji silnice. Autor úmyslně volil světlé, téměř se rozplývající odstíny. I tak tvář vykreslil do nejmenšího detailu. Veronika znala tu tvář, znala ji dobře. Z jeho očí čišela nezměřitelná bolest. Měl strach. Utíkal.
Otočila se s dalším kouskem skládačky na svém místě a lekla se když ho uviděla stát přímo za sebou. Zpozoroval ten trumf v jejích očích. Poznal, že v malbě našla skrytou část. Chvíli se na sebe v tom pohnutí jen tak dívali a vyměňovali si pocity éterem. I když to bylo přesně to, čeho se snažil celou dobu vyvarovat.
" So you are Kieran? - Takže ty jsi Kieran?", promluvila na něj plynulou Angličtinou.
Mlčel.
" He is not your father, isn´t he? - On není tvůj otec, že ne?"
" And you come from Ireland, am I right? - A pocházíš z Irska, nemám pravdu?"
Jeho oči teď byly skleněné. Posbíral všechnu svou klučičí hrdost aby udržel slzy ve svých modrých očích. A pokračoval v tom anglicky mluvícím zápase, který započla ona.
" I am, actually I am....and what? What? - Ano jsem, opravdu jsem... a co? Co jako?", vyrazil ze sebe podrážděně a s pravým irským přízvukem.
" What happened Kieran? - Co se stalo Kierane? ", pokračovala dál v jeho rodném jazyce, jakoby mu to chtěla připomenout.
Kieran přirozeně nechtěl znovu vytahovat na světlo světlo to svinstvo. Rád by pro změnu cítil něco jiného než bolest a vinu. Tady v Čechách byl teď relativně v bezpečí. Už musel utíkat jen před vzpomínkami. Odhalit jí svou minulost by znamenalo přijít o tento pracně vybudovaný štít. Říct jí, co se stalo by neprospělo jí ani jemu. A proto musel odejít. Odcházel jen tak - tiše a rychle. Jeho oči začínaly být až příliš skleněné.
Vyběhla za ním do noci. Možná, že na to neměla právo, ale nemohla ho nechat napospas té bolesti uvnitř.
" Jsi jako pátrací pes ",vyštěkl na ni, když ji uslyšel za sebou na zmoklých schodech.
" Nech to být.., prosím tě nech to plavat", pokračoval dál svým rodným jazykem, když překračoval prázdnou silnici.
Držela se ho opravdu jako pes, nehledíc na chlad noci - " To, co nosíš uvnitř Kierane, je příliš těžké pro jediného člověka", volala za ním.
" Problém je Veroniko, že je to příliš těžké i pro dva lidi. Lepší 1 než 2...Rozumíš?", vyhrkl ze sebe a to poslední, co teď chtěl by bylo se jí podívat do tváře.
" Já už jsem v tom s tebou Kierane, ať už je to cokoliv. Copak to nevidíš?", řekla anglicky s velmi podivným hlasem. Nebyl to ale přízvuk co se mu v jejím hlase nezdálo. Otočil se a uviděl se v jejích očích třpytit slzy.
Stáli právě na chodníku proti osvětlené výloze klenotnictví. Zastavil se a dlaněmi jí utřel z podočních oblouků smutné slzy, vzal ji za ruku a posadil vedle sebe na vstupní práh klenotnictví.
"Allright, you wanna know? - Dobrá, tak ty to chceš vědět?"
" You wanna know? - Chceš vědět? ", už skoro křičel.
Neodpověděla, ale naslouchala každému dalšímu slovu.

 

Modrý Strach

Má rodná vesnice se nachází asi 70 kilometrů východně od města Gaillimb. Je to kouzelné místo. Na světě snad není krásnějšího. Ještě stále cítím tu zrající kukuřici, ten čistý vzduch vající od moře. Slyším kamarády jak dovádějí u potoka a volají mé jméno.
Ve vesnici je jen jedna základní škola, jedna pošta a jeden obchod. Lidé tam jsou přátelští, vstřícní a pracovití. Každý starý dřevěný dům se svými nájemníky má své pevné místo v komunitě místních lidí, pracujících pro všeobecné blaho.
Jako každý kluk v obci jsem chodil do jediné místní školy. Mohutná dvoupatrová budova, celá ze dřeva, tu stála už před 150 lety. Chodil jsem tam rád. Učení mě bavilo. A navíc mezi mnou a mou učitelkou byl zvláštní, čistě platonický vztah. Jenomže ona neznala moje tajemství. Jak by mohla? Doteď si pamatuju, jak jednoho dne ráno zírala na mé podlitiny na krku a Já jí nedokázal vysvětlit, jak jsem k nim přišel. Někdy v té době jsem začal být ztracený.
Také si pamatuju na její výklad v jedné hodině společenských věd. Ta slova se mi vryla do paměti tak, že bych je mohl citovat: " Rodiče jsou vašimi kořeny. Jsou tím k čemu se upínáte - ať už vědomě nebo podvědomě. Můžete odejít kolikrát chcete a libovolně daleko, ale vždycky se budete chtít vrátit. Proto je důležité poznat vaše rodiče. Poznáte-li své rodiče, pochopíte kdo jste."
Když to tehdy dořekla, trochu se nade mnou zarděla, protože můj otec není zrovna ten ze soutěže Otec roku. A má maminka podlehla své nemoci, když mi bylo sedum.
Po škole jsem často s klukama hrával rugby. Taky jsme dováděli u potoka. A co se týče pouštění papírových draků - to si v naší vesnici užívali děti i ti nejstarší.
Ve větvích stromů po celém kraji lze najít pomalované draky, někdy staré i desítky let. Procházka lesem tak někdy působí jako návštěva galerie.
Dvakrát týdně jsem pomáhal starému O´Connelovi trénovat pastevecké psy. To mě vážně bavilo. Dokázal jsem se tím zabavit na dlouhé hodiny.
Co jsem ale nesnášel, byly večery. Téměř každý den jsem se vracel domů - k domu izolovanému uprostřed polí ve stejný čas. Při západu slunce jsem se šoural kukuřičnými lány a každým krokem jsem si připomínal, proč se mi tak nechce.
Zvláštní, v životě jsem neměl strach z tmy, nebál jsem se strašidel ani ničeho jiného. Naopak, noc mě uklidňovala. Ale ty přechody - čas, kdy se ze dne stává noc..., to mě děsilo. Ty chvíle, kdy je venku šero, ale ještě to není tma, kdy se měsíční záře rýsuje za obzorem, ale samotný měsíc ještě vidět není. V těch krátkých okamžicích jsem strnule čekal až dole zase uslyším vrzat schody. Každý den po celé 2 roky! Jak jsem ho za to nenáviděl.
Myslím, že mě měl rád, i když to vůbec nedával najevo. Snad mě i obdivoval. Byl jsem tím, kým on nikdy nebyl. Měl jsem uznání a sympatie druhých lidí. Byl jsem pohledný a dokázal jsem být sám sobě zdrojem. Byl to on, kdo mě zplodil a byl na to pyšný.
Poprvé se mnou začal hrát ty podivné hry den po mých 12tých narozeninách. Já v nich nikdy nemohl vyhrát a to pro něj představovalo právě to kouzlo, to potěšení. Dotýkal se mě na místech, kde na to neměl žádné právo. Kradl mi duši. Každý večer jsem s ním bojoval znovu. Nikdy jsem nepřestal. Dohromady 781krát. Ale vždy to skončilo stejně - většinou na dřevěných parketách mého pokoje kolem mých roztrhaných šatů.
Stále cítím váhu toho jeho obézního, zpoceného těla na tom mém, jak mi způsobuje bolest nejen fyzickou. Často jsem pak na té podlaze už zůstal a strávil celou noc. Jakkoliv byla má postel čistá a dokonalá, mě čistotu už dát nemohla, stejně jako mě nemohla zbavit viny.
Každé ráno jsem se probouzel jako nový člověk. Velmi pozitivní, veselý, přátelský. Celý den jsem byl tím nejhodnějším klukem v celém Irsku. Snažil jsem se vykoupit svou vinu a taky posbírat energii, abych přežil další večer.
Nikdy mi nepohrozil, nevyhrožoval. Nebál se, že prolomím mlčenlivost. Byl bych radši kdyby to udělal - on by pak tím spíš byl ten zlý a Já ten dobrý. Za celé dva roky jsme spolu nepromluvili jediné slovo.
Asi půl roku před tím než jsem nadobro opustil Irsko, můj otec vymyslel něco nového. Šátky po mojí mamince...- jak strašná zbraň. Stačily mu jen dva. Přivázával jimi mé ruce i nohy k zábradlí vlastní postele. To bylo konečné ponížení, absolutní degradace - dostat mě do polohy, kde není možný ani minimální odpor. Takto vypnutý do 4 světových stran jako mořská hvězdice jsem byl zcela bezbranný.
Tohle muselo skončit. A taky jsem s tím skoncoval. Myslím, že jsem do poslední chvíle nebyl rozhodnutý. Já se nechtěl mstít. Jen jsem chtěl zpátky své Já, chtěl jsem zpátky ukradené roky.
Jednoho večera jsem na něj čekal. Už jsem neměl strach. Nejdřív se ozvalo prásknutí dveří, pak půl hodiny nic a pak přišlo známé zavrzání na nejdolnějším schodě. Našlapoval tiše, ale stejně jsem věděl o každém jeho kroku. Stejně jako jsem věděl jak se právě tváří. Za 11 vteřin se dveře od mého pokoje otevřely. já seděl na své posteli nahý a plakal. Ne kvůli tomu, co mi měl zase udělat, ale kvůli tomu, co jsem měl udělat Já jemu. Pohled na mé slzy i nahotu ho evidentně uspokojily - jako bych se mu nakonec přece jenom poddal, ale přesto z pravé kapsy vyndal ty šátky.
V jediném prudkém pohybu jsem šáhl pod deku a namířil na něj jeho vlastní dvouhlavňovou brokovnici. To nečekal! Zastavil se a vyhodnocujíce situaci se mi díval do očí. Plakal jsem. Seděl jsem tam jako malý kluk, nahý - nahý před ním i před Bohem. A pak jsem uslyšel první slovo od svého otce po 2 letech - " Kierane..." A tehdy jsem vystřelil. Ozvala se ohlušující rána. Síla té střely ho přitiskla zpět ke dveřím. S rudou dírou v břichu se skácel k zemi. Mé utrpení skončilo. Ale Já necítil nic. Byl jsem vyčerpaný a prázdný.
Hodil jsem na sebe džíny a modré triko, přeskočil mrtvolu svého trýznitele, jenž se zval mým otcem a bez jakéhokoliv plánu jsem vyběhl do noci. Ten dům jsem už nikdy neměl uvidět.
Běžel jsem kukuřičnými lány a hluboko do plic vdechoval čistý vzduch v zoufalé touze očistit se zevnitř. Nevěděl jsem kam běžím. Věděl jsem jen to, že se hned tak nezastavím. A pak jsem si to uvědomil - byl jsem volný....opravdu volný.
Doběhl jsem k silnici a osvětlili mě reflektory právě projíždějícího auta na ne zrovna frekventované silnici. To byla moje šance..utéct..před zákonem, před vzpomínkami, zapomenout.... Začal jsem zuřivě mávat. Asi jsem byl přesvědčivý, protože auto zastavilo.
Dala tomu náhoda, že jsem narazil na umělce hledajícího inspiraci. A tu jsem mu Já dal. On mě pro změnu nabídl domov a útočiště. Můj život se změnil.


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 3]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 23.04.2006 18:19:41     Reagovat    Nový komentář
Autor: [postreh] - Richard Vacula (postreh@seznam.cz)
Titulek: :)
Tak si to teď tisknu, za chvíli přečtu přímo z papíru..

Komentář ze dne: 23.04.2006 21:22:46     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - makretka (@)
Titulek: ...
Nooo tak to klobouk dolů..Četlo se to super a jedním dechem. Líbilo..moc..

Komentář ze dne: 23.04.2006 21:28:58     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
Děkuji.

Komentář ze dne: 24.04.2006 08:18:12     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Krtica] - Jana Vyležíková (krtica.N@seznam.cz)
Titulek: Modr...
Tahle povídka je napsána moc dobře, sice jsem jí četla už jinde, ale zase obdivuji tu citlivost vedení příběhu. Už abys napsal zase něco nového.

Komentář ze dne: 24.04.2006 10:45:53     Reagovat    Nový komentář
Autor: [skold5] - Roman Polách (@)
Titulek:
k povídce se vyjdřovat nebudu, pže můj názor znáš *** ...ten obraz je ten, co namalovala Tvoje kamarádka ?

Komentář ze dne: 24.04.2006 11:13:15     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
Ne ten obraz jsem doma ještě neměl, ale jsem zvědavej.., pak pošlu..

Komentář ze dne: 25.04.2006 19:53:13     Reagovat    Nový komentář
Autor: [postreh] - Richard Vacula (postreh@seznam.cz)
Titulek: Recenze chlopa z dědiny
Nevím, jestli by příběh nebyl zajímavější, kdyby skončil před tím obrázkem. U části psané kursívou si nejsem jistý, zda styl vyprávění zapadá do předtím děje míseného přímou řečí.

Jako scénář k filmu, kdy je příběh vykreslen spíše v obrazech, by mi to sedlo, ale zde by asi bylo vhodnější během sdělení osudu kluka naznačit trochu reakce posluchače (holky).. Nemyslím tím reakci slovní ani přehnané vnucování zděšení. Ale nějaká odezva by mě ještě více pohltila.

Kdyby došlo k useknutí prvé části, příběh by měl tisíce možností na domýšlení (typické pro český film), čtenář by byl nucen nejspíš déle uvažovat.

Konec s kukuřicí, převezením člověka do vlasti asi bez pasu nebo občanky mi příjde dost vratký. Chtěls čtenářům představit svou vlastní myšlenku, pak by to ovšem chtělo rozvinout závěr.

Nejsem tu šefredaktor prózy, pouze můj názor.

Celkové hodnocení - bylo to to nejlepší ve svém žánru, co jsem zde kdy četl. Do děje mě to zavedlo, nutilo přemýšlet, jen ten závěr.. No nevím. A jak jsi přišel na to téma, až jsem se styděl to číst.. (v hodině, říkal jsem si, jak by na to reagovala matikářka, kdyby si to chtěla přečíst) - dost závažné téma, většinou je zneužívání otec / dcera, tady to bylo o to úchylnější..

Ahoj

Komentář ze dne: 25.04.2006 20:14:03     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
Jsem fakt rád, že se tím někdo zabíral do hloubky..
No, myslím, že kdybych děj střihl už před tím retrospektivním vyprávěním, čtenář by se toho moc nedozvěděl..
Souhlasím, že reakce dívky by povídku obohatila a právě to by tady mohlo být tím vhodným závěrem.., takových věcí se ale nabízí víc..a čím víc toho přidáš, tím více dalšího se zase nabízí.
Se závěrem sám nejsem moc spokojený..-pouhé ticho po té, co David dovypráví asi nebude tím pravým..a stejně tak ten přesun z Irska nejde do hloubky..Možná jsem měl strach, že tím popisem ztratím atmosféru. No, stále je co pilovat.
Číst to v matice je teda pěkně odvážné. Úchylné to tedy je, to máš pravdu..a kde jsem na to přišel, vážně netuším, ale kdo hledá vždycky najde nějaké paralely s reálem. Protože jinak psát ani nejde...Pamatuju si, že nejdřív jsem měl v hlavě jenom obraz toho kluka, který běží kukuřičnýmy lány a naráz cítí svobodu. Děkuji.

  
Komentář ze dne: 25.04.2006 20:49:12     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - RV (@)
Titulek: Re:
není zač...

Komentář ze dne: 28.04.2006 09:50:07     Reagovat    Nový komentář
Autor: [barbara] - barbara (barbara@postreh.com)
Titulek: :-)
Ahojky...
Takže k začátku: Nádherně popsané pocity Veroniky...to naplnění energii...tak mě u toho napadá, že je zvláštní, jak se liší dova, za kterou je člověk schopný se zamilovat. Někdy k tomu potřebuje docela hodně dlouhou dobu, aby mu něco v hlavě zaplo ten správný "knoflík", no ale může se stát, že člověku stačí pár rozhovorů, aby v tom byl až po uši, aby se ten zvláštní pocit zarýval stál hlouběji a hlouběji...

Ale pak na nezměřitelně krátký okamžik v jeho tváři zahlédla něco hodně, hodně smutného. V zápětí na 2 vteřiny zavřel oči. Když je otevřel, nebylo tam nic...Už zase nic.
- tak tohle se mi moc líbit...vidět ty oči před sebou, cítit ten krátký okamžik...no jo zase má až moc živá představivost...

Děsivé vzpomínky znovu zaplavily jeho mysl. Nešlo utéct. Nešlo zapomenout. Minulost byla pořád tady.
- a tady mi to došlo ani nevím jak.

Popis jak mu teče slza...docházet mi slova...

no mě toho zaulalo tolik, že to snad nejde ani všechno vypsat... už samotná myšlenka...

i když ten závěr...s tím souhlasím s histesem...
ale jinak je to hrozně moc krásné...procítěné...
Měj se moc hezky
P.S. teď se zase červenat já, jestli psát aspoň malinkato podobně jako ty


Komentář ze dne: 29.05.2006 19:29:35     Reagovat    Nový komentář
Autor: [sibyla] - Dana Angels (sibyla@centrum.cz)
Titulek:
Ahoj,
tak konečně jsem si Tvoji povídku přečetla včera před spaním.

Někdy není třeba mnoha slov, dlouho jsem přemýšlela, co Ti na to napsat.
Velmi silný příběh, dávám 1.
Jak to děláš, že tak super popíšeš ty pocity postav? Myslím, žes je vykreslil velice dobře.

Já osobně bych možná zvolila jiný závěr a vrátila bych se pak ještě k Veronice a Kieranovi, ale to je asi věc názoru, někdo je na otevřené konce.

To téma bylo takové hodně zvláštní. Jen mě tak napadá, možná stálo za to trošku vykreslit ještě Kieranova otce, je dosti neobvyklé, aby otec z ničeho nic takto zneužíval svého syna.

Jak už jsem ale psala velice silný příběh...:-) a psát umíš, ale to asi víš. :-)))


  
Komentář ze dne: 12.07.2006 12:21:21     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhItEsHaDoW (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek: Děkuju
No myslím, že máš pravdu Kiaranův otec by si také zasloužil více slov. Takových věcí se tam ale nabízí více. A pak už by se povídka stávala novelou. Chtěl jsem to spíš jen zaměřit na Kierana, neřešit budoucnost ani minulost, jen přítomnost a obhájit ji minulostí.
A jestli umím teda dobře popsat pocity, pak jsou tu taky věci ve kterých je to se mnou horší. Tak třeba moje tendence z obyčejných lidí dělat nějaké dokonalé hrdiny, je až patetická.
Děkuji

  
Komentář ze dne: 12.07.2006 12:21:30     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhItEsHaDoW (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek: Děkuju
No myslím, že máš pravdu Kiaranův otec by si také zasloužil více slov. Takových věcí se tam ale nabízí více. A pak už by se povídka stávala novelou. Chtěl jsem to spíš jen zaměřit na Kierana, neřešit budoucnost ani minulost, jen přítomnost a obhájit ji minulostí.
A jestli umím teda dobře popsat pocity, pak jsou tu taky věci ve kterých je to se mnou horší. Tak třeba moje tendence z obyčejných lidí dělat nějaké dokonalé hrdiny, je až patetická.
Děkuji

  
Komentář ze dne: 12.07.2006 12:21:41     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhItEsHaDoW (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek: Děkuju
No myslím, že máš pravdu Kiaranův otec by si také zasloužil více slov. Takových věcí se tam ale nabízí více. A pak už by se povídka a stávala novelou. Chtěl jsem to spíš jen zaměřit na Kierana, neřešit budoucnost ani minulost, jen přítomnost a obhájit ji minulostí.
A jestli umím teda dobře popsat pocity, pak jsou tu taky věci ve kterých je to se mnou horší. Tak třeba moje tendence z obyčejných lidí dělat nějaké dokonalé hrdiny, je až patetická.
Děkuji

Komentář ze dne: 29.05.2006 21:01:39     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Bell] - Běla Polášková (bela2006@volny.cz)
Titulek:
Co dodat ? Víš, že už tvé psaní sleduji poměrně dlouho a jedno je jisté - píšeš čím dál, tím lépe. Jinak vše už bylo řečeno. Takže - líbí se mi to moc - jen se mi nelíbí dialogy uprostřed odstavce a to nešťastné tečkování, už jsem ti to někde psala. I když, co by pak dělali editoři a korektůra ? Až tedy budeš publikovat na papír pro nakladatelství. :-))

Komentář ze dne: 22.07.2006 20:38:22     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Tangerine] - Black Tangerine (malaBaruska@seznam.cz)
Titulek:
Nějaký Skold mi tuhle před nedávnem v Trojanovicích doporučil tuhle povídku... Tak jsem si vzpomněla a přečetla si jí (to už ti ale nejspíš, dávno došlo)
Mno, takže... až na nějaké drobnůstky, které ani zmíňovat nebudu, pře už zmíněny byly.. se mně to velmi líbilo.
A vyvolalo to ve mně spousty rozesmutnělých pocitů.
Po celou dobu čtení jsem to viděla před očima jako film, jako skutečnost..každá scéna, každá chvíle..všechno. Nemluvě o pocitech, které se dají s těmi písmeny sdílet.
A taky... mi to něco připomnělo.

Komentář ze dne: 18.08.2007 20:13:16     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - psychopatka (@)
Titulek:
Ahoj, Stíne. O téhle povídce se teď dost mluvilo na Literu a po srazu jsem se rozhodla, že si ji prostě musím přečíst :-). Na začátku jsem si říkala, co z toho vyleze, ale pak mě to vtáhlo. Asi si toho od tebe budu muset přečíst víc :-)

  
Komentář ze dne: 19.08.2007 12:08:55     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek: Re:
To jsou mi komplimenty hnedka po ránu. No děkuju no. S odstupem času na této povídce vidím hned několik nedostatků, především nedotažený závěr.
Rád bych pro změnu přestal těžit z toho, co jsem napsal před lety a pustil se do něčeho nového. A tak nějak cítím, že do toho co nevidět praštím.

    
Komentář ze dne: 20.08.2007 15:10:31     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - psychopatka (@)
Titulek: Re: Re:
Vždyť já taky neříkám, že je to nejlepší, co jsem kdy četla :-). Ale šlo to. Budu číst dál. :-)



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz