Chtěla bych tímto dílem poděkovat jednomu andělovi za jeho slova!!
Smutek a slzy provázely její dny. Nevěděla, co znamená
žít. Žila a přitom byla mrtvá. Mrtvá za živa. Zahrabali ji hodně
hluboko pod zem. A ona se nedokázala dostat na povrch sama. Křičela!
Prosila, ale nebyl nikdo... Nikdo! Nikdo, kdo by ji slyšel. Podal
pomocnou ruku. Měl ji rád. Dlouho se toulala krajinou jen se svým
stínem. Nepochopena. Nespatřena. I když davy lidí bloudily kolem.
Nikoho nezajímalo, proč hledí k zemi... Bloudila a netušila, že tmu
rozeženou paprsky slunce, které bylo znaveno nekonečnými spory s mraky.
Ale než se to mohlo stát, musela si sáhnout až na samé dno. Poznat
nepoznané. Znovu se narodit z kapky krve darované.
Přístroje hlídaly činnost jejího srdce. Srdce děravého jako cedník.
Olověná víčka se pomalu otevírala. Zvedala se opona. Viděla! První
sněhové vločky se snášely na polonahou zem a poskytovaly jí ochranu.
Nebála se, i když nevěděla kdo je. Nepoznávala předměty kolem sebe...
Oči jen tupě hleděly vpřed a v potůčcích propouštěly bolest, která se
drala na povrch. Z hlubin. Hlubin nitra. "To bude dobré." Často
slýchávala. Ale těm slovům nerozuměla. Nevěřila. Vstát se pokoušela.
Nešlo to. Krajina ubíhala, měnila se, jako život, který se neprožívá,
ale jen sleduje. Jela domů!? Střepy vzpomínek se snažila slepit v
celistvý obraz. Vždy ale nějaký kousek chyběl. A nebyl jen jeden.
Slunce prokukovalo. Nevyhrálo ještě svou bitvu, ale bylo blízko. Blízko
vítězství.
Hledala dlouho sebe samu a nikdy by to asi
nedokázala nebýt andělů, kteří jsou mezi námi. Není jich mnoho, ale
jsou. Tito andělé nemají bílá křídla, ale zato mají srdce na správném
místě, ruce, které umí pohladit, a slova ve skutky dokáží proměnit. Tak
opět vysvitlo slunce v její mysli.