Pavel Šrut je básník, textař a překladatel. Patří ke generaci narozené okolo roku 1940, tedy oněch básníků, kteří se velkou měrou podíleli na explozi české poezie v šedesátých letech. Jména jako Wernisch, Brousek, Topinka a Kabeš jsou trvale zapsána v paměti literárních dějin. Pavel Šrut nevyčníval tehdy a nevyčnívá ani dnes. Jeho poezie dosud nezažila sáhodlouhé rozbory, opěvování, ani nebyla terčem nesmlouvavých odsudků a kritik. A tak je tomu dodnes. Šrutovy básně jsou neokázalé, oplývají formální virtuozitou a působivou lyrickou zkratkou, či jinde ironickým šlehem. Reflektují jeho životní cestu s nadhledem, dávají nahlédnout do jeho příjemného vnitřního vesmíru. Jejich působivost je v metafoře, nadhledu, vnímavosti a humoru. Není na škodu si připomenout jeho skvělé texty Kolej Yesterday a texty zhudebněné Michalem Prokopem a Petrem Skoumalem. Vybral jsem básně z jeho druhé a třetí sbírky. Přehlásky (1967) a Červotočivé světlo (1969) jsou sbírky, které jsou mi z jeho tvorby velmi blízké.

Balada

Ticho a modré peří.

To znám.

Chycené v keři.

Podřezávají kohoutka.

To znám.

Chycený do poutka.

Výkřik a bílé peří.

To znám.

Chycený v keři.

Podřezávají slepičku.

To znám.

Chycená na kličku.

Hony a dychtivý psí čenich.

To znám.

Chycený v obklíčení.

To znám.

Chycený v lásce, která tě hostí

morkem z tvé vlastní kosti.

Atonální bižutérie

Bylo nebylo. Většinou není.

Z dobrého přetrvalo zlé.

Z dětství mi klepou na ostění

princezny oplzlé.

ŘÍDKÝ JE ŘÍJEN

a v celém domě jediný 

rozeschlý džber. Červotočivé

světlo pracuje,

Ze stromů píšťaly, a já

nikde. A pavouček zatím

sliní vlákno jako

kdyby už svítání...

Je. Je daleko

kamkoliv, je hluboko odevšad.

Bojím se přes dvůr,

tam skořápky a nať.         

KŘIK BAŽANTA

dávivý, zase jindy v krátkém

slunci. Otec se smeká

za ním po listí,

Které odsává zemi olej,

kronikář tohoto stěhovavého

měsíce, s naběhlým

hřebínkem, kohout

Na šípkových plotech. Je

pozdě, u nás, má žena

to ví, už jenom pýcha

mne nutí hledat znak

Pro sykot dřeva vzníceného

deštěm, křik bažanta

a kámen, který se, než

usnu, převaluje ve zdi.

***

Slova se mění, stejná řeč.

Nacházíme jen to, s čím se míjíme.

Poblíž a nikdy blízko.

Umíme promlouvat jen mlčením.

Jsem vyzáblý a vrhám kyprý stín.

Daleko, ale nikdy vzdálen.

Umím se hájit jen vlastní obžalobou.

Kámen dne padá.

Kámen dna.