.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Scestní mrtví - (5) - Holčička

Anit - Povídky - 02. 05. 2006 - 1628 přečtení

Main.JPG Když jsem s tímhle příběhem začínala, konec jsem měla promyšlený slovo od slova..ale dopadlo to vlastně úplně jinak..snad jsem to tím koncem moc nezkazila.


Když jsem s tímhle příběhem začínala, konec jsem měla promyšlený slovo od slova, ale dopadlo to vlastně úplně jinak..snad jsem to tím koncem moc nezkazila.

John nervózně postával v pokoji, kde uložil Sáru. Kromě něj tam byl taky doktor. Psychiatr.
Obvázal Sáře rány a usoudil, že nejsou nijak hluboké nebo nebezpečné. Ale zítra by mohly být, když ji nebudete hlídat, řekl Johnovi.
Mezitím, co se John bavil s doktorem Petriem, se Sára probudila. Zkřivila ústa bolestí, když si pokusila sednout.
„Sáro !“ John přispěchal k posteli a chtěl Sáře pomoct. Ta ho však prudce odstrčila rukou a přesto, že bolest, která jí projela paží byla stokrát silnější než předtím, její tvář zůstala kamenná.
V Johnových očích se objevil odlesk nenávisti, ale potom, jakoby dostala facku, zmizel a podíval se ustaraně na doktora.
„Sáro, já jsem doktor Petrie, jsem-“
„Psychiatr. Já vím, slyšela jsem o vás.“ Mluvila klidně.
„Ano. Určitě si dobře vzpomínáte na ten odpolední…incident.“
Povytáhla obočí.
„Proč jste to udělala, Sáro ?“
Sára se zasmála, po několika týdnech to byla úleva, zasmát se pořádně a od srdce. „Mělo mi to být jasné hned. Co jsem taky čekala ?“ pořád ten stejný tón.
Doktor si sundal brýle a podíval se na Johna. „Mohl byste nás nechat o samotě, pane Underwoode?“
John přikývl a odešel z pokoje.

„Podívejte, Sáro, všichni víme, co se dnes přihodilo. Prostě jste ztratila nervy. Pokus o vraždu. Když mi řeknete proč, nebudete muset jít…hm..jak bych to..no, prostě na psychiatrii.“
Sára pevně sevřela Petrieho zápěstí. „Já nejsem blázen.“
Doktor se zadíval do jejich, ledově šedých, očí. Sára nehleděla ne něj. Hleděla jaksi přes něj.
„Ano, samozřejmě, že nejste,“ řekl a usmál se. Pořád se jí díval do očí.
„To bych teda řekla. A co můj muž? Co mu sdělíte?“
„Že jeho žena je v tom nejlepším psychickém stavu. Že ty rány na hrudi nejsou díky vám. Že se mu něco muselo zdát. Protože vy jste v pořádku, dozajista.“
„Tak. To mu řeknete.“ Sára povolila stisk, ale byla připravená kdykoliv to zopakovat. Co? To sama nevěděla. V podstatě řečeno vůbec netušila, co se teď stalo. Ale líbilo se jí to.
Líbil se jí ten pocit prázdna.

„Ahoj, holčičko,“ při tom slově ji zamrazilo.
„Eleanor ?“ zašátrala ve tmě po lampě.
„Ne, žádná Eleanor. Ruth.“
Sára upírala oči do tmy a snažila se rozeznat obrysy.
„John mi řekl o tvé nehodě, taky povídal, že ten doktor si myslí, že ty jsi naprosto v pořádku a že to můj syn je ten blázen,“ řekla pohrdavě.
„Nebyla to žádná nehoda…a John není blázen. Miluju ho,“  nebyla si jistá, jestli lže nebo ne, ale pohled měla opřený do očí Ruth.
„Jak myslíš. Jen si dávej pozor.“
„Pozor na co?“
„Na mě,“ uchechtla se. Potom odešla a Sára se rozhodla, že už nemůže čekat. V tomhle domě to není bezpečné.
Musí Johna zabít dnes.

Hudba…musím pustit nějakou hudbu, uvědomila si a panicky začala hledat nějaké CD. Nakonec se spokojila s  The Beatles.
Vytáhla láhev kvalitního vína a nalila do sklenic. Do Johnovy sklenice přidala kapku „léku“, který jí dala žena ( holčička ) v obchodě.
Postavila sklenice vedle talířů s jídlem a nervózně přešlapovala.
Konečně se otevřely dveře. „Johne,“ usmála se…nebyl to nucený úsměv, byla by ráda, mít to rychle za sebou. Čím dřív, tím líp.
„Ahoj, lásko,“ objal svou ženu a rozhlédl se po místnosti. „Co to tady provádíš ?“
„Myslela jsem, že bychom mohli spolu povečeřet.“
John Sáru políbil na tvář a sedl si ke stolu. Vedle Sáry se objevil Samuel. Sára nenápadně stiskla jeho ruku a přikývla. Potom si sedla naproti Johna.
„Tak na co si připijeme?“ zeptal se John a zaculil se od ucha k uchu. Jak může dělat tak nevinného? napadlo Sáru.
„Na naši věčnou lásku a...“ na tvou smrt, chtěla říct a málem jí to vyklouzlo. „A na nový domov.“
„Ano, hezky řečeno, miláčku, tak tedy na lásku a nový domov,“ John pozvedl sklenici a když ji sklonil, polovinu jejího obsahu si vlil do úst. Sára se spokojeně usmála.
Seděli tam hodinku nebo dvě a vesele si povídali a Sára si přála, aby to už konečně skončilo. Nenáviděla tenhle dům. Nenáviděla tenhle život. Nenáviděla tenhle svět.
„Lásko, zatančíme si ? Tuhle písničku mám rád,“ mrkl na ni.
Sára přikývla.
V okamžiku, kdy se John postavil se zakymácel. Potom znovu nebyl rovnováhy.
„Není ti nic ?“ zeptala se jeho žena, ta, která ho právě otrávila, a snažila se mluvit vyděšeně.
„Ne, to nic-“ znovu zavrávoral, tentokrát víc a chytil se okraje židle, která se převrátila. John se převrátil s ní. Dopadl na zem, za zvuku jeho oblíbené písničky ( Hey Jude, vybavila si ji později Sára) a  by byly vytryskly slzy, když si uvědomila, že právě zabila muže, kterého vlastně milovala a nenáviděla zároveň, ale potom si všimla Samuela.
Sam stoupal vzhůru a průhledněl s každým centimetrem stále víc.
„Mami..děkuju..všechno…všechno jsi napravila,“ zašeptal a Sára si všimla něčeho úžasného. Samuelovi stétaly po tvářích slzy.
„Miluju tě...Samueli, ať budeš kde budeš, miluju tě, to si pamatuj,“ řekla tichým, roztřeseným hlasem a poslala mu pusinku.
„Já vím, mami !“ stihl ještě zavolat a naznačil poslání polibku.
Tak tedy její syn zmizel. Sára už ho nikdy více neviděla.
 
 


Stála v kuchyni. V roztřesených rukou tiskla nůž. Byl krvavý.
Byla to krev Ruth.
Ještě teď si pořádně neuvědomovala, co udělala.
Ruth se tam objevila, přilákala ji rána, když se John skácel mrtvý na zem. Sára jí říkala, ať odejde. Říkala jí, ať do prdele vypadne, nebo ji zabije.
Ale Ruth tam zůstala se svým pošetilým a nevěřícným úsměvem.
Sára to nevydržela. Nemohla se na ni dívat. Ruth na ni upírala svůj povýšený pohled. Dívala se na Sáru jako na chudáka. Křičela na Ruth, že jestli je jí život drahý, má se jí klidit z cesty. Ale Ruth to jen víc rozesmálo.
Sára popadla nůž, který ležel na kuchyňské lince a zabodla ho Ruth do krku.
Nechtěla to udělat, chtěla ji vlastně jen zastrašit. Ale stalo se. A ta krev…byla všude. Sára ji měla na oblečení ve tváři a ve vlasech.
Odhodila nůž a utekla….cestou vzala klíče od Johnova auta.
 

Sára seděla v autě. Neměla ponětí, kolik kilometru už ujela nebo jak dlouho už vlastně cestuje a bylo jí to jedno. Mířila do Main. Něco ji tam táhlo.
Drnkla  prstem do růžence, přidělaném na zrcátku.
Holčička vedle ní se usmála svými fialovými rty.
Sára stiskla její bílou, ledovou ruku.
„Neboj, já ti pomůžu,“ řekla té holčičce.
„Věřím ti, Sáro,“ odpověděla na to.
Sára ten hlas znala. Byl to hlas, kterým k ní promluvila žena v tom krámku.
Zvláštní, jak je svět malý…pomyslela si a stiskla houpající se růženec. Ano..to tedy je.

 Kopie - Main.JPG

 

 

Scestní mrtví
Doslov

Nejprve bych chtěla poděkovat celé redakci postřeh, bez které by asi Scestní mrtví, momentálně mé nejdelší dílko, nikdy nevznikli.
Zvláště tedy Stínovi, který mě v tomhle postupně podporoval.
Začátek tohoto příběhu vznikl už dávno…bylo to o ženě, které zemřel syn a ona ho stále viděla. Z toho jsem vlastně vycházela, akorát trochu více rozepsala a obdařila děj zápletkami.
Celý tenhle příběh bych chtěla věnovat jediné osobě, Renátce Doanové, která mi pořád radila, když jsem nevěděla jak dál a pomáhala nahlížet na psaní z jiných úhlů.
Děkuju, holčičko, jak by řekla Eleanor.
    Aneta Honzková, 29. dubna 2006


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 30.04.2006 15:00:48     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
Ahoj,
příště doporučuju se na seriál vykašlat. Seriály, kde na sebe jednotlivé díly navazují, jsou pro čtenáře pak docela obtížné.., vzpomínat na to, co se stalo od začátku v intervalu 20 dní.
- trochu mi tam neseděl ten přípitek na nový domov, tak krátce po tragické smrti jejich syna.
- a taky syn, který děkuje své matce, že zabila Tátu( byť vraha) a říká - "Všechno jsi napravila, to mi tam taky moc nesedí.
- Sam taky jenom tak odešel.., z toho se dalo ještě něco vytáhnout..
- A co bude teď se Sárou?
No mně se ten závěr zdá slabší, ale to je jen můj názor a ten je jedním zmnoha. Tak mi odpusť. S pozdravem Stín.
Hodnotím - 2,33

Komentář ze dne: 09.05.2006 10:36:28     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Krtica] - Jana Vyležíková (krtica.N@seznam.cz)
Titulek:
V téhle poslední části jsem nějak bloudila...A taky, měla jsem pocit,že to mělo končit jinak. Jinak jsi odvedla skvělou práci přes všech pět částí jsi držela napětí na úrovni.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz