Kde je klavír? Zahraji něco fakt hnusného.

Error, can’t recieve data!
Error, your connection is false.
Try to contact your administrator.

Dva dny na cestách ji mám v různých obrazech, konverzacích minulých i budoucích, dva dny bez komunikace, protože mobily neuctívám a ne vždy jsem na nich k dispozici. Těším se, až zezelená květinka s osmi okvětními lístky na panelu Start vyskočí tabulka „is online“. Místo toho Český telecom alias Oou tú mi dává najevo, kdo zvítězí. Hovado. Nejen, že sníží rychlost, ale taky vypadává. Naslibuje 2Mbit za 399,-, k tomu kameru a stávajícím klientům život patřičně pepří vyřazenými bobulebi zabavenými při konfiskaci drobných podnikatelů v roce 1948. Ten pepř už nikdo nekoupil, stejně jako stará paní z koloniálu už nikdy nesměla svůj obchod pod klenbami ze starého kamení otevřít a ani dožít ve svém domku. Lidé tam byli zvyklí chodit, tak síť prodejen Včela, zkonfiskovaná o rok dříve a přejmenovaná na Jednota, dostala stavební místo pro moderní obchod. Ten starý, s pěknou zahradou a posezením byl zbourán a stará paní se musela odstěhovat do jednopokojového bytu. Jednota se zde ale už nepostavila. Pozemek je prázdný. Po 40 let. Zde mohla žít a nedusit se tři patra ve vzduchu, kde je prakticky uvězněna.

Chyby.. Je jich spousta, zatěžujeme se zbytečně dalšími – počítačovými. Nejde internet. Sakra, co budu dělat. Tak jsem se těšil, až napíšu Ahoj všem zeleným a jedné budu věnovat zvláštní pozornost, ale moje ICQ nemůže přijímat data. Touha po komunikaci. Po společnosti.

Potřebuji ji, jinak se rozkládám sám v sobě. Už ji každý večer nenajdu na naší zahradě, která v historii našeho města byla místem setkání vesničanů, kde každý večer zpívali a vykládali příběhy u společného ohně. Není doba Frančiša Hluchého, Tošky, Johana ani tetky Grety. Je tady pokrok, dá-li se to tak nazvat. Logistika, spedice, distribuce, poskytovatelé, úvěry, sítě drátové i bez. S podprsenkou, ne bez. V každé zahradě pes.

Icq, net, tam Ti nikdo nedá po držce když ho oslovíš „Kreténe,“ není se čeho bát. Jsme všichni tak anonymní, sice náš nikdo neprobudí jako ve snu, ale nač, když to vlastně ani není. Servery a vznikají a zanikají. Bez toho, aby si na ně někdo vzpomněl. Nesehrály takovou roli. Zkrachuje Google, no bože, zapnu Centrum. Koho zajímají stovky lidí, kteří tomu položili spoustu let? Nikoho, jen nějaký programátor, nic skutečného nerobil.

I tak realitě neunikneme, ještě více překvapí. Třeba mě, potom, co jsem se spokojeně nacpal gulášem a vyšel ven z restaurace. Na lavičce seděl mladý kluk. Tak pětadvacet. Vypadal, jako kdyby se mu chtělo zvracet. Zrychleně dýchal, zíral nepřítomně a úzkostlivě.
„Co se mu stalo, kde se tu vzal?“ zeptal jsem se spolužáka.
„Přiběhl ke mně a řekl ať ho rozvážu. Tak jsem ho rozvázal.“
Rozhovor přerušila Policie a Sanitka, která mezitím dojela. Kluk sedící na lavičce se rozbrečel. Všichni z toho měli obrovskou prdel, až na pár lidí. Spíš jsem přemýšlel, co ho do takové situace přivedlo, a  jestli se v ní někdy octnu někdy já. Co si říká o nás? 40 rozesmátých figurek sledujících ho, jak se vyděšeně choulí na lavičce. Všiml si mě náš třídní a ptal se jak Vám je. Aby se o mě moc nezajímal, nahodil jsem trochu uspokojivý úsměv a řekl, že tak nějak divně. Tím rozhovor skončil. Ale ne se Spolužákem.
„Říkal, že jel modrým Mondeem, kolem jedenácti z Hradiště a zastavila ho bílá Octávka. Čtyři lidé. Pak už si pamatuje jen úder do hlavy. Probral se po devíti hodinách v příkopě a přes pole přiběhnul do kempu, kde jsme ho rozvázali.“
„Vy jste Ti, co ho rozvazovali?“
„Ano.“
„Kriminální policie, můžete jet s námi na stanici?“
Vzali si občanky a odjeli na výslech. Že by to někoho poučilo? Ani ne. Zůstal jsem sám na cestě a chodil tam a zpět. Ostatní se vesele ožírali, běhali jako srny po lese nebo lezli po stromech a trhali švestky. Ten člověk na lavičce tam vlastně ani nebyl. Když se mě ptal David, co tam dělám, řekl jsem, že zkoumám okolí a přišel jsem k nim, k chatce. Obstarali mi židli a já.. Vypil s nimi tři štamprle vodky s džusem. Myslíte si, že jsem byl opilý? Ne. Buď dobré spalování, nebo si umím říct, kdy se nechám svést z cesty a kdy ne…

A už jste viděli lázně v Jeseníkách při výbuchu? Jak lidi nemocní na srdce, nervy skáčí z oken a vyděšeně pobíhají po parku? Byl jsem uvnitř deset minut před výbuchem. A opět spokojeně jedl. Ty dubové točité dveře už se nikomu v ruce neroztočí.
***

Chci jí napsat. A moc. Že bych byl stejný jako trhači švestek? Neřeším, chci napsat holce, která má ráda podzim.

Error, can’t recieve data!
Error, your connection is false.
Try to contact your administrator.

Kde je klavír? Zahraji něco fakt hnusného.