.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30     

 .: Online
Stránku si právě čte 7 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Hadrová panenka

Barbara Smílová - Fantasy - 07. 08. 2006 - 4616 přečtení

__MIRROR_OF_BUTTERFLY___by_meisan.jpgPříběh o lidech, kteří žili pro Hvězdu porozumění.
Sepsáno pro soutěž The Story 2006 of Postřeh.

 

"Nomene?"
"Ano?"
"Vidíš tu hvězdu?"
"Vidím spoustu hvězd..."
"Myslím tam tu, tu slabě zářící, tu co nesměle doprovází větší a jasnější. Vidíš ji?"
"Je krásná, ale tak nějak jinak, tak nevinně."
"Už neexistuje, pohasla, propadla se do sebe...zanikla..."
"Nevěřím, vždyť teď je tu s námi."
"Povím ti příběh, povím ti o lidech, kteří pro ni žili."

Byl podzim, noc polehávala po kraji a zakrývala naději jedné z dívek, jedné z nesmělých slečen, co ti víc poví pohledem než slovy. Takových existuje spousta, ale ona byla jiná, byla prostě jiná. Věřila svým snům a ve svém malém tělíčku skrývala sílu, ukazovala cestu druhým lidem. Říkalo se, že v mandlových očích jí září hvězdy, že má v tom nepřítomném, vesele smutném pohledu svůj vlastní svět, kde smí milovat, kde vychází slunce.
Stála u špinavého okna, její tvář osvětlovala zář petrolejové lampy, z očí kanuly slzy. Byla sama, sama v tichém vesmíru, sama v jeho objetí, do kterého se vracela ve vzpomínkách. Mlčela, ale chtěla křičet, chtěla mu říct, co pro ni znamená, chtěla mu vyprávět o svém srdci, chtěla poznávat, naslouchat, brečet, křičet, usmívat se. Ale mlčela.
Pohled obrátila do hvězd.
„Jsem tu! Slyšíš? Jsem tu!“
Prázdnota.
Usedla k psacímu stroji a pomalu těžce napsala: Stínová naděje jedněch očí vyletěla oknem.
Vzhlédla k obloze. Jen Měsíc ví, jak dlouho tam bledá víla ztracených snů stála. V noci je všechno jinak, všechno silnější a upřímnější. V noci se vracejí vzpomínky a otevřou se rány. V noci srdce mlčky roní krvavé slzy.
Aila pohledla do zrcadla, měla pocit, že se jí ta druhá vysmívá. Venku se spustil déšť. Bušení kapek do okna v ní probudilo zlost. Strhla z krku řetízek, který kdysi dostala od maminky a vztekle jím mrštila do zrcadla. Myšlenky se rychle střídaly: Opouštět, ničit, schovávat se za vymyšlené city, zakrývat si obličej, zavírat oči.

Strhla přehoz z ustlané postele a zakryla věčně otevřenou bránu. Úleva. Kdy tyto strašné hodiny skončí? Stála uprostřed místnosti a nevěděla, jak dál, už nic nechápala. Cosi zaplavilo její duši, zvláštní pocit, že hledá ostrov uprostřed oceánu, že se utápí v modrých hlubinách.

The_Broken_Mirror.jpg

Déšť sílil, vítr vál čím dál prudčeji. Zdi ji věznili stejně jako svíravé spící ticho. Otevřela okno dokořán. Vítr se stočil a nechal divoké kapky dopadnout na její tvář. Tehdy ho poprvé spatřila. Podle všeho to byl ještě chlapec. Procházel ulicí a Aila se nemohla zbavit dojmu, že tak nějak září. Podíval se nahoru a zachytil její pohled. Hrom. Lehkými kroky mizel z jejich očí, zvolna se ztrácel v ranní mlze. Tmavou noc náhle vystřídalo šero, jako by ten chlapec přinesl svítání.
Ulehla do postele a ukryla své tělo pod peřinou. Hluboce se nadechla. Polkla další hořkosladký příval vzpomínek a nakonec usnula.

Sluneční paprsek pronikal k jejím jemně pootevřeným rtům, pohrával si se zavřenými víčky.
Nejdříve sevřela dlaň, jako by chtěla zachytit něco jemného, něco, kdo ví...
Pak náhle otevřela oči, cítila, jak jí hřejí tváře, cítila cosi teplého, co ji naplňovalo. Úsměv. Nevinně nesmělý úsměv.
Vyklouzla z vyhřáté postele v bílé noční košili, která zakryla kolena, ale nedopatřením odhalila část zdvihajícího se hrudníku.
Nenápadně ji začal spoutávat onen smutek, ale tentokrát cítila, že má sílu se bránit.

Rázně přistoupila k zrcadlu a strhla závěs. Byla připravena čelit výsměchu, bojovat s ní, ale to, co spatřila, ji překvapilo.
Dívka na druhé straně ji zřejmě neviděla, stála jako v transu, v očích se odrážela krajina se starým stromem. Zdálo se, že ani nedýchá. Trvalo pouhých pár vteřin, než nepřítomný, podivně děsivý výraz vystřídal omluvný pohled.
Bylo jisté, že právě zahledla něco, co neměla, že se v prchavé chvíli stala strážkyní zázračného tajemství zrcadel. Ailino srdce nepřestávalo bušit. Myšlenky se nechtěly zastavit. Byla vylekaná, sotva stála na nohou, ale co bylo ještě děsivější, někde hluboko ji to neudivilo. Bránila se tomu pocitu, že tenhle okamžik přivolala sama.

Přece jen ten starý psací stroj dal vzniku mnoha příběhům, kde zrcadla neukazují pouhý odraz člověka, kde zrcadla a stíny chrání spánek ztrácejících se vil. Kdo vlastně říká, že naše nejtajnější sny, naše nejskrytější touhy se nemohou stát skutečností? Důležité je věřit a pomalu kráčet trnovou cestičkou, krůček po krůčku se blížit vytouženému neznámu. Ale dost těch řečí, konat je důležitější, slova nic neznamenají, pokud jim nenaslouchá ten, komu patří, pokud jim nerozumí. Je načase se vrátit k příběhu, protože den Hvězdy porozumění teprve začíná.

Aila si oblékla dlouhé hnědé šaty, přes ně si vzala šedivý lehký kabátek a vyrazila do ulic městečka, které hýřilo barvami.
Nazdařbůh se toulala známými místy, které už nikdy nedokáže opustit. Všude vzpomínky, vyryté v lavičkách, vyřezané v kmenu stromu, který se kdysi nenasytně díval, když vyzývavě usmívající se dívka dávno líbala cizí rty, které jí vycházely vstříc plné očekávání. Kam odešla ta šťastná slečna?
Víš, někteří lidé už se nemohou rozdělit bez toho, aniž by rozervali své srdce.
Proč jen ho má stále ještě ráda? Proč jen dovolila, aby uvěřila? Nikdy se to nemělo stát, ne takhle. Už dávno není jaro.

V těch myšlenkách úplně zapomněla na okolí a najednou si uvědomila, že stojí před zarostlou brankou, která chránila vstup do zahrady. Zkusila zatlačit a ona doopravdy se skřípotem povolila, jakoby celá léta čekala jen na její roztřesené prsty.
Nesměle vstoupila dovnitř a to, co uviděla ji okouzlilo. Čas se zastavil, nebo aspoň zpomalil svůj nikdy nekončící běh.

Zahrada byla malinká a útulná. Mezi rozložitými stromy se proplétal potůček, který se rodil z průzračné studánky a po krátké cestě se spojoval s jezírkem. Kamenné zdi chránily tajemné místo před ruchem času a jen všudypřítomný břečťan je přerůstal. Všechno zlátlo, i tráva, která sténala pod kroky očekávaného vetřelce, i listí, co šumělo ve větru a občas se jím nechalo unášet, a pak padalo k zemi.

Pohled obrátila napravo k snad nejstaršímu stromu, pod kterým odpočívala lavička a nebyla sama. Seděl na ní onen chlapec. Na jeho černé tváři pohrával neslábnoucí úsměv, v rukou svíral malinkou hadrovou panenku. Na okamžik se Aile zdálo, že zakývala hlavou, ale to jistě zavinila únava, to by bylo přece nemožné.
- I když v příběhu se leccos může stát –
Zavřela na chvíli oči a zase je otevřela. Zkameněla. Srdce se opět rozbušilo. Právě tuhle zahradu, právě tento strom už viděla. A ty jistě víš kde.

Za chvíli mlčky přisedla k chlapci, když si ho tak prohlížela, když se vpíjela do jeho čokoládových očí plných pochopení, stále přemýšlela, proč by měl být něco míň, jak se tvrdilo.
Tak už to asi je na světě zařízeno, že někdo musí trpět kvůli...čemu vlastně?
Nechápala, jak na něj někdo může vzít kámen, nechápala, jak za to může být ještě pochválen. Tolikrát už to viděla, patřilo to k životu ve městečku S.

Hlas chlapce odhrnul tichou oponu.
“Vidíš, už přišla, tak jsem si tu chvílí představoval, tentokrát je to určitě ona. Už nepochybuji,“ říkal chlapec své panence, její odpovědi rozuměl snad jen on.
“Ano, máš pravdu. Stačí jen...“
Pevně sevřel oční víčka, kousl se do spodního rtu. Začalo krápat, kapky se snášely k zemi v čím dál větších skupinách.
Chlapec se zachvěl. Oblohou putoval paprsek slunce, spojil se s deštěm, a pak společně vytvořily duhu. Krásnou, silnou duhu, duhu, která pronikavě zářila, i když byl podzim.

mlhová duha.jpg

„Nádhera!“ hlesla Aila, když zjistila, že duha končí právě v koruně stromu, pod kterým seděla, že jí padají do obličeje lechtivé barevné střípky.
“Věděl jsem, že se ti to bude líbit,“ řekl chlapec a jedním pohledem porozuměl Ailině duši.
“Kdo jsi?“
“Říkají mi Samuel a tohle,“ zadíval se na panenku: „tohle je má společnice. Občas je trochu nafoukaná a občas si postaví hlavu, ale mám ji moc rád, ještě nikdy mě nezklamala.“
“To je hezké, ale co tu děláš? Proč nejsi s maminkou, se sourozenci?“
“Co dělám? Čekám na tebe, Ailo, čekám už dlouho. Maminka,“ hlas mu poskočil: „Musel jsem jít dál. Víš, někdy člověk musí odejít, aby daroval život.“
Nevěděla, co na to říct, nechápala, jak to malý chlapec může mluvit takhle. Jistě musel prožít něco děsivého, ale pokud o tom nebude chtít mluvit, nikdy se nedozví, co to bylo.
“Ailo, já vím, že nejsi obyčejná dívka, vím, že dokážeš věřit, že dokážeš sledovat mé stopy. Znám tě lépe, než se znáš ty. Díky ní!“ Podal Aile drobounkou panenku.
“Taky jsem měla jednu takovou, ale to už je dávno. Jmenovala se Knoflíková princezna. Ona byla zvláštní. V knoflíku, který tvořil pravé oko...“
Prozkoumala panenku, podívala se jí do očí...
“Princezno!“ přitiskla hadrové tělo ke své hrudi. Kdy ji vlastně ztratila?
Samuel se jen usmíval, věděl, že je zbytečné cokoli říkat, jen sledoval Ailiny slzy, dětské slzy z duše plné vzdušných zámků.
Vytáhl ušmudlaný kapesník a plaše jí ho nabídl. Přijala, levou rukou si utřela uplakaný obličej a pravou nepřestávala tisknout princeznu v mateřském objetí.
- Neobyčejná chvíle, kdy se z téměř dospělé ženy stává zase holčička plná idejí. -

“Odkud vlastně jsi?“ zeptala se Aila.
“Z Hvězdy porozumění, ze světa, který existuje, když chceš, aby existoval. Teď tu s tebou mluvím, protože ve mě věříš, protože mi dovoluješ vstoupit do tvé duše. Chci ti pomoct Ailo. Chci, abys pochopila, že pokud věříš, není nic, co nedokážeš. Tohle je tvůj život!“
“Na některé věci musí být dva.“
“Nikdy jsi nebyla sama. Copak tomu nerozumíš? Tohle všechno je skutečné. Ailo, zítra ti něco povím. Teď už jdi. Dnes už toho bylo moc. Jestli mě ještě budeš chtít vidět, stačí jít za koncem duhy a i kdyby ses rozhodla, že na toto místo nikdy nevstoupíš, že na mě zapomeneš, já tu budu dál, dál budu s tebou.“
Zvedl se, pohledem se vyžádal zpět Knoflíkovou princeznu a dětským krokem odešel doprovázen svou němou společnicí. Věděl, že zítra přijde. Věděl, že ona to ví.

Aila osaměla, byla zmatená a plná pocitu, který nechápala. Vstala s lavičky a zamířila k jezírku. Cestou vzala do ruky kámen a dětským písmem vryla do zdi šest znaků: SAMUEL.
Podívala se na ono jméno a povzdychla: „Nikdy jsem tě neměla potkat.“
Ta slova snad ani nepatřila Samuelovi, on jí jen znovu ukázal, jak hodně miluje, jak moc nechce zapomenout. Proč? Proč zase cítí naději? Bylo by snad lépe, kdyby se ráno probudila a vše bylo pryč, kdyby v duši zbyla prázdnota, která se časem zaplní jinými nadějemi. Co má teď kromě bolesti? Co má ze svých příběhů, které nikdy nezmění svět, které nikdy nedokážou oživit plamínek v jeho očích? Ale co když ano? Tolik se toho děsí. Co když na sebe prozrazuje víc než chce? Ale co s tím teď?
“Už se nebudu schovávat za slova. Chci, abys věděl, že tu jsem pro tebe. Tak už mi věř!“

252297_1.jpg

Udělala další krok směrem k jezeru. Čím víc se k němu blížila, tím bylo větší. Ohlédla se. Zahrada se zdála menší, než když do ní vstoupila. Zatočila se jí z toho pohledu hlava.
Jezírko se proměnilo v obrovskou vodní plochu a zahrada ve zvláštně živý obrázek.
Už nepřemýšlela, brala rukama kameny a ukládala je do kapes kabátku. Tížily, ale ne více než vzpomínky. Došla ke břehu. Odraz dívky spiklenecky mrkl a s falešným pohledem Ailu pozval k sobě.
Vstoupila do vodní náruče, zavřela oči, cítila, jak jí krok za krokem více pohlcuje vodní hladina, jak se dotýká jejich kolen, jak směle hladí její boky, jak za dalších pár kroků si mokré studené prsty pohrávají s jejími ňadry...nezastavovala...
Uši se zalily vodou. V tomto okamžiku začala odněkud znít hudba.
Táhlá melodie andělů, pomyslela si.
Krok. Kameny táhnou ke dnu. Jezero ji pohltilo. Splynula se svým odrazem. Cítila klid. Osvobozující ticho. Klesla až ke dnu.

„Ailo, ne!“ ozval se někde zdaleka Samuelův hlas.
Podařilo se jí otevřít oči. Kolem divně zářící bílá mlha a vysoko na hladině Samuelův obličej. Usmála se.
“Copak to teď chceš vzdát? Slyšíš?! Ailo, vílo východu slunce, chceš se vzdát?“
Pohledem se mu snažila dát odpověď.
“Musím!“ říkaly její oči.
“Ne to není pravda. Ty to zvládneš, já to vím! Věřím ti! Ještě není konec!“
Samuel natáhl dětskou ruku, upřímně jí nabízel pomoc, jenže rozhodnout se musela sama. Už nezbývalo moc času. Tělo se pomalu začínalo dusit. Andělí zpěv sílil.
“Ailo, tohle ne!“

Dívčina slza zanikla ve vodním pohledu. Zvedla ruku. Tma. Náhlé teplo. Nádech. Výdech. Otevřela oči, rozmazané obrysy se stávaly skutečnějšími. Už téměř dokonale rozeznávala okolí.
Ležela vedle jezírka, které velikostně sotva připomínalo onu obrovitou vodní plochu. Nad ní zářila duha snad ještě intenzivněji, než když ji viděla naposledy. Mokré vlasy lemovaly její obličej, po kterém stékaly slzy. Tam dole pochopila. Porozuměla svým citům, uvěřila, že jsou opravdové.
Zvedla se, z konce šatů kapala voda. Odcházela do obyčejnosti, do padajícího soumraku, který ji nutil ukrýt svou duši, do soumraku, ve kterém se ztrácela i duha, odcházela, ale věděla, že se vrátí. V zarostlé zahradě našla domov.

Když vešla do svého pokoje, už byla noc. Na psacím stroji vyťukala větu, která ji vyvstala před očima:
Kdo jednou vstoupí, už nemůže odejít!

Pak usedla do okna a obdivovala měsíc, který zářil snad o něco pronikavěji než jindy. Sledovala hvězdy, které padaly k zemi a na obloze vytvořily kouzelnou hru světel.
Než se oddala bezesnému spánku, vyhodila starý psací stroj. Věděla, že teď už nebude potřebovat slova, že konečně dokáže žít!

Šla zvolna probouzejícími se ulicemi, následovala duhu, která ozdobila blankytné nebe. Když do městečka S. přiletěla první vrána, už seděla vedle Samuela, už v rukou držela Knoflíkovou princeznu.

7_1.jpg

„Ailo, blížíme se ke konci, ale možná taky k novému začátku.“
“Cítím to. Nechci se s tebou rozloučit.“
“To jsem ti právě chtěl říct. Budu s tebou vždycky, i když si to nebudeš chtít přiznat. Usínám s tebou, pláču, směji se i trpím. Jsem tvou součástí, vždy jsem byl.“
“Já...já to nechápu.“
“Jsem jen část tvé duše, která nikdy nepřestane věřit. Jsem kapka dětské naivity v tvém srdci. Jsem naděje. I já mám svůj vlastní příběh, i já mám svůj život, protože si mi to dovolila. Všechno na co myslíš, někde nějak je. Víš, právě v tenhle okamžik zaniká Hvězda porozumění. Pomalu se hroutí, ale my to ještě dlouho nepoznáme, dál bude slabě zářit na obloze, i když už ji pohltí ticho vesmíru. Stejně jako ti vždy zůstanou vzpomínky.“

„Samueli, proč nemůžu být s ním?“
Kolem se rozprostřelo ticho, na chvíli se vše stalo příliš pravdivým.
“Sama jsi řekla, že na některé věci musí být dva. Nesmíš nutit milovat, ale můžeš doufat a snít, můžeš pomalinku kráčet cestou plnou trnů a bolesti a věřit, že na jejím konci stanete spolu ruku v ruce a budete sledovat východ slunce. Můžeš o tom snít, ale bude to těžké, možná je lepší odejít, najít jinou cestu, jiný úsměv...“
“Ale to já nechci, nechci se vzdát!“
Samuel se usmál. V jeho očích zářilo kouzlo bolestného snění. Na obloze počaly vycházet první hvězdy, které doprovázel měsíc.
“Vidíš? To je ona. Hvězda porozumění. Ta, na které všechny sny ožívají. I ona musí zemřít a umírá právě teď, ale její kouzlo zůstane v tvém srdci navždy, její kouzlo zůstane v očích Knoflíkové princezny.“
“Smím si ji nechat?“
“Vždy byla tvoje. Patříte k sobě, já jen s její pomocí ukázal jedné dívce svět, který se vešel do téhle zahrady,“
“Nevím, co říct.“
“Neříkej nic.“

„Jak to všechno víš?“
Slečna vytáhla z batohu malou hadrovou panenku. On ji vzal do rukou a v pravém knoflíku uviděl noční oblohu, v jejímž středu tiše dýchala Hvězda porozumění.
“To je krása...“ Objal dívčí tělo, objal toužící duši.
Oba vzhlédli vzhůru. Na okamžik pohltila celý svět zář, po které zbylo jen prázdné místo na noční obloze.
“Pojď, něco ti ukážu,“ řekla dívka.
Přistoupila ke kamenné zdi a odhrnula břečťan, který skrýval tajemství víly vycházejícího slunce. Pak uviděli dětské písmo, které porušilo uzavřenost srdce zdi, které otevřelo bránu snům.
Stiskla mu ruku a pohledla do jeho očí.
“Vidíš?“
“Ano...“

SAMUEL


Související články:
The Story 2007 - Vyhlášení vítězů (17.09.2007)
Zrádná mysl (06.09.2007)
Nazvou to štěstí, shoda, Osud snad (04.09.2007)
Tento čtvrtek (04.09.2007)
Šampaňské po ránu (03.09.2007)
Spi, děťátko, spi (01.09.2007)
Plav (30.08.2007)
Přeskočiště (28.08.2007)
The Story 2007 (16.07.2007)
The Story 2006 - Vyhlášení vítězů (29.08.2006)
Převozník (15.08.2006)
Poslední úsměv (15.08.2006)
Rozhovor se "sí - aj - sím" (14.08.2006)
Za dveřmi (13.08.2006)
Vodní svět (11.08.2006)
Zpívej (10.08.2006)
Kde stačí věřit (06.08.2006)
The Story 2006 (16.07.2006)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 1]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 07.08.2006 16:28:04     Reagovat    Nový komentář
Autor: [sibyla] - Dana Angels (sibyla@centrum.cz)
Titulek:
Milá Barčo,

nádhera. :-))) A i ty obrázky jsou moc a moc krásné.
Tvá naděje je i mojí nadějí. :-)

Nevím, zda se můžou příspěvky do soutěže známkovat? Dávám 1 se třema hvězdičkama. :-)

  
Komentář ze dne: 07.08.2006 16:54:18     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Krtica] - Jana Vyležíková (krtica.N@seznam.cz)
Titulek: Re:
Příspěvky do soutěže můžou samozřejmě čtenáři známkovat. Jen my porotci, teď držíme bobříka mlčení.

Komentář ze dne: 15.08.2006 23:28:36     Reagovat    Nový komentář
Autor: [risik] - Richard (risik@volny.cz)
Titulek:
Opět náruč plná poetiky, něžné poetiky připomínající až malého prince. Originální dílko,to ano. Pro mě je jen hodně popisné, málo přímé řeči, málo přímého děje, málo přímé konfrontace osob se svými skutky, ale to nemusí být na závadu, nechci to nijak vytýkat. Mám jenom raději věci, které více na konfrontacích osob s jejich skutky postavené a povídky, kde spolu osoby od začátku do konce komunikují, ale jak říkám, to je úhel mého pohledu.

Hodnocení:
Jazykovou stavbou, slovní zásobou mi přijde dílko zralejší než povídka „Kde stačí věřit“, přesto, nebo možná právě proto bych tuto řadil ve svém hodnocení až za ní. Myslím si, že autorka by s textem mohla dokázat mnohem, mnohem víc. Líbí se mi odlehčovací pasáže i ty „filozofické“ kousky kde postavy přemýšlí a díky tomu vlastně ukazují svět tak jak jej autorka vnímá a na co chce čtenáře upozornit, co je pro ni důležité. Jen se mi zdá že někdy jsou myšlenky vyjadřovány tak složitě, těžce, že to může čtenáře odradit a že to může trošku nudit. Asi nejsem plně povolán to posuzovat, ale myslím si, že trošku „střihu“ a trošku větší spádnosti by si to dílko rozhodně zasloužilo. Také by si možná zasloužilo nějakou další, třeba epizodní postavičku, dvě postavy na osm stránek je docela málo k udržení pozornosti čtenáře. Jinak nápad je dobrý a originální a i když jsem dost překvapen že je to už druhá povídka ve fantasy rovině, že bych čekal víc postojů k současnosti asi, vážím si každého mladého člověka který píše o světě bez násilí, o lásce jako o hlavní devize života, o každém kdo neprotěžuje peníze a majetek jako tu nejhlavnější životní potřebu.

Komentář ze dne: 16.08.2006 16:28:17     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Krtica] - Jana Vyležíková (krtica.N@seznam.cz)
Titulek: Hodnocení k soutěži
Pouze jeden zadaný výraz použitý přesně podle motivu. Ostatní jen v přeneseném smyslu.

Povídka pojata jako vyprávění druhé osobě, je dobrou možností ke zpracování různých motivů. Autorka, nenásilnou gradací pozvolna vtahuje do děje. Popisné situace i přiblížení postav nám zprostředkovává barvitými slovními obraty, které občas přepadají do situací prozrazující zaujetí fantaskním náhledem na okolní svět a tím jej podsouvající čtenáři. Vyjádření je dosti zralé, ucelené, s dobrou nosnou kostrou a rozvinutými dialogy, kterých je ovšem méně, než by dílo zasloužilo. Pouze pointa byla mnou předběžně očekávána. V tomto směru by příště mohlo být vyvinuto překvapující uzavření.
Pravopisnou chybu jsem našla jednu. (Zdi ji věznili…samozřejmě má být věznily.)


Komentář ze dne: 21.08.2006 09:41:02     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - kolibřík (V.Bloud@seznam.cz)
Titulek:
Někomu by mohlo vadit, že celý příběh je v podstatě takový "nedodělaný". Je v něm totiž potřeba číst mezi řádky a úplně nejlepší je, když znáte tu osobu, která ho napsala a které se odehrává v hlavě. Celé to pak dostane úplně jiný význam. Já Barču trošku znám a proto jsem se v textu příliš neztrácela a četla ho plynule. Někdo úplně cizí by v tom, ale podle mého těžko hledal to pravé jádro, které dává příběhu šťávu.

Komentář ze dne: 29.08.2006 20:54:58     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
Nádherná lyrická povídka, která by si ale možná zasloužila více střihu a nějaké té dynamiky, aby tak zvýraznila myšlenky hlavní postavy, jejich akutnost a nutnost. Hodnotím vysoce.

Komentář ze dne: 31.08.2006 17:48:25     Reagovat    Nový komentář
Autor: [postreh] - Richard Vacula (postreh@seznam.cz)
Titulek:
Opět dát bacha na shodu podmětu s přísudkem, s, z. Jinak - obvyklá sensitivní tvorba až na jednu věc - tady jsi mnohem víc vzbudila mou fantazii. Moc se mi líbila věta: Hlas chlapce odhrnul tichou oponu.

Komentář ze dne: 30.01.2007 21:31:49     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - hm (xuchotl25@atlas.cz)
Titulek: voodoo
Šiju, šiju si panenku, šiju, šiju si pannu! Ušiju ji i halenku, pěknou - vyšívanu! Pane ze starých hadrů špinávých, panenka z hadříků krvavých! Tenhle z kalhot jistě bude, holocaust si pamatuje, umřel jsi v nich, dobrý žide, nácek, ten se neslituje. Ušil jsem si tak panenku, bude mi k voodoo sloužit, kdepak mám tu voděnku, přec nebude mě žízeň soužit! A tady je, teď napil jsem se, panenka se zachvěje, jehla nahřívá se. Bodám tě tou jehlou, do tělíčka, jehlou dlouhou, do hadříčka. Kéž zemřeli by všichni vrazi, katolíci, dogmatici, jezuiti, kéž viděl bych jejich těla pod drnem hníti, dokážeš to má panenko? "Ach nevím, nevím, z kalhot jsem, které Samuel šil, Abrahám nosil, Rebeka prala a Kohn žehlil. Synové Šalamouna - toho muže, kteří vepře nevaří, ti jsou všichni zlaté kůže, rovných kadeří. Tisíce let katolíků, tisíce let silnějších vládců, tisíce let trpěli, jak teď do nich, kteří i tebe trápí, vtělit by se měli?"



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz