Z kapsy vytahuji nepopsaný papír, stejně bezduchý jako naše sny před prvním zklamáním. Čeká, až se má mysl roztančí mezi jarními paprsky lásky, až úsměv naplní jeho ztrácející se zář. Smí jen doufat, že ho nezkrápím slzami, že se inkoust nerozplyne pod návalem hořkých dní.
Pomalu se v srdci rozeznívá nesmělá melodie toužících očí, už tak dobře znám každý její akord, každý tón, nenápadné prolínání okouzlujícího zpěvu stínů s očekávajícím odrazem mého pohledu na vodní hladině, ale stejně v ní pokaždé nalézám něco nového, úžasné pocity, co lehce rozbuší nedočkavé srdce.
Pozvedám oči až vzhůru k nebi a papír se mění k nepoznání, začíná žít svůj příběh, dýchá stále rychleji, v rytmu vášnivých snů duše odhazuje černý šátek z očí, přes řeky staví most a svá vojska bílých holubic vysílá na druhý břeh, snad tam někdo čeká, snad slova nezůstanou osamocena pod víčky stoletých vrb, uvězněna v slzách minulosti.
Ach holka, vždyť meze jsou ještě studený, co na nich hledáš? Co vrýváš prstem do tajuplné země, vypaluješ pohledem do rozzářené oblohy? Vím, že to víš...Tak proč dál se ptáš, kam schoval se tvůj bílý stín?