.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30     

 .: Online
Stránku si právě čte 5 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Převozník

Obyčejný básník - Mystery - 15. 08. 2006 - 3269 přečtení

Až zase jednou uvidíte na obloze duhu, vzpomeňte si na příběh Rii a Lily a na to, že vše čeho chcete dosáhnout je jen ve vašich silách. Stačí jen pevná vůle a odhodlání, otázkou je, zda je máte ... Sepsáno pro soutěž The Story 2006 of Postřeh.

    Další bezradné ráno. Ria zamáčkla budík, pročísla si sametově černé vlasy, které jí spadaly do půlky zad a nyní ležely rozházené všude kolem po polštáři. Lehce přehodila nohy přes okraj postele, vzala z nočního stolku hřeben a začala si pomalu rozčesávat vlasy. V odraze zrcadla viděla svou tvář. Na to jak byla mladá a krásná v ní bylo až příliš utrpení. Začala vzpomínat...

    Ještě před třemi roky byla tou nejšťastnější ženou na světě. Měla krásného manžela a roztomilou dcerku, bydleli společně ve velkém domě kousek od centra města. Potom se vše během jediného roku změnilo a stačilo tak málo...
    K manželovi do práce nastoupila nová asistentka. Brian, jak se její muž jmenoval, začal zůstávat stále déle v práci. Míval porady do pozdních nočních hodin, jezdil na víkendové služební cesty a Ria již pomalu nevěděla jak vypadá. Pak jednoho rána u snídaně řekl Brian, že si našel jinou, že sní chce žít, sbalil si všechny věci a byl pryč. V obrovském domě se Ria cítila osamělá, vše jí ho připomínalo. Ten dům ji dusil a navíc si ho již jako matka samoživitelka nemohla dovolit. Musela ho prodat a přestěhovat se do menšího světlého bytu na okraji města. Měla to sice dál do práce, ale byla šťastná, že jí zůstala alespoň dcerka Lily.
    Briana viděla ještě jednou u rozvodového soudu, kde se úplně zřekl výchovy dcery, ani vidět ji nechtěl. Jen přispívat na její výchovu mu soud uložil. Částka však byla tak malá, že sotva pokryla školné a Ria se musela v práci hodně ohánět, aby mohla Lily udržet na prestižní škole. Chtěla aby byla vzdělaná, vždyť v dnešním světě by bez vzdělání nebyla ničím. V duchu již viděla, jak se z její dcerky stane uznávaná lékařka, vědecká pracovnice, nebo jiná důležitá osoba.
    Náhle však Lily onemocněla. Vůbec se nezjistilo, kde k té nemoci přišla, ale na pravidelné prohlídce její lékařka zjistila, že má HIPS. Nemoc, se kterou si dnešní medicína nevěděla rady. Dokonce se ani nevědělo, kde se vzala... Kdyby Lily bývala dostala žloutenku nebo i AIDS, nebyl by to žádný problém. Nemoci, které před dvěma sty lety znamenaly hrozbu pro celé lidstvo, nebyly dnes ničím jiným, než ve 20. století neštovice. Byl to ale HIPS, nemoc, kterou nazývali „AIDS 23. století“, nemoc bez příznaků, která měla za následek jediné – smrt.
    Když jí u Lily objevili, byla okamžitě hospitalizována v místní nemocnici. Ria z toho byla nešťastná. Zůstávala s Lily celé dny. Přestože jí směla vidět pouze přes sklo z návštěvního pokoje musela s ní být.

    Všechny úspory postupně utratila za její léčbu. Prodala byt a pronajala si malý pokoj v přístavní čtvrti. V úzké temné uličce až v podkroví. Bylo to levné a hlavně to měla jen pár minut do nemocnice, mohla být své dcerce stále na blízku.
    Protože nebyla často v práci a zaměstnavatel se nechtěl smířit s tím, že má nemocnou dceru a možná se i trošku bál, aby Ria nenakazila HIPSem ostatní zaměstnance, dostala výpověď. Nezbývalo jí už moc peněz a navíc během pár týdnů Lily zemřela. Ria byla bez práce, bez manžela a jediný smysl jejího života navždy odešel... Několik týdnů jen plakala, moc nevycházela ze svého pokoje. Často seděla celé hodiny před zrcadlem a ptala se sama sebe, proč také ona nedostala tu zákeřnou nemoc, proč nemůže být se svou dcerkou. Pak zaplatila nájem na další měsíc a obálka s penězi byla prázdná.
    Začala se pomalu dávat dohromady. Našla si práci v nedalekých docích. Uklízela v jedné místní hospodě. Práce to byla náročná a málo placená, ale na živobytí to stačilo. O víc Rie nešlo. Žila ve svém vlastním mlžném světě.

    Pomalu přestala myslet na minulost. Vlasy měla rozčesané a smotané do úhledného copu. Po tvářích se jí leskly dvě cestičky slzí. Otřela je hřbetem ruky. Smutně se na sebe usmála do zrcadla, omyla si obličej v umyvadle v rohu pokoje, vzala na sebe květované šaty, které končily těsně nad koleny a vydala se do práce. Siréna v docích právě houkala sedmou ranní.
    Ria prošla pár ztemnělých liduprázdných uliček a byla před zadním vchodem do „Knajpy u Piráta“ jak se nazýval podnik, ve kterém uklízela. Odemkla si, vstoupila do předsíně a pořádně za sebou opět zamkla. Měla ještě v živé paměti, jak ji jednou, když zapomněla zamknout obtěžoval opilý námořník, který se dožadoval další lahve pití a možná i něčeho dalšího. Naštěstí přišel majitel podniku o něco dříve a toho muže vyhodil na ulici. Kdyby býval nepřišel, Ria by byla nejspíš znásilněna a hospoda vykradena. Od té doby vždy řádně zamykala a než vstoupila ujišťovala se, že v ulici nikdo není.
    Prošla do své komory, natáhla si přes šaty kamaše a volné tričko, vzala gumové rukavice a pustila se do úklidu. Do desíti hodin, kdy chodil majitel, musela být celá hospoda čistá. Práce to bylo hodně. Vstupní zádveří měla uklizené rychle, ale hlavní sál jí dal pořádně zabrat. Poté co uklidila WC a chtěla jít domů, zjistila, že jsou otevřené dveře do salónku, kde běžně neuklízela. Celý salonek musel být včera večer plný lidí, protože v něm bylo plno popelníků a ostatního nepořádku, jako by se tu bavila velká společnost.

    Koukla na hodinky a zjistila, že jestli to chce vše stihnout do desíti hodin, bude muset pořádně zabrat. Rychle poklidila hrubý nepořádek, v jednom rohu místnosti našla včerejší noviny zapadlé pod stolem. Když vynášela odpadky do popelnice, zůstaly navrchu. Zahlédla zajímavý titulek a tak je vyndala z popelnice a odložila do své komory. Rychle otřela všechny stoly a židle a vytřela podlahu. Přesně v okamžiku, kdy zavřela dveře od salonku a nesla věci do komory uslyšela otáčení klíče v zámku, přišel majitel podniku. Byl přesný jako vždy. Převlékla se, vzala podpaží noviny a zamkla svou komůrku. Když odcházela, potkala majitele na chodbě. Vyměnili si pozdrav a pár zdvořilostních frází. Když pak majitel viděl noviny, které si nesla domů, vyprávěl jí o tom, jak bylo včera večer úplně plno, snad poprvé za deset let co tu hospodu vlastnil, dokonce i salonek praskal ve švech. Bylo to tím článkem v novinách, které držela podpaží.
    Vyšla ven z Knajpy u Piráta a vydala se domů. Neměla moc náladu chodit mezi lidi. Něco jí ale stále táhlo směrem k přístavu. Šla tedy kam jí nohy nesly a když přišla na nábřeží, spatřila tu nádheru. Na obloze se klenula krásná a jasně viditelná barevná stuha. "Tak tohle je tedy ta Duha", řekla si Ria.

    Sedla si na nedalekou lavičku a dala se do čtení. Přečetla celý "vědecký" článek o duhách, jejich vzniku a zániku. Přečetla několik stránek dohadů o tom, že není možné aby se duha objevila druhý den znovu a dalších několik stránek o tom, že to možné je. Na dalších stranách si přečetla zaručené zprávy o tom, že tam kde se dotýká duha země je veliký poklad. Co je však na straně, kde se duha dotýká moře? Spousta lidí si myslela, že by tam mohl být potopený vrak lodi se španělským zlatem, nebo nějaký pirátský poklad. Ria se na chvíli zamyslela, co kdyby zkusila své štěstí? Nemá přeci co ztratit... Rozhlédla se kolem a okamžitě tu svůdnou myšlenku zavrhla. V celém přístavu nebyla jediná loď až na pár milionářských jachet na soukromém molu. Vše co plavalo, bylo spuštěno na vodě a mimo přístav.
    Náhle jí ze zamyšlení vytrhl čísi hlas: "Ahoj Rio, přemýšlíš o duze? Chtěla bys na moře, hledat její konec viď?". Zvedla oči a spatřila malého černého chlapce. Mohlo mu být snad dvanáct let. Měl na sobě pouze trenky a na krku podivný přívěšek. V poledním slunci se leskla jeho ebenová pokožka. Uprostřed obličeje se na ní zubil krásný bílý úsměv ještě zvýrazněný barvou chlapcovi pleti. Temně hnědé oči na ní koukaly nějak víc než dětsky.

    "Jakto, že znáš mé jméno? Kdo jsi?", zeptala se. "Je mým úkolem znát jména lidí v přístavu, jsem Samuel, kapitán na své malé lodi." řekl a opět se zazubil. "Vezmu tě na konec duhy, ale musíme vyjet před setměním, jsi ochotná vydat se na takovou cestu?" zeptal se jí.
    "Samueli, jak můžeš vědět, že mám dostatek peněz, abych si mohla dovolit tvou loď? Jak můžeš vědět, že vůbec chci na konec duhy?", odpověděla Ria. Samuel se na chvilku zamyslel, pak se usmál a řekl: "O peníze mi moc nejde a na konec duhy chce dnes téměř každý, tak proč ne ty?". Ria se zamyslela a musela uznat, že má pravdu. Pokud jí to nabízí, proč by toho neměla využít a podívat se na moře, nemá co ztratit. Ještě chvíli si povídali o různých věcech kolem cestování po moři a Ria nakonec souhlasila. Nechá se od Samuela odvézt na konec duhy. Smluvili si odjezd ve tři hodiny z pláže, za skálou na konci přístavu. Samuel evidentně neměl na své cestování po moři povolení a nechtěl budit pozornost u mola v přístavu.
    Ria šla domů, cestou si nakoupila jídlo na dva dny a dala se do balení. Vzala jen ty nejnutnější věci, přesto vyklidila pokoj téměř jako by se měla stěhovat pryč. Nic jiného neměla. Na vrch do batohu uložila fotku Lily a plyšového medvídka, kterého měla její dcerka nejraději. Ještě se rozhlédla po pokoji a vykročila vstříc novému neznámému světu. Ještě nikdy nebyla na moři.

    Přesně ve tři hodiny nastoupila na pláži do člunu a Samuel začal veslovat k malé motorové plachetnici, na které byl kapitánem. Pomalu se blížili k plavidlu, které se na několik dní mělo stát jejím domovem. Na temném trupu lodi bylo uměleckým rukopisem napsáno "PŘEVOZNÍK". Zajímavé jméno pro loď, pomyslela si Ria a přijala nabízenou ruku, jak jí Samuel pomáhal na palubu. Loď byla poměrně malá, ale hezká. Sedla si na přídi a pozorovala moře. Samuel zatím připravil loď k odjezdu. Vytáhl kotvu, nahodil motor a zamířil směrem na otevřené moře.
    Otočila se směrem k pobřeží a když viděla jak se pomalu vzdaluje, najednou jí přepadl stesk. Takový zvláštní pocit, jako by se sem již nikdy neměla vrátit. Snad ten pocit zakusí každý kdo se vydává na moře, daleko od domova.
    Pomalu pluli směrem k duze, Ria buď seděla nebo chodila po palubě, zjišťovala na co jsou jednotlivé části lodě, kde které lano ovládá kterou plachtu a podobně. Stával se z ní pomalu ale jistě námořník každým coulem. Dokonce ani mořskou nemoc neměla. Samuel stál většinu času u kormidla nebo nahlížel do map, ale vždy jen na chvilku aby poopravil kurz a zase se vracel zpět na své místo na můstku. Cesta jim celkem utíkala, najednou se začalo šeřit a den přešel zvolna v černou noc. Duha se ztratila spolu s příchodem večera a Ria přemýšlela, jak může Samuel udržovat kurz. Když se ho na to ptala, jen zamumlal něco o majáku a dál se věnoval řízení.
    Bylo už celkem pozdě a Ria se rozhodla, že půjde spát. Popřála Samuelovi dobrou noc, lehla si do kajuty a nechala se ukolébat vlnami. Uprostřed noci se náhle probudila. Měla divný pocit, tak se vydala podívat na palubu. Na obloze ve směru přídě uviděla zářivá světla. Když se zeptala Samuela co to je, jen stroze odvětil že maják. Ria chvíli pozorovala ta světla a přemýšlela, kde se tam asi mohla vzít, když nikde tím směrem nebyla žádná pevnina. Protože na nic nepřišla, popřála opět Samuelovi dobrou noc a jen co se dotkla postele, spala jako když jí do vody hodí.

    Ráno se probudila a slyšela nějaký hluk. Vstala, rychle se učesala a vyšla na palubu. Kotvili uprostřed moře, duha se už opět klenula na obloze a její konec visel několik metrů nad vzdouvající se hladinou. Všude kolem se to hemžilo plavidly, lodě od malých plachetnic, jako byla ta jejich, po obrovské několikapatrové parníky. Potápěči v oblecích skákali do vody z několika palub najednou a sem tam se lidé potápěli jen tak v plavkách, se šnorchlem či bez.
    Samuel, který seděl na přídi a koukal na ten chaos na hladině, se otočil a popřál jí dobré ráno, vlastně skoro poledne. Ria koukala s otevřenou pusou. Nikdy by jí ani ve snu nenapadlo, že tu bude takových lidí. Ze vzdálené lodi právě spouštěli na lanech malý batyskaf. Nedaleko dokonce kotvila loď pobřežní stráže. Jediný důstojník hlídal palubu, ostatní byli nejspíš pod hladinou. Jeden chytrý obchodník sem připlul s lodí plnou potápěčských bomb a jiné výstroje a Ria měla dojem, že ví, kde by ten poklad mohl být. Ceny na této lodi byly opravdu přemrštěné.

    Posadili se se Samuelem na palubě a poobědvali. Ria pomalu ztratila veškeré iluze, že by mohla něco najít. Přesto se po obědě převlékla do plavek a šla si zaplavat do moře. Bylo studené, až jí z toho naběhla husí kůže. Pomalu se potopila pod hladinu a udělala pár temp směrem ke dnu. Otočila se nahoru a uviděla něco, co ještě nikdy nespatřila, pozorovala duhu z vody. Teplé barvy nebyly sice tak zřetelné, ale stále viděla duhu. Vynořila se nad hladinu a křikla na Samuela, ať se jde také podívat. Něco jí odpověděl, ale vůbec mu nerozuměla co říkal. Jak se potopila pod hladinu měla nejspíš uši plné vody a když se vynořila nějak jí zalehly. Pročistila si je tedy malíčkem a opět zavolala na Sama. Ten jí odpověděl, že byl již ve vodě ráno, když spala a viděl vše co potřeboval.

    Ria se tedy ještě chvíli potápěla, ale k ničemu to nevedlo, tak opět vylezla na palubu a lehla si na ručník. Začala pomalu přemýšlet o svém životě, o cestě sem na lodi s malým chlapcem, o tom proč to vlastně udělala. Samuel si sedl vedle ní a začali si povídat. Ria mu vyprávěla o své dceři, skoro litovala toho, že jí nemohl poznat. To by byl chlapec pro Lily. Pověděla mu celý svůj životní příběh a když skončila, zjistila, že je již pozdní odpoledne a většina lodí odplouvala a ty co tam ještě zůstaly se k odplutí připravovaly. Okolí bylo prozkoumáno do nejmenších detailů, zde nic nebylo. Jen skály na dně moře, voda a duha na obloze. Samuel se na ní podíval svýma temnýma očima, stáhl si z krku přívěšek a podal jí ho. Ria nečekala, že bude tak těžký. Byl z černého matného kovu ve tvaru srdčitého listu, takový list nikdy neviděla. Na konci byla stopka listu zatočená a tímto okem byla protažena černá kůže. Navlékla si amulet na krk, příjemně studil na její nahé hrudi.
    "Můžeš se potkat se svojí Lily, pokud budeš chtít. Každý může dosáhnout toho po čem touží, stačí jen pevná vůle. Otázka je, zda tu pevnou vůli máš?" "Pro setkání se svou dcerkou bych udělala cokoli", odpověděla Ria. Samuel jí tedy řekl, že by se měla potopit co nejhloub to půjde, musí věřit, nic víc než věřit, že opět potká Lily a mít na krku ten zvláštní amulet.
    Musí zůstat ve vodě úplně sama, sama se svým trápením, ale i se svou nadějí. Ria tedy vlezla do vody, naposledy zamávala Samuelovi jehož loď již byla poslední na klidné hladině moře. Vytáhl kotvu, která se zablištěla v paprscích pozdně odpoledního slunce, přešel ke kormidlu a pomalu se začal Rie vzdalovat. "Tak plav a neboj se, co nejhloub i kdyby ses měla utopit" znělo jí stále v uších.

    Ria cítila na svém krku tíhu amuletu, pomalu ji táhnul níž a níž pod hladinu. A pak ještě hloub a stále níž. Pomalu nemohla dýchat a najednou otevřela ústa a poslední bublinky vzduchu utekly směrem k hladině.
    A pak zjistila s údivem, že neumřela … do očí jí vhrkly slzy... a přestože byla ve vodě, plakala... potápěla se stále hlouběji v posledních paprscích zapadajícího slunce které jí ozařovalo cestu dolů k duhovému království jak si je sama pojmenovala … Tam někde dole čeká její Lily... Najednou jí hlavou zněl hlas … "Nikdy jsi nebyla sama. Copak tomu nerozumíš? Tohle všechno je skutečné..."

...

Riino tělo našli za tři dny na pobřeží u přístavního mola...


Související články:
The Story 2007 - Vyhlášení vítězů (17.09.2007)
Zrádná mysl (06.09.2007)
Nazvou to štěstí, shoda, Osud snad (04.09.2007)
Tento čtvrtek (04.09.2007)
Šampaňské po ránu (03.09.2007)
Spi, děťátko, spi (01.09.2007)
Plav (30.08.2007)
Přeskočiště (28.08.2007)
The Story 2007 (16.07.2007)
The Story 2006 - Vyhlášení vítězů (29.08.2006)
Poslední úsměv (15.08.2006)
Rozhovor se "sí - aj - sím" (14.08.2006)
Za dveřmi (13.08.2006)
Vodní svět (11.08.2006)
Zpívej (10.08.2006)
Hadrová panenka (07.08.2006)
Kde stačí věřit (06.08.2006)
The Story 2006 (16.07.2006)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 16.08.2006 00:07:13     Reagovat    Nový komentář
Autor: [WhiteShadow] - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
- "Jen přispívat na její výchovu mu soud uložil"...- tahle věta by více vyzněla s trochu jiným slovosledem.
- Jak Lily odešla z našeho světa v jediné větě, to se mi zdálo docela málo popsané.
- "Ještě chvíli si povídali o různých věcech kolem cestování po moři "..tahle věta mi stylisticky taky nepříjde zcela zvládnutá a našel bych i další..

Moc dobře Neobyčejný básníku vím o tom, že tohle je tvá první povídka. Byl jsem mile překvapen. Líbí se mi tvůj přirozený a čtivý popis, který nenudí. Obzvláště se mi líbí propracovaný motiv té naší duhy, originálnost a vlastní směr. Také Samuel, o kterém se toho nedozvíme více než je třeba. Tohle je jedna z těch povídek, které směřují k určitému závěru, který je nejdůležitější částí povídky. Rozhřešením hlavní postavy by tady mohla být ta přímá řeč v závěru, ale po přečtení poslední věty se ve mně uhnízdily smíšené pocity. Vyhrála tedy nebo prohrála?
Důstojný příspěvek Neobyčejný, vskutku hodnotím pozitivně.

Komentář ze dne: 16.08.2006 08:18:45     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Obyčejný básník (obycejny.basnik@seznam.cz)
Titulek: Obyčejná povídka :)
Tato povídka vznikla během pár hodin, námět měnapadl již dávno, ale měl jsem málo času, snad jen dvě hodiny jsem psal koncept na papír a pak včera odpoledne, když jsem přišel z práce jssem k tomu sednul a od 18:00 do 23:00 to dopsal. Jistě tam bude víc chyb a spousta věcí by se dala více rozepsat. Protože mě však tlačil čas, některé pasáže jsem odbyl. Jsem si toho vědom a pokusím se to příště neopakovat, jestli ještě bude nějaké příště...

Komentář ze dne: 16.08.2006 12:47:49     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Ivo-Hary] - Ivo Hary z Náchoda (normalnisilenec@seznam.cz)
Titulek: NEObyčejná povídka (NEO - ONE)
Nejdřív malá výhrada. Podrobný popis, proč a jak ji manžel opustil, jsem poctivě odzíval, je schematický a pro další děj nepodstatný, stačilo zmínit jen jednou, dvěma větami. Smrt dítěte je vždy strašně krutá, leč zde nezbytná. Líbí se i mně moc motiv Duhy (opravdu jen s "D") - povýšený na stěžejní prvek příběhu, i vyústění vyprávění v předepsané větě, kterou jsem já sám připojil pouze mrzkým "oslím můstkem", bez příčinné souvislosti s dějem.
Malinko ovšem zamrzí prezentovaný fakt, že štěstí je možno najít až po smrti (že by vliv básniček jedné nám dobře známé autorky?)

  
Komentář ze dne: 16.08.2006 14:21:44     Reagovat    Nový komentář
Autor: [o.b] - Jiří Bautz (obycejny.basnik@seznam.cz)
Titulek: Re: NEObyčejná povídka (NEO - ONE)
Nemělo to úplně vyznět, jako že štěstí lze najít až po smrti. Spíš jako, že "štěstí" není záležitostí těla, ale spíše ducha. No a jedna "neznámá" autorka za to skoro ani nemůže... :)

Komentář ze dne: 16.08.2006 18:20:09     Reagovat    Nový komentář
Autor: [risik] - Richard (risik@volny.cz)
Titulek:
Tak hned v úvodu musím ocenit nápad a vypointování. Obojí je dobré a pointa překvapila, i když se dalo čekat, že ji převozník převeze kamsi, do něčeho hezčího a sprvedlivějšího. Taky se mi moc líbila ta zoufalost a marnost, to jak nás, každého, občas život zatlačí do úzkých. Je to napsané citlivě a hlavně věty jsou velmi přirozené a řekl bych i čtivé.
Jestli chci něco dílku vytknout, tak to, že je to (alespoň pro mě, z mého úhlu pohledu) velmi popisné. Je tam málo přímé řeči, málo dialogů a hodně popisu, myslím zase je to takový velmi dobrý první koncept, který by si zasloužil po nějakém oddechu návrat a doladění. Ale jestli je to opravdu tvoje první povídka, potom smekám. Talentu máš na rozdávání.

Hodnocení:
Dobrý nápad i dobře napsaný, jen maličko doladit, nebát se vést mezi osobami více dialogu, klidně i hovorovým slangem, dílku to sluší a dá mu to punc jak autenticity, tak jej to neuvěřitelně oživí. Máš talent, tak na to jistě přijdeš, citem, co to potřebuje. Držím palce a těším se na další věci.

  
Komentář ze dne: 16.08.2006 21:35:58     Reagovat    Nový komentář
Autor: [o.b] - Jiří Bautz (obycejny.basnik@seznam.cz)
Titulek: Re:
Přiznávám, že jsem (v zájmu civilizace :) ) dokonce nějaké dialogy nahradil popisem, protože jsem prostě nestíhal a chtěl jsem tu povídku dopsat. Bohužel opravdu vznikla za tak krátký čas ( 0,5 hodiny námět a první rozplánování, 2 hodiny úvod až po úklid v knajpě, 2,5 hodiny další děj až po vyplutí na moře, 5 hodin dokončení doladění pravopisu a detailů) cca 10 hodin.
Ty dialogy bych musel víc promýšlet protože mi ty "dvě tři věty" které jsem tam měl připadaly moc málo ...
Příště si dám více záležet a snad budu mít více času.
Děkuji za hodnocení. Jirka B.

Komentář ze dne: 16.08.2006 18:26:59     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Krtica] - Jana Vyležíková (krtica.N@seznam.cz)
Titulek: Hodnocení k soutěži
Jako u všech soutěžních povídek zjišťuji, že autor svědomitě použil všechny zadané motivy.

Nápad, který dal vzniknout téhle povídce, se jen tak často nevidí, především kvůli nevšední pointě. V samotném vyprávění vidím důsledné držení hlavní linie, nabalovaní charakteristiky hlavní postavy a přiblížení atmosféry. Přesto musím s politováním říct, že vše v povídce je nadmíru popisné, je tu jednání, chování, náhled do pocitů hlavní hrdinky. To vše na úkor dialogů a tím chybí dynamičnost, kterou obvykle rozvinutý dialog přináší. Přesto hodnotím pozitivně kultivovanost a úroveň vyjadřování. Je vidět uspěchanost, s kterou dílko vznikalo a odráží se v několika nedoplněných čárkách ve členění vět. Samotnou pointu jsem skutečně nečekala v tomto provedení. Do poslední chvíle jsem předpokládala jiný konec.

Komentář ze dne: 29.08.2006 13:21:27     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - kolibřík (V.Bloud@seznam.cz)
Titulek: Hodnocení k soutěži
Líbilo se mi celé zpracování povídky, ten příběh...to, že Ria odešla z tohoto světa s nadějí, že opět uvidí svou dcerku. Navíc, já mám prostě ráda příběhy se smutným koncem :o) Nevím, co víc k tomu napsat, četlo se to plynule a dostala jsem jako čtenář možnost dokončit si příběh Riiny duše podle své fantazie...



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz