Každý politik tvrdí, že právě jeho program je pro nás to ideální. Ale co ve skutečnosti lid potřebuje? Můj názor.

Na počátek malý úvod: máme tady volby a každá strana se snaží vysvětlit, proč zrovna její režim bude pro nás ten nejlepší (z některých propagačních materiálů hlavně levicových stran dokonce alegoricky vyznívají výkřiky typu Volte nás, nebo zhynete!). Vidí-li člověk něco takového, je mu z toho trochu smutno a říká si: nebylo by bez politiky lépe? Nebylo. Budeme-li žít pohromadě, vždy tady politika bude. Nechci dnes rozhodně rozebírat, co zde už rozebráno bylo, ale jen ukázat svůj (pokus o objektivní) názor. Jaká je tedy ta správná (záměrně neužívám slova pravá, abych působil objektivněji) cesta? Je zcela nepochybné, že lidé se navzájem potřebují a budoucnost tkví v co největších počtech lidí jdoucích za jednou idejí (se společnými zájmy). Jak však spolu přežít? V menších spolcích jako je rodina, třída, parta, vojenský útvar nebo třeba menší společnost je možné zařídit vyfiltrování nebo změna nečestných osob a postavení celého systému na slušnosti a rozumnosti jednotlivce. Jak však doufat v takovýto systém, jedná-li se například o celý stát nebo o mezinárodní korporaci, kde už jsou počty členů v miliónových číslech? Kdyby byl každý člen této společnosti rozumný, svědomitý a myslící na veřejné dobro, došli bychom k pravé podobě komunismu, kde by nebylo třeba buržoazie ani dočasné proměny hodnot skutečných (užitečný nebo zkrášlující majetek) v hodnoty symbolické (peníze). Každý by pracoval na tom, co umí, nabízel by všem výsledky své práce a zároveň by od ostatních v rozumném množství odebíral toho, co si není schopen sám obstarat. Na podobném principu funguje i dnešní společnost, ale s tím rozdílem, že se výsledky práce jednotlivce přepočítávají na dočasnou hodnotu – peníze, kterou potom znovu mění na výsledky práce – tentokrát k vlastnímu užitku. Užití peněz jako přechodu mezi vytvořenou a přijatou hodnotou má své výhody i nevýhody. Výhodou je zajištění, že ten, kdo přináší větší užitek společnosti, má právo větší spotřeby než někdo, kdo pracuje méně intenzivně. Což každého jednotlivce motivuje k větší práci (když už ho nemotivuje úspěch celku, motivuje ho alespoň osobní úspěch). Nevýhodou však je, že zaměstnanec není penězi nikdy ohodnocen v plné míře vykonané práce a navíc, že za ně ani později nedostane odpovídající příděl skutečných hodnot. Tímto jakoby byla míra naší práce dvakrát snižována. Na druhou stranu, kdyby proletariát dostával plnou výši platby, nemohla by přežít buržoazie a tudíž by neměl kdo ohodnotit míru práce jednotlivce. Z toho by vyplývalo zrušení měny a přechod k před chvílí nastíněné společnosti bez peněz, ovšem s tím rozdílem, že by nebyl každý jednotlivý člen společnosti natolik rozumný a čestný (toto není kritika, akceptuji, že žádný žijící člověk není schopen takové vůle), aby nehodnotil svou práci příliš vysoko a neodčerpával ze společných zdrojů příliš mnoho – koneckonců, který hladový člověk by si vzal v pekárně svých deset rohlíků, když je jich skladem pět set a má právo vzít si jich zdarma kolik chce? Takováto situace by vedla jen k chaosu a rozkrádání veškerého majetku. Výsledek je jistý: společnost, jaká u nás funguje dnes (demokracie), není ideální ani spravedlivá, ale je funkční (což je nejdůležitější) a cokoliv, co by se mohlo napovrch jevit spravedlivěji , by bylo odsouzeno k sebezničení, jak ostatně můžeme číst v historii. P. S. Co se týče názoru, že by měl být komunismus zakázán stejně jako nacismus, plně souhlasím.