Ty vyspělá slečna, já malý kluk, koukáme se do očí, hledáme maltu...

Ach jo, to co jsem Ti psal, nevím jestli to dokážu znovu, protože ohromně zuřím a jsem smutný zároveň. Vše se mi smazalo a ztratilo v nenávratnu. Prostě není, proč? Kam se to podělo, proč nefunguje tlačítko zpět, proč mi život dává lekci i v tomto virtuálním světě? A proč musím mít zase hlad a nechce se mi jíst? To chce klid, vždyť jsem ve vyhřátém domě s bílou fasádou a klavírem uprostřed pokoje.

Krása a bělost, neposkvrněnost versus opadaná omítka až na cihlu. To, co celé stavení utváří. S maltou. A přitom si nejsou vůbec podobné. Jednou omítka odtrhne se a na svět vykoukne čistá cihla.. Pozná déšť, slunce, vítr, to vše krásné, co ji zároveň drolí. Opadnout omítku. Ale.. tobě se to stalo. I za cenu že se budeš drolit. Nejvíc to, co tě pojí s ostatními, malta. Ne, nezůstaneš sama, je tu pořád slunce a déšť. Časem nebudeš hranatá, ale vytvarovaná životem, třeba jako oblázek, uchopí Tě malé dítě a nakreslí skákacího panáka, který neuhne, když se mu podíváš do očí. Nakreslí to, čemu důvěřuje, s čím si může hrát... Malta?

Oči na výši Ta' Dmejrek, u nás v rovině. Vidíme oba. Někdo možná posprejoval naše zdi a my vypadli. Ne, pod nacistickým znakem ne. To nejsem já ani ty. Jen.. tam venku za zdí a narůstajícím věkem vše plyne rychleji, než se zdá. Když se otočíš, jako bys za sebou neviděla nic. Musíš se zeptat ostatních, kterých už ses vlastně zeptala - jsem tady vůbec? Jistě že, jen si to sama nestíháš uvědomit. Utíkáme rychleji a rychleji, abychom se na chvíli zastavili. Jenže, zastavit se nedá. Jen v myšlenkách. Prý neznají čas.

Stojíme na křížovatce. Podzim je tady, zelená nás opouští. Ale, zase příjde, počkáme si, to ano. Při pohledu z dáli na semafor, ucpanou cestu a rozhodnutím kam jet dřívějším, než vůbec rozcestí viděla, se zdá být svět absurdní. Ale je to on, a věřím, že zbrkle neujedeš, budeš silná, a zařadíš na zelenou.

Ty vyspělá slečna, já malý kluk, koukáme se do očí, hledáme maltu...

Histes

---

Z čistě sobeckých důvodů bych přispěla větou o tom, jak je úžasná, jak nádherně dokáže psát o věcech, které napsat s pocity, co existují , vlastně ani nejde. Byla by taky o tom, jak dokáže dát radost ostatním... Ale protože mám ruku v sádře, tak nebude nic . Snad jen... Všechno nejlepší a hodně štěstí a ještě více lásky než máš teď... :-)
Kristýna M

---

Milá Čestná Redaktorko,
buď nadále tou silnou dívkou, co píše o lidských osudech, co nestojí ve stínu, před sluncem nekryje si tvář stínítkem, nehyzdí se očními stíny a nebojí se vyjít si bosá po dřevěném plotku. Buď nadále svědomím mé víry v Jednorožce. Ani nevíš jak jsi vlastně silná Anit.
Tvůj Bílý Stín

---

Anitka. Kouzelný skřítek z říše snů...Zatím jsem neměla to štěstí poznat ji osobně, ale i tak jsem si jí oblíbila. Nejdřív skrze její krásnou, zajímavou a vždy uchvacující práci na postřehu, potom přes krátké vzkazy na icq a jednou snad přijde i ten den, kdy se jí budu moct podívat na živo do těch jejích nadpozemských očí...Ona sama říká, že se lidé těch očí bojí, ale já mám strach ráda, ráda si s ním hraju a i kdybych věděla, že mě ten pohled vyděsí, stejně bych to riskla a topila se v modři těch jejích oken do duše.
„Musím se přiznat, že tě vlastně neznám Anitko, ale stejně tě mám moc ráda a záleží mi na tom, aby jsi zůstala taková jaká jsi, aby jsi byla v rámci možností šťastná, aby jsi neztratila touhu snít a hlavně...aby ti Rachel neubližovala. Stejně jako ty mám teď díky Postřehu tolik důvěryhodných a milujících přátel, že bych nikdy nevěřila, že je to skrze net možné. Ty patříš mezi ně a přála bych si, aby to tak zůstalo, abych tě mohla lépe poznat. Měj se krásně andílku, létej,trap se, raduj, směj, plakej, padej...my ti vždycky pomůžem vstát :o)“
Kolibřík

---

Je toho asi moc, a je to moc těžké něco sem napsat, protože ty určitě víš všechno, na co já myslím. Kdysi jsem ji brala jako "jen" kamarádku a později jsme se trochu více sblížily (viz. kausa Karolína). Jenže bohužel následoval můj odchod na gymnázium. Nebo možná naštěstí protože jinak bych vůbec nepoznala co v ní je. Po roce odchodu ze ZŠ mi zazvonil mobil, byla to Anča(tehdy ještě). Domluvily jsme se spolu a vyrazily jsme ven, povídaly jsme si a začaly jsem se scházet čím dál častěji. Najednou jsme měly "svá" oblíbená místa (splav, lom), "naše" věci o kterých jsme se bavily( to divné na druhém břehu řeky, kýčovitý dům s věžičkou).

Jsem strašně ráda že jsem ji poznala, protože je to skvělá dívka(ted už Anit). Konečně začíná být silnější, poznala lidi kteří ji mění život a je opravdu nadaná a bláznivá. Jelikož se mi o ní tak špatně píše, protože všechno už ode mě ví shrnu to do pár slov: Skvělá dívka, vstupujicí lidem do života, ne aby tam po sobě nechala prázdné místo, ale aby lidem pomohla. Anděl, světlo na konci tunelu,a motýl s těmi nejpestřejšími křídly.

Děkuju ti za všechno co jsi pro mě udělala, mám tě nejradši ze všech a nevěř tomu jestli nechceš, ale je to tak.

Padesátka--tobě pro radost.:-P

PS: Neboj, jestli chceš tak já už budu do lunaparku jezdit jenom s lidmi, které chci zničit.:))