.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30     

 .: Online
Stránku si právě čte 7 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Poslední úsměv

Bublinka - Mystery - 15. 08. 2006 - 2805 přečtení

Sepsáno pro soutěž The Story 2006 of Postřeh.

Den za dnem toulal jsem se krajem. Potkával milióny lidí. Rozdmýchaval jejich plamen naděje, když byl pochybnostmi téměř udušen, utěšoval je, když zoufali si nad nespravedlností světa, horkým dechem jsem sušil dětské tváře, když smáčely je slzy a jediným pohledem tlumil zlobu v lidských srdcích. Pro malíře jsem byl polibek múzy, pro poety inspirace. Byl jsem anděl. Vznešený a nesmrtelný.

Jednoho dne jsem při svých toulkách světem zabloudil do chudinské čtvrti jednoho malého městečka. Ulice zde byly špinavé a páchly podivnou směsicí chudoby a mizérie. Kam jsem se jen podíval, lemovaly cestu polorozpadlé chatrče a v prachu cest se povalovaly odpadky a staré veteš, která už dávno zrezivěla či jinak dosloužila, a mezi tím všim byli lidé s prázdnými výrazy v obličejích. Se svěšenými rameny, zahaleni v cáry, mířili za svou večerní šichtou.
Nejspíš většina z nich skončí na jedné z rušných ulic s provizorním kelímkem, škemrajíc o ohmataný pěťáky, které za rohem vymění za pár loků laciného alkoholu.

Bylo mi jich líto, ale v silách andělů není rapidně měnit lidské osudy. Naše úloha je pouze duchovní, můžem měnit nálady a vytvářet nápady, ale dotknouti se člověka, by znamenalo smrt.

Kousek opodál hlouček dětí pronásledoval mourovatou kočku. Zahnali ji až do slepé uličky. Kočka postrašeně mňoukala a krčila se ve stínech, které narůstaly, jak se k ní děti přibližovaly. Pak jeden z nich, vytáhlý zrzatec s pihami ve tváři, vzal do dlaní kámen a mrštil s ním s takovou silou, že by kočku na místě usmrtil. Byla však rychlejší. Vymrštila se dopředu a se zuřivým prskáním se propletla mezi nohama dětí a utekla dřív, než se stačily vzpamatovat.

Z domku, jež se mohl pyšnit pevným zdivem, se ozýval pláč dítěte. Přistoupil jsem k oknu. Asi pětiletá holčička tahala svou matku za sukni. Slzičky jak hrachy se ji koulely z abnormálně vypoulených očí, obličej měla bledý jako smrtka a z nosu ji na šaty crčel potůček krve. Musela být nemocná, ostatně i její matka mi mou doměnku následně potvrdila, když holčičku zvedla do náruče. „Musíš odpočívat, jsi nemocná,“ zašeptala a starostlivě ji přiložila hřbet ruky k čelu. „Jen hoříš, kéž bych měla na léky. Ale neboj, nikdy jsi nebyla sama. Copak tomu nerozumíš?“ Pokračovala, když holčička nepřestávala plakat.“Sice je tohle všechno skutečné. Ale my se s tím poperem, uvidíš.“ Pak jí z obličeje odhrnula pramínek slepených vlasů, cípem rukávu utřela krev a položila ji do jediné postele v místnosti. Smutně se na ni usmála a lehce ji políbila na bledé tváře.

Pohroužil jsem se do své mysli a vykouzlil na dívčině tváři úsměv. Sice jen plachý a prchavý, ale i za minutku štěstí je třeba bojovat. Uplynula minuta, pak dalši, když dítě usnulo. Znovu jsem použil svou mysl a seslal na její tělíčko ochranný štít, který zaručoval klidný spánek a sladké sny. Rozhlédl jsem se ulicí na obě strany. Zdála se být podivně ztichlá, pokračoval jsem tedy dál.

Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou zmizet z tohohle bezútěšného světa, ale bylo zde příliš mnoho tváři, které ještě čekalo na svou chvíli štěstí, na svůj úsměv. Musel jsem zůstat! Míjel jsem několik slepých uliček, když můj pohled přitáhlo něco tmavého, ležícího v jedné z nich.

A pak jsem ho poprvé uviděl. Seděl uprostřed hadrů, které měl vytvarované do jakéhosi hnízda. Na holých zjizvených nohách mu ležel vychrtlý pes s pohaslýma očima. Mechanicky ho hladil mezi ušima a nepřítomným výrazem zíral na kousek cesty před sebou. Měl černou pleť a smutné velké oči. Byl jedním z vyvrženců, který zaplatil za barvu své pleti. Překvapila mě mladost rysů v jeho tváři, mohlo mu být tak osm, devět. Jeho vrstevníci prožívali své dětské lásky, v rodinných kruzích pořádali výlety a on? Sedl jsem si naproti němu a chvíli ho pozoroval.

Vypadal jako socha, stejně nehybný a se stejně chladným výrazem ve tváři. Uvědomil jsem si, že se setmělo. Z dálky sem proniklo světlo neonové lampy. Bylo však tak slabé, že zářivá světla na noční obloze se zdála být silnější. Začal jsem si přát, aby se pohnul. Vyslyšel mě. Pozvedl hlavu, tak těžce a bolestivě, že mi tím připomněl den, kdy se ze mě stal anděl a já poprvé protáhl své zkřehlé údy. Chvíli se koukal skrze mě, a pak mě překvapil znova.
„Kdo jsi?“ zeptal se a stal se tak prvním člověkem, který mě uviděl.
„Anděl a ty?“odpověděl jsem jednoduše. Zadíval se na mě pozorněji a pes na jeho nohách slabě zakňučel.
„Jmenuji se Sam,“ na chvíli se odmlčel. „Anděl. Opravdový anděl. Čekal jsem tu na tebe. Teď mě doprovodíš do nebe, že?“
„Proč myslíš?“
„Umírám.“
„Třeba ne,“ zašeptal jsem, ale oba jsme věděli, jak moc velkou lež jsem právě vyslovil.
„Já vím, že umírám,“ řekl na svůj dětský věk až příliš pevně, až příliš odevzdaně.
„A splníš mi mé poslední přání?“ podíval se mi přímo do očí. „To přece andělé dělají, ne?“, pokračoval, když jsem mlčel.
„A co by sis přál?“ Zasněně se zadíval na oblohu. Měsíc mu ozářil tvář, přes čelo se mu rýsovala tupá vráska. „Přál bych si, aby ... aby mě alespoň jednou někdo pohladil po tváři. Jednou, jedinkrát v mém životě. Máma to nikdy nedokázala a otec byl příliš zamilovaný do alkoholu.“ V očích se mu objevily slzy, stékaly po jeho obličejíku a on je nechal skapávat do klína. Najednou byl zase malým a slabým dítětem, které by se nejradši chytilo máminy sukně a schovalo v ní svoji tvář. Srdce se mi sevřelo soucitem. Natáhl jsem svou dlaň, až jsem se bříšky prstů opatrně dotkl jeho tváře... a lehce jen jako vánek jsem jej pohladil. Vděčně se na mě podíval. Avšak náhlá křečovitá bolest sevřela mé srdce... Nemohl jsem to zastavit! Uši se zdály být plné vody .... Hukot je úplně ohlušil ...
„Same!“ zakřičel jsem z plných plic. Celé mé tělo se zachvělo, a pak ... pak jsem se rozplynul, jako mlha do které začne svítit zlatavý kotouč slunce. Vysoko nahoře začala nebesa plakat. Poslední maličký útržek mého vědomí, vystoupal vzhůru. Neznepokojován špatností světa a svůj nesmrtelný život, vědomý si pouze vlastního pohybu vzhůru, proplul jsem hustými mraky a vynořil jsem se v nebi, odkud jsem pozoroval barevnou stuhu, která na moji počest dva dny svítila na obloze. Sociální pracovnice Nováková vyšla na svou pravidelnou obchůzku. V jedné nejmenované ulici uviděla ležet na zemi chlapce tmavé pleti. Poznala v něm devítiletého Samuela Barkse. Když se k němu sklonila, zjistila, že chlapec již nedýchá. Zarazila ji však skutečnost, že v jeho už navěky spící tváři září úsměv ....


Související články:
The Story 2007 - Vyhlášení vítězů (17.09.2007)
Zrádná mysl (06.09.2007)
Nazvou to štěstí, shoda, Osud snad (04.09.2007)
Tento čtvrtek (04.09.2007)
Šampaňské po ránu (03.09.2007)
Spi, děťátko, spi (01.09.2007)
Plav (30.08.2007)
Přeskočiště (28.08.2007)
The Story 2007 (16.07.2007)
The Story 2006 - Vyhlášení vítězů (29.08.2006)
Převozník (15.08.2006)
Rozhovor se "sí - aj - sím" (14.08.2006)
Za dveřmi (13.08.2006)
Vodní svět (11.08.2006)
Zpívej (10.08.2006)
Hadrová panenka (07.08.2006)
Kde stačí věřit (06.08.2006)
The Story 2006 (16.07.2006)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 13.08.2006 16:01:51     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
Hm..., do úterka mlčím, ale pak už mě nikdo nezastaví..
P.S. - doplnil jsem ti tam odstavce. Příště na to mysli. U povídek je to docela podstatné.

Komentář ze dne: 15.08.2006 12:07:27     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Smutně krásné nebo krásně smutné?Nevím.Podobných povídek jsem přečetla docela dost.Proč si vždycky spojujeme lidskou bídu a utrpení s černošskými chlapci?Jako by nám to někdo nutil.To není kritika,to je jen konstatování.A pak ještě něco...Město andělů je krásný film.....

Komentář ze dne: 15.08.2006 23:13:02     Reagovat    Nový komentář
Autor: [risik] - Richard (risik@volny.cz)
Titulek:
Tak opět musím přepracovat pořadí. Je to moc dobré a to po všech stránkách. Jak stavbou, tak výrazivem. Vůbec mi v tom nevadí poněkud otřepaný atribut tmavého chlapce. Ani ho neberu jako černouška, spíš jako Roma a myslím si že je to tak dobré použít, protože to má o moc větší dopad. Je v tom cítit rozdíl sociálního vnímání a postoje, který každý máme ať chceme či ne a že i když tvrdíme že nejsme rasisti, máme v sobě cosi schované, kousek démona našeptávače, který nás nutí koukat na ty „tmavší“ maličko skrze prsty. Vyčítáme jim, že jsou jiní a proto na ně tak koukáme, sakra oni musí být jiní, když jsou úplně jiná kultura. Ale pocit křivdy, vnímání bolesti a strachu, mají přece jako my, tak proč se netolerovat…

Hodnocení:
Dobré téma a hlavně dobře zpracované. Dlouhé tak akorát, aby udrželo pozornost a nostalgicky poetické, a s mravním základem tak vkusně zakomponovaným, že to člověka zušlechtí aniž o to sám stojí. Myslím že jsi velký talent. Těším se na tvé další věci.

Komentář ze dne: 16.08.2006 01:01:04     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
Velmi bohátá slovní zásoba jen umocňuje čtivost celého díla. Postava Samuela je dotažena k dokonalosti i myšlenka, že to právě on poprvé byl schopný uvidět anděla. Maximálně čtivý příběh, nádherné vyjádřovaní útočící na smysly, jednoduchý a přece tak dojemný a působivý příběh a kvalitně zvládnuté zadané motivy.
- jen ten zadaný motiv přímé řeči.., obzvláště - " copak tomu nerozumíš?.." v hovoru s malou holčičkou mi přišel uplatněný tak trochu na sílu.
Hodnotím velmi pozitivně.

Komentář ze dne: 16.08.2006 13:02:56     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Ivo-Hary] - Ivo Hary z Náchoda (normalnisilenec@seznam.cz)
Titulek: Zajímavý námět
Můžu říci, že po filmu Město andělů jsem trošku skeptický k motivu anděla chodícího po zemi, přesto je to popsané pěkně, nemám jiná slova, než použil už Stín. Ovšem nechápu (zřejmě jen vlastní vinou) ten konec, proč se tak bolestně rozplynul, nehodlám to však kritizovat, i když duha dva dny na počest - trošku silné ...
A snad to bylo editorem, ale přechod: "na moji počest dva dny svítila na obloze. Sociální pracovnice Nováková vyšla" by si zasloužil nejen nový odstavec, ale i meziřádek - úplně jsem byl chvíli mimo.

Komentář ze dne: 16.08.2006 16:46:10     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Krtica] - Jana Vyležíková (krtica.N@seznam.cz)
Titulek: Hodnocení k soutěži
Použity všechny motivy, pouze jeden v přenesené formě.

V této povídce se už od počátku projevuje zřetelná autorčina vůle sdělit čtenářům pohled i pocity hlavního hrdiny. Používá k tomu velmi zralé vyjádření s dostatečně širokým záběrem.
Autorčin postoj se tu projevuje ve schopnosti objevovat slabé a nemocné. Se svým citlivým přístupem odhaluje tvrdost světa (v pasáži s mourovatou kočkou), dokazuje laskavost a přesto určitý odstup hlavní postavy. Dar dobrého vypravěčství, zvládá nejen v popisných situacích, ale i v dostatečně kvalitním dialogu, zanechávající tak emočně silné zaujetí. Její text není rozhodně jen výlevem nějakého běžného pocitu, má svou hloubku a pointa umocňuje neotřelý zážitek.
Po stránce pravopisu jsem našla, jen asi dvě chybějící čárky.

Komentář ze dne: 17.08.2006 09:17:10     Reagovat    Nový komentář
Autor: [sibyla] - Dana Angels (sibyla@centrum.cz)
Titulek: Poslední úsměv
Nádherné téma, velice dobré zpracování.
Jen souhlasím s Harym, že by bylo dobré oddělit v posledním odstavci ty věty ... sociální pracovnice.
Tady by to chtělo dát nový odstavec.
Jinak povídka velice čtivá. :-)
Dala bych 1,1. :-)

Komentář ze dne: 18.08.2006 22:55:35     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Bublinka (@)
Titulek:
Děkuju všem za kritiku! Ráda se příště vyvaruju chyb ... a ty kladné zas potěší!:)
Ty odstavce jsem měla v editoru, ale nějak se mi to nepřeneslo na stránky. Ještě s tím moc neumím! Ale příště to bude lepší!

Komentář ze dne: 21.08.2006 09:50:42     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - kolibřík (V.Bloud@seznam.cz)
Titulek: Hodnocení k soutěži
Pro mě, pro člověka který věří na anděly a hltá všechny příběhy o nich, byla tahle povídka pohlazením po duši. Nebyla nějak příliš dlouhá, ale dost možná by to bylo na škodu. Byl to jednoduchý příběh, ale tolik obohacující a nadějný, že jen tiše žmoulám listy papíru a děkuji za něj.

  
Komentář ze dne: 21.08.2006 21:59:51     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Bublinka (@)
Titulek: Re: Hodnocení k soutěži
Jsem rada, ze se libi:)



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz