Zdravím Tě, křesťanko,

Vím, asi ti přichází divné, že píši v této pro tebe tak hektické době a zrovna já, muslimský chlapec. Je mi více než jasné, že tento čas je pro celou tvou víru velice žalostný. Věř mi, pro mne je též velice smutný.

Je zde ale jeden rozdíl, já budu mít smutný celý život. Ve tvé víře tě čeká život ve velkém městě nebo na venkově. Přátelé, jediný a milující muž, krásný dům, kupa dětí, možná se přidá i nějaký ten domácí mazlíček či dva, tři…kdo ví?

U mne to bude podstatně horší. Asi? Vždyť co je krásného na životě v poušti s velkou spoustou žen, které jediný muž ani nemůže všechny milovat? Ano, žít se spoustou žen. Vím, že pro vás je to hřích, ale u nás je to zcela běžné. Bereme se kvůli zachování rodu, spojení dvou i více rodin, abychom byli silnější, mocnější. Abychom přežili. Pro lásku není místa.
Ale co, tímto svým splínem tě nebudu zatěžovat.

Víš, když o tom tak přemýšlím, naše víry toho mají spoustu společného. Opravdu! Oba věříme v jediného boha, posvátná je nám jediná kniha, máme své peklo i ráj. Každému z nás je posvátné jedno místo nebo spíš město. I v našem náboženství existuje spousta skupin, které mají svůj názor na islám. Šiité, Sunnité…Všichni jsme muslimové, ale každý tím svým způsobem. Ve vaší víře nejsou mezi těmito skupinami až takové spory. Byly. To vím, tomuto období jste říkali středověk. Nebo to byl novověk, už se nepamatuji. Četl jsem o tom. Byly to krvavé a nelítostné boje. Spousta nevinných, kteří doplatili životem na rozdílnost ve výkladu víry. Mezi námi jsou však tyto boje stále. Máme stejnou víru, ale přesto se vzájemně nesnášíme. Jen další z mnoha nesmyslů naší víry, který jste vy již dávno překonali.
Proč je však mezi našimi vírami tolik nenávisti? Jsou si tak podobné. Ano, jsou zde jisté rozdíly v pohledu na život, víru, podobenství boha. Je tu i docela rozlišná kultura, ale to přece není tak moc. Napadají mě některé věci, jež páchají problémy. Říká se jim extremismus, terorismu, přehnaná víra…

Ale to stejné přece působí i na straně křesťanství. Ano, říkáte si mírumilovní lidé, křesťanská společnost. Žel, ne vždy je tomu tak. Pár rozdílných řádek, několik sporných myšlenek, jedna silná osobnost, spousta těch hloupých a fanatismus spolu s vírou vytváří teror. Proč to dospělo až sem?

Máš ráda čokoládu? Já ano, moc. Taky mám rád maliny. Občas jsem jich pár tajně uzobnul, když jsem procházel kolem vašeho domu. Přesně tak, bydlím přeci kousek od vašeho obydlí. Několikrát jsem tě zahlédl v okně, potkal na cestě. Jednou, asi před měsícem přijel autobus. Následovalo oslovení, několik nevinných pohledů, pár minut jízdy, úsměv, to vše spolu mi stačilo, abych poznal tvou duši. Máme toho tolik společného, ale přesto jsme tak rozdílní. Žijeme od sebe několik domů, ale přesto se poznáme až teď. V tu nejnevhodnější dobu. Něco nás k sobě táhne. Nevím co to je, ale něco tam určitě je. Mezi námi je však propast. Propast tak veliká, obrovská jáma mnohem větší než my.

Asi před týdnem jsem tě doprovázel domů. Bylo to jen pár desítek metrů, ale stačilo to. Povídali jsme si dlouze, laskavé, bez zášti. Náhle mezi námi nebylo rozdílu. Neexistoval žádný muslim, už nebyla křesťanská dívka, jen dva obyčejní lidé, chlapec a dívka, kteří spolu naprosto klidně a bez zábran hovořili o odlišnostech svých světů. Byla to nádhera.
Proč? Proč to najednou končí? Copak jsem tak slabý a bezmocný? Nemohu přece odporovat své víře, svému bohu, přesvědčení. Jsi tak jiná než ostatní, zvláštní, milá, ale má víra je mnohem silnější než já sám.Nechci to udělat, ale musím. Mám pro to své důvody. Alláh to ode mne žádá. Jsi přece křesťanka a já muslim. Má víra je jen má a jen na mně záleží, jak si ji prosadím. Má smrt se stane mučednickou, bude vykoupením pro tisíce mých bratrů, kterým dám prostor, naději, cestu ke spáse…

Máš v tom asi zmatek, že? Ale nic si z toho nedělej, za malou chvíli už ti to bude jedno. Ano, jsem jedním z těch, kterým se říká mudžahedýn. Ten jehož úkolem je zabít pro slávu Alláhovu. Zabít všechny ty, jež v něj a jeho nezměrnou sílu nevěří. Ty jež neznají jeho velikost a moudrost. Vím, budeš smutná, zklamaná a vyděšená až mě uvidíš a pak neuvidíš, neuvidíš nikoho. Snad se dostaneš do vašeho ráje, určitě ano. Všichni tě tam rádi uvítají. Možná nakonec máme stejného boha, stejný ráj a podle výkladu mé víry se tam nakonec sejdeme. Budeme se držet za ruce, procházet se a nebude žádný muslim ani křesťanka. Půjdou spolu jen dva lidé, dvě spřízněné duše, které si spolu popovídají o věcech, jiných duších a všem jim tak příjemném…

Už to nebudu déle protahovat. Pomalu přichází můj čas a tvůj vlastně taky. Omlouvám se. Je mi líto. Nevím, jak vyjádřit své pocity, omluvit nebo vysvětlit to, co se právě chystám udělat. Je to má víra, můj svět a nikdo mě nemůže zastavit. Prostě je tomu tak. Možná tě tvůj spasitel vyrve ze spárů mé smrti. Snad tě zachrání a čeká tě život křesťanské dívky, život plný radosti a štěstí, ale i bolesti, utrpení. Prostě život! Mě už ale ne. Čeká mne již jen chladná a vřelá náruč smrti. Má sláva se stane věčnou. Má smrt bude pulsem pro mnoho mých následovníků. Pak se určitě dostanu do svého ráje a potká mne to věčné, blažené…
Tedy sbohem, ALLAH AGBAR, odpusť.

Chartif Affad
Chicago 10 dubna 2005

PS.: Při noci když temnem zahaluje
Při dni, když v slávě se objevuje,
Při tom, jenž stvořil mužské i ženské pohlaví,
Rozdílné je věru naše snažení!