Na okenní římsu zamřížovaného, vězeňského okna slétl šedý holub. Jeho tenké nohy se ladně dotkly římsy, jen tak lehce a tiše, aby nenarušily smutné vyprávění ztrouchnivělého okenního rámu. Elegantně složil křídla na hřbet a zaposlouchán do neznámých slov, si je začal bohémsky čechrat. Při tom ale nenápadně pozoroval svýma maličkýma, pronikavě černýma očima dívku za špinavým, studeným sklem. Sledoval dívku, o které už šeptal i poletující vítr okolo něj...

Seděla schoulená do klubíčka, zády opřená o holou, neomítnutou zeď, potaženou tlustou vrstvou odstrašující plísně, jako nějakou zašlou, věky a časem poznamenanou, zelenou krajkou. Rukama v nesmyslném gestu objímala kolena. Mohlo jí být sotva sedmnáct.
Hlavu unaveně položenou na kostnatých kolenou, zdobily na bledých tvářích rozpité potůčky průhledných, nic nezmouhoucích slz, nezadržitelně stékajících z jejích velkých, smutkem a bolestí malovaných očí, nepřítomně zahleděných kamsi do jiných, mimo pozemských sfér bez času a prostoru, bez všeobjímajícího chladu a zimy, rozprostírajících se kolem ní jako ledově bodající plášť, který nelze svléknout, který nelze odložit.
Z bezbarvých rtů vycházely s každým jejím slabým vydechnutím bílé obláčky páry, v okolním temnošeru stejně moc nepozorovatelné, a i při každém dalším těžkém nadechnutí se její vyhublé, kostnaté tělíčko zimomřivě zachvělo. Stiskla štíhlounké ruce kolem kolen silněji v marné, bláhové snaze se víc zahřát, ale rozdíl nepocítila. Ani ten ubohý kus špinavé látky, tak akorát zakrývající její hrudník a boky, moc nepřidal.
V její mysli se začaly pozvolna vykreslovat vzpomínky...

Jasné hřejivé paprsky podvečerního slunce se začínaly na západě pozvolna zbarvovat do teple červeného odstínu, přinášejícího s sebou svěží, vlahý letní vzduch, prosycený štiplavou vůní soli z klidného, nepatrně se vlnícího azurového moře, vyplavující a zase zpět beroucí bílé, načechrané závoje pěny, které se čas od času dotkly jejích bosích, jemným pískem konejšivých nohou. Znovu cítila tu jedinečnou, nikdy víckrát neopakovatelnou, ničím nenahraditelnou volnost a svobodu, tu tajuplnou nespoutanost okamžiku, kdy člověk neví, kde končí nebe a začíná moře.
Kdy člověk nepozná tenký, lehce narušitelný a přesto věčný horizont mezi skutečností a snem...
Pozvedla hlavu k rudému nebi a v tom nepatrném zlomku sekundy věčného, nezadržitelně ubíhajícího času, jej spatřila. Či spíš jen zachytila koutkem oka jeho pohyb tam nahoře, na větrem a vodou ošlehaných skalách, strmě spadajících do mořských hlubin.

Nejdřív si myslela, že si tu v bílém oblečenou, krásnou mužskou postavu s dlouhými ve větru poletujícími vlasy pouze představila, pouze vysnila pro utišení své samoty a prázdnoty v srdci, a tak z něj na chvíli nespouštěna oči, protože si byla jistá, že jakmile je odvrátí, nenávratně zmizí tam, odkud z nenadání přišel, ale jakmile se najednou podíval jejím směrem a nepatrně jí pokývl hlavou na pozdrav, věděla, že to tak není. I na tu dálku jasně viděla, že se usmívá.
Chvíli na sebe jen tak beze slov, bez jakýchkoliv pohybů pouze koukali, ve kterou nadobro ztratila jistotu pevné půdy pod nohama, stejně jako jakoukoli kontrolu nad svým tělem, svými pocity, emocemi. Byla najednou až příliš volná, příliš lehká, neznámě odpoutaná od všedního chaosu a klamu. Cítila, že se jí začínají lesknout oči z té zvláštní procítěnosti, kterou ji naplňovala jeho něčím tak nepochopitelně známá, i když tolik vzdálená přítomnost.
Mrkla. Najednou byl vedle ní, na dosah její ruky. Jen ji vztáhnout a dotknout se...čeho? Myšlenky? Představy? Či snad snu?
Až teď si uvědomila, že kolem sebe vyzařuje jakousi oslňující, intenzivní, stříbřitou záři, prostupující silnou, v jejích vlastních konečkách prstů, vibrující energií.
Když se však jeho hřejivá dlaň zlehka dotkla její tváře a vzápětí ji vroucně, láskyplně objal, vše pochopila...

Teplo z její mysli se začínalo pozvolna vytrácet a ona se ho marně snažila udržet ve zkřehlých, slabých poutech odevzdané touhy, beznadějně si přející celou svou zmučenou duší zůstat v prosluněné volnosti jeho hřejivého, utěšujícího, ne vše zapomínajícího objetí, ale ledová samota žaláře jí neúprosně, nezadržitelně vtahovala zpět do svých smrtících drápů. Opět se jí pod kůži zabodávaly tisíce maličkých, ostrých jehliček zimy, nemilosrdně pronikajících do nehlubších zákoutí jejího otupělého nitra.
Náhle se její tělo roztřáslo v záchvatu dusivého, dávivého kašle, při kterém měla pocit, že si snad roztrhá plíce. V křečích se svezla na studenou kamennou zem, na kterou vykašlala notnou dávku krve, po které jí v puse zůstala hnusná kovová pachuť. Černo před očima...Mdlo...Závrať...Nesnesitelná bolest v plicích...Strach z pocitu, že to nikdy neskončí...
Když se relativně uklidnila, zůstala vysíleně, nehybně ležet ve vlastní krvi splynuvší s okolní špínou jako poraněná uštvaná srna, čekající na příchod lovce, který jí zasadí poslední smrtelnou ránu.

Mlhavě si uvědomila záblesk nečekaného zjištění. Dalším příštím nečekaným záchvatem se může klidně udusit...Byla už ale tak otupělá a unavená, že jí to bylo jedno. Už jí na tom nezáleželo. Už v tom pro ni nebyl ani sebemenší rozdíl. Bylo jí zcela lhostejné, jestli bude žít nebo ne. Stejně neměla proč ani pro koho...
Zavřela oči a nechala se nepřítomně, konejšivě kolébat neproniknutelnou tmou pod víčky. Nevnímala nic, čas, prostor, chlad, bolest ani zdánlivou touhu umřít...Vše se smísilo, splynulo v jedno tiché nic, přinášející blaženou utěšující nevědomost.
Náhle ucítila na svých vlastních popraskaných, zkrvavených rtech letmý, něžný dotek cizích rtů. Byl to okamžik i věčnost, co se jejich rty dotýkaly, co tvořily jakýsi slovy nepopsatelný, intenzivní proud čistého tepla souznění.
Když se jejich rty od sebe odloučily, pomalu, velmi pomalu otevřela oči a ztěžka pozvedla hlavu ze země. Napůl s pocitem neskonalého štěstí, napůl ze strachu, aby její oči nespatřily jen beztvaré šero a oprýskané zdi žaláře, když v tom se jejich pohledy setkaly, obestřeny hlubokým porozuměním.
Jeho nepatrný, láskyplný úsměv se zachytil v jejich neviditelných pavučinkách smutku a trápení, kde se jako velká zářiví moucha s rozevřenými křídly třepotá, ne pro svou záchranu, ale proto, aby obdařila její temné, černé nitro jasným, čistým světlem pochopení a lásky, kterým chce zpřetrhat ta pevná, svazující pouta myšlenek a dovolit tak její duši vzlétnout k oblakům svobody a volnosti...
Neříkal nic. Nemusel. Slova nepotřebovali. Rozuměli si i bez nich. Stejně všechny jako by najednou ztratily svůj význam...

Její němé přání bylo vyslyšeno...

I holub na okenní římse se zvedl a odletěl neznámo kam...

Dozorce s námahou otevřel těžké železné dveře cely a vstoupil dovnitř s malým kouskem suchého, tvrdého chleba a miskou špinavé vody v ruce. Mdlé, nažloutlé světlo proudící z dlouhé chodby za polootevřenými dveřmi, osvětlovalo v tlustém, jednolitém pásu světla a vířícího prachu chmurnou scenérii místnosti, která okamžitě upoutala dozorcovu pozornost.
Ležela na břiše obličejem k zemi, končetiny zkroucené v divném, nepřirozeném úhlu, který ještě víc kontrastně podtrhovalo linoucí se světlo jako němý, všudypřítomný svědek.
Přistoupil k ní, poklekl na jedno koleno a tak zvané jídlo odložil stranou. Za ta léta tady strávená věděl, že už ho nebude potřebovat. věděl, že je mrtvá, ale přesto se na ni dlouhou chvíli díval, jako by snad doufal, že se pohne a vyvrátí mu tak skálopevnou jistotu, že už to nikdy neudělá.
Nevěděl, co ho to napadlo, ale najednou k ní vztáhnul ruku a odhrnul jí z tváře špínou a krví slepené dlouhé tmavé vlasy. I přes veškerou nečistotu a vyhublost byla moc krásná. Opatrně ji chytil za ramena a obrátil na záda. Vykřikl úlekem i údivem najednou.
I ve smrti se totiž líbezně usmívala...